Sémantická kategorie asociovaná s vyjadřováním událostí: událost je vyjadřována tak, že platí uzuálně, obvykle. V č. jazykovědě se termín h. užívá zřídka, ale jev, k němuž h. referuje, je (nebo byl) jedním z diskutovaných témat, v souvislosti s videm, násobeností, časem. V č. a ve slovenštině je interpretace události jako habituální umožněna morfologickou strukturou slovesa: jde o otevřenou třídu sloves derivovaných od nedokonavých sloves sufixem ‑va‑/‑vá‑: spá‑t > spá‑va‑t / spá‑vá‑m; do‑spa‑t > dospá‑va‑t / dospá‑vá‑m > dospá‑vá‑va‑t / dospá‑vá‑vá‑m; dá‑t > dá‑va‑t / dá‑vá‑m > dá‑vá‑va‑t / dá‑vá‑vá‑m. Suxif ‑va‑/‑vá‑ lze (bez sémantického efektu) opakovat: spá‑va‑t‑ > spá‑vá‑va‑t > spá‑va‑t‑ > spá‑vá‑vá‑va‑ … Tradičně se dnes tato třída sloves analyzuje jako ↗iterativa, přičemž platí, že (a) sufix ‑va‑/‑vá‑ nemá rys [habituálnost] ani [iterativnost] (srov. spávat × dávat) ani [neaktuálnost] (srov. *Právě teď spávám ve stanu × Právě ti teď dávám mat), (b) ne všechna iterativa ve všech kontextech poskytují habituální interpretaci, pokud h. testujeme ekvivalencí se strukturou s adverbiem obvykle: (1) je habituální, (2) nikoli:

Dnes se termín iterativum většinou používá jako synonymum s termínem ↗frekventativum, dřív se rozlišovala iterativa (opětovací sloveso: chodit) a frekventativa (opakovací slovesa: chodívat). ✍Šmilauer (1972) iterativa a frekventativa pokládá za dva typy ↗násobených sloves a odlišuje je od sloves nenásobených. ✍Kopečný (1962) a jinde je pokládá za ↗neaktuální násobená slovesa a analyzuje je jako „třetí vid“ (viz ↗vid a ↗způsob slovesného děje).

V literatuře se standardně (v různých teoretických rámcích) objevuje reflex pozorování, že h. je ve vztahu s kvantifikací a s časem. Vztah h. a kvantifikace se dá neformálně vyjádřit implikací: je-li událost habituální, sloveso denotuje neurčitý počet opakování události, n. v jiném pojetí: je-li událost habituální, sloveso denotuje zvyk/úzus, nikoli sérii událostí. Kvantifikace se „přenáší“ i do interpretace součástí události. Např. věta Petr v neděli hrává taroky poskytuje čtení, že je více nedělí, kdy Petr hrává taroky, tj. ale ne každou neděli hrává Petr taroky. Neurčitý počet opakování události lze externě (časovým adverbiálem) vyjádřit jako totální, tj. týkající se všech (kontextově ↗salientních) prvků množiny: Petr každou neděli hrává taroky = ‘Petr má ve zvyku každou neděli hrát taroky’. Neurčitý počet opakování události je inkompatibilní s externím vyjádřením určitého počtu opakování: *Petr dvakrát hrával taroky. Dobře je rys h. vidět tehdy, jestliže se iterativní sloveso objeví ve „věčně pravdivých větách“. Zatímco věta Pterodaktyl létal je věčně pravdivá a pterodaktyl referuje k otevřené množině objektů, které mají vlastnost „být pterodaktyl“, věta Pterodaktyl létával poskytuje interpretaci, že pterodaktyl referuje k určitému objektu z třídy objektů, které mají vlastnost „být pterodaktyl“, a věčně pravdivá tedy nutně není. Věčně pravdivá věta Země se točí kolem své osy se s iterativem stává větou nepravdivou: Země se točívá kolem své osy, jednak proto, že substantivum Země označuje jednoprvkovou množinu, a nelze tedy provést stejnou operaci jako u substantiva pterodaktyl, jednak proto, že kompozicionálně vyjadřuje rys „ne vždy (se točí)“, a naše encyklopedické znalosti jsou takové, že „vždy (se točí)“. H. je taky neslučitelná s individual level predikáty (i), ale je přístupná pro stage level predikáty (ii); srov. kontrast (i) ^#Petr bývá talentovaný / modrooký × Petr bývá smutný / špinavý; viz ↗stage level predikát × individual level predikát.

Vztah h. a času se dá nejobecněji postihnout implikací: je-li událost habituální, finitní forma slovesa vyjadřuje neaktuálnost: Větou Petr hrává šachy nelze odpovědět na otázku Co právě teď Petr dělá. Neaktuálnost lze derivovat z kvantitativnosti. Bylo taky pozorováno, že habituální iterativa se typicky objevují v minulém čase. Existují různé analýzy tohoto pozorování, jejichž společným rysem je to, že se snaží reflektovat intuici, že věta Petr hrával taroky vyjadřuje, že Petrův zvyk hrát taroky je časově orientován do minulosti, a tedy (vede k inferenci, že) v momentu promluvy neplatí.

Někdy se objevují snahy od h. odlišit uzuálnost, většinou se ale oba termíny pokládají za referující k témuž jevu.

Část funkční lingvistiky vnímala h. jako ↗funkčně sémantickou kategorii a při tom pozorovala, že h. nemusí být vyjádřena na slovese, tj. iterativním sufixem ‑va‑, pokud je sloveso nedokonavé a h. je vyjádřena externě, např. přislovesnými adverbii typu obvykle: Petr hrával v neděli šachy – Petr obvykle / často / pravidelně hrál v neděli šachy. Z hlediska typologického se v této souvislosti uvádí, že v jazycích může být h. vyjádřena syntaktickou konstrukcí, např. v angl. A soldier used to stand there (‘Stával tam voják’).