Typ formulace, který obsah věty nebo ilokuční smysl výpovědi prezentuje nikoli přímočaře jako prostou danost nebo jednoznačný mluvní akt, nýbrž se subjektivním omezením nebo výhradou. Typický příklad: proti (1) stojí (1a), proti (2) stojí (2a):

Formulace označované jako h. (✍Frazer, 1975; ✍Clemen, 1997) jsou silně konvencializované a obecně je lze považovat za jeden ze základních prostředků zdvořilostní komunikační strategie (v oblasti tzv. negativní zdvořilosti); v angl. se řadí k tzv. formulaic expressions (✍Watts, 2003): jejich užití je automatizované/ritualizované, avšak opominutí jich užít (ať už záměrné, n. nezáměrné) dodává vyjadřování mluvčího nenáležitou (nevhodnou) přímost a posunuje jej k nezdvořilému pólu komunikační interakce; viz také ↗zdvořilost. Jako h. v užším smyslu fungují maticové věty s ↗verby dicendi, ↗verby cogitandi n. ↗verby timendi ve tvaru 1. os.sg. a konstrukce, v nichž je ↗ilokuční sloveso v infinitivu komplementem modálních sloves musím, chci, mohu, smím; často se kombinují navzájem a objevuje se u nich kondicionál: Řekl bych, že to není dobrý nápad; V tom případě musím/jsem nucen říci, že váš návrh nepodpořím; Rád bych vám poděkoval za veškerou vaši pomoc; Jsem opravdu rád, že vám mohu poděkovat za vaši podporu.

H. jsou projevem komunikační strategie, nelze je definovat jako unifikovaný typ věty; i když konstrukce [VF_mod VINF_ilok…] jsou jejich velmi typickými představiteli. Pro h. je podstatné právě zmírňování přímočarosti sdělení, ať už ↗slovesem cogitandi (Myslím/soudím/domnívám se, že je nespolehlivý), n. ↗slovesem timendi (Obávám se, že je nespolehlivý / On je, obávám se, nespolehlivý), užitím prostředku vyjadřujícího ↗epistémický postoj (On je pravděpodobně nespolehlivý), resp. kombinací obojího, navíc s adverbiem, na které lze pohlížet jako na prostředek minimalizační strategie (✍Leech, 1983): Obávám se, že on je pravděpodobně trochu/poněkud nespolehlivý, rovněž i užitím kondicionálu: Řekl bych, že je nespolehlivý. Omezování platnosti sdělení se může explicitně odvolávat na ↗konverzační maximy: srov. výrazy jako pokud vím; podle mých informací; pokud je mi známo; jak mi bylo řečeno (maxima kvality); abych to zkrátil; stručně řečeno; nechci vás unavovat detaily, ale… (maxima kvantity); snad bude vhodné připomenout, že…; nechci odbíhat od tématu, ale…; abych se vrátil k našemu tématu; mimochodem (maxima relevance); stručně řečeno; abych se vyjádřil jednoznačně; nejdříve musím uvést, že…; dovolte mi předeslat… (maxima způsobu). Tato výhradová forma negativní strategie se může týkat i samého zdvořilostního principu v Leechově smyslu: má‑li výpověď obsah, který patří do kategorie tabuizovaných témat n. je pro adresáta osobně nepříjemný, předesílá se jí kompenzační výpověď, v č. nejčastěji s formou podmínkové n. účelové věty: smím‑li být upřímný, …; jestli se neurazíte, …; jestli dovolíte, …; abych pravdu řekl (srov. tzv. ↗pojistkové věty, ✍Karlík, 1995); rovněž zde lze uvažovat o tzv. ↗subsidiárních ilokucích.

Podobu subsidiární ilokuce má hedging i tam, kde slouží k modifikování pojmenované ilokuční síly výpovědi, které ✍Frazer (1975) označuje jako rozlišování tzv. silně n. slabě performativních výpovědí. (Tato diference se v současnosti neakceptuje; o rozlišování performativně a neperformativně užitých výpovědí viz ↗koincidence.) Zde se uplatňují především modální slovesa v maticové větě, která vyjadřuje některou z předběžných podmínek mluvního aktu (chci/mohu/musím vám sdělit, že…; chci/mohu vám slíbit, že…; chci/mohu vás ujistit, že…; chci/chtěl bych vás požádat, abyste…). U výpovědí s ilokuční silou direktivní se h. uplatňují jako prostředek zmírnění direktivnosti, a to tím, že mluvčí buďto formálně klade adresátovi otázku po možnosti realizovat obsah nějakého direktivního ilokučního aktu, n. své direktivní jednání prezentuje jako vycházející z objektivní nutnosti n. z cizí vůle: Mohu/Mohl bych vás požádat, abyste mi podal ten kufr?; Smím/Směl bych vás požádat o vaše doklady?; Mohu/Smím se vás zeptat, jak jste se tohle dověděl?; Musím vám nařídit, abyste okamžitě odešel; Musím vás požádat, abyste o tom teď nemluvil; Jsem nucen vám zakázat, abyste tohle říkal. Formulace musím vám nařídit, musím vás požádat, musím trvat na tom, abyste…, kdy se uskutečnění propozičního obsahu výpovědi prezentuje adresátovi buď jako nutné (nezbytné), n. jako výraz cizí vůle, kterou mluvčí naplňuje proto, že má závazek vůči této jiné autoritě, fakticky zbavují mluvčího odpovědnosti za projevenou direktivu.

Sloveso chtít může tvořit výpovědi pragmaticky ekvivalentní tzv. primárním direktivním ilokucím, tedy s imperativem: Dejte mi dvě jízdenky na tramvaj a Lidovky – Chci dvě jízdenky na tramvaj a Lidovky. Je‑li chtít v kondicionálu, vznikne zdvořilejší varianta: Chtěl bych dvě jízdenky na tramvaj a Lidovky. Jako synonymní, avšak zdvořilejší se v podobných výpovědích objevuje kondicionál slovesa přát si: Řekněte mi, jak si celou tu akci představujete – Chtěla bych, abyste mi řekli, jak si celou tu akci představujete – Přála bych si, abyste mi řekli… (Indikativ přeji si a ještě výrazněji nepřeji si funguje naopak jako poměrně důrazné, jen zdvořilejší vyjádření vůle: Přeji si, aby se něco takového už neopakovalo – Nepřeji se, aby se něco takového opakovalo.) Kombinace chtít a výpovědí s ilokučními slovesy z třídy direktivních (tedy s potenciálně explicitními výpověďmi s direktivní ilokuční silou) je zcela běžná; formulace Chci/Chtěl bych vás požádat, abyste mu to zatím neříkal ovšem prostřednictvím h. ve skutečnosti vyjadřuje zdvojený volní moment. (Chtít se v některých koncepcích považuje za primitivní sémantickou složku všech direktivů, dovolení a výpovědí závazkových.) Podobně je tomu u výpovědí závazkových: Chci/Chtěl bych vám slíbit, že v parlamentě budu usilovat o rozvoj pracovních příležitostí v regionu také zdvojeně vyjadřuje vůli mluvčího, tentokrát orientovanou na jeho vlastní počínání. (Variantou chtít je rád/a bych: Rád bych vás ujistil, že o vaše děti bude dobře postaráno.) Formulace Mohu vám slíbit, že se vynasnažím dokončit tu práci včas; Mohu vám zaručit, že už se to nebude opakovat naproti tomu explicitně vyjadřují jednu z předběžných podmínek závazku, totiž schopnost mluvčího („jsem schopen“ / „mám možnost“) vykonat to, co je propozičním obsahem jeho výpovědi, a tedy fakticky „závazkovost“ výpovědi posiluje, nikoli omezuje. Ukazuje se, že mezi hedgeovým výrazem a ilokučním slovesem ve výpovědi, v níž se takový výraz vyskytuje, je často sémantický vztah, který lze označit jako kompatibilitu.

H. jako prostředek strategie, jíž se mluvčí verbálně zbavuje odpovědnosti, se objevuje i v případech, kdy je jistý akt prezentován jako dějící se proti vůli mluvčího. Nemusí jít jen o direktivy, častá je tato strategie i u sdělení, zvláště takových, na jejichž pravdivosti záleží a u nichž je proto odpovědnost mluvčího důležitá. Typická je zde úvodní formule nechci/nechtěl bych…, ale (ilokuční sloveso n. jiná verbalizace ilokuce je zpravidla v imperfektu): Nechci vám nařizovat, abyste tam hned šli, ale…; Nechci vám to dávat příkazem, ale…; Nechtěl bych vás nutit, abyste ho poslechl, ale…; Nechci tvrdit, že ten dopis je podvrh, ale…; Nechtěla bych vás přesvědčovat, že…, ale… atd. U závazkových výpovědí se podobné formulace rovněž vyskytují. V případech jako Nechci vám to teď slibovat, ale určitě se pokusím, abych tam byl včas nejde o „řečové jednání proti vůli mluvčího“, ale o variantu s presuponovanou složkou „protože nevím, zda takový slib budu moci dodržet“, tj. formulaci analogickou nemohu vám teď slíbit, že… Rovněž takovéto výpovědi jsou silně konvencializované.