Vypuštění (elidování) hlásek z řetězců tvořících slova a ↗takty; lze ji pozorovat při konfrontaci znění spisovného a nespisovného jaz.n. při diachronním sledování jaz. V pozadí e. je často ↗asimilace vedoucí ke zjednodušování artikulačních pohybů, zejména ve složitějších souhláskových skupinách. E. je většinou nespis. ([kerá], [dicki], [šveska]), ↗ortoepie ji připouští jen u dvojic stejných souhlásek, není-li mezi nimi ↗předěl; panna > [pana], měkká > [mňeká], pařížští > [paříšťí] (ale jen rozzlobit [rozzlobit], pod dubem [poddubem]), u pomocného slovesa jsem > [sem], jsme > [sme], jste > [ste], ve slovech dcera > [cera], srdce > [sr̥ce], džbán > [žbán] a u počátečního vz, není‑li možnost záměny významu slov (vzpomínat > [spomínat] / [fspomínat], ale jen [vzrušit], odliš od [zrušit]). Spis. lze také zjednodušovat souhláskové skupiny složené ze tří artikulačně blízkých hlásek: francouzští > [francou̯šťí], chotěbořští > [choťeboř̭ťí].

Při nespis. a nedbalé výslovnosti dochází k e. častěji. V intervokalické pozici mizí hlavně j, v nebo h (přijali > [př̭iali], provádět > [proáďet], náhoda > [náoda]), někdy i m, n (sám to říká > [sáto říká]). Souhláska [j] mizí i v sousedství souhlásek, např. proč jim voláš > [pročim voláš] a na konci slov po i: napij se > [napí se]; viz ↗aproximanta.

E. na počátku výrazu se označuje jako afereze: tkanička > [kaňička]. Pokud elidují také vokály, dochází k zániku slabiky: [bríden] místo [dobríden], [nasxle] místo [nasxledanou̯]. V ojedinělých případech se takto vzniklé podoby staly slovem se samostatným významem: šlechtična > slečna. Zánik redukovaného vokálu v jaz. se silným přízvukem se nazývá synkopa, u koncové slabiky slova jde o apokopu (termíny se užívají i pro zánik slabik v č., i když č. přízvuk k redukci nevede). Zaniká‑li jedna ze dvou sousedních stejných n. velmi podobných slabik, vzniká haplologie (morfo + fonologie > morfonologie); tento termín se někdy vztahuje i na jakýkoli zánik hlásek a slabik, jindy může být haplologie chápána jako specifický typ ↗disimilace. Zvláštním typem zániku slabiky je změna heterosylabických vokálů v ↗diftong, viz ↗synereze); v historii č. např. do+úfati, dnes doufat, a také ↗kontrakce, při níž splynuly slabiky po zániku intervokalického j (z původního dobraja > dobrá atd., viz ↗praslovanština). Ke kontrakci dochází ojediněle i dnes v nedbalé mluvě (přijížděli > [př̭ížďeli]), častější je u přejatých slov (imperialismus > [impralizmus] místo spis. [imperijalizmus]); tato změna se někdy označuje výše uvedeným termínem synereze.

O e. jde ze synchronního hlediska také při alternaci zánikové, kdy se mění kořen slova vypouštěním vokálu: den, denní × dne, rozednívá se). Srov. ↗alternace vokálů s nulou.

E. zvuků řeči je speciálním typem ↗elipsy uplatňující se ve vyšších rovinách jazyka.