Sluchově vnímatelný přechod mezi dvěma heterosylabickými (různoslabičnými) vokalickými hláskami (↗vokoidy); ve starší terminologií průzev. Takové spojení vzniká v č. uvnitř domácích výrazů pouze mezi předponou a slovním základem n. mezi složkami kompozita (doopravdy, vyoral; mezioborový, samouk); v rámci ↗přízvukového taktu existuje i na švu předložky a slova začínajícího na samohlásku (pro občany, u okna, za uchem), při spojité výslovnosti také mezi plnovýznamovými slovy (připravili občerstvení, otočila ušák, všemu okolnímu světu). Výslovnost je v takových spojeních poněkud náročnější, neboť by neměla mizet hranice mezi morfémy, na níž h. vznikl. Je vhodné vyslovit hlásky se zřetelným přechodem mezi nimi. Nevhodnému splynutí brání také hlasivkový závěr (ráz), kterého lze užít před druhým z vokálů. Je v kultivované výslovnosti především na hranici slov [zavřela ʔu:sta] n. mezi stejnými vokály [doʔopravdi], častěji při pomalém tempu řeči (↗ráz). U cizích slov, je-li první vokál [i], event. [i:] (psané také y, ý), vzniká hiátové [j] (lilie [li:lije], hygiena [higije:na], kyanid [kijanit]).

Mimo hranice morfémů se v dnešní č. h. objevuje u cizích slov (vakuum, miniatura, fluor, baobab). V těchto případech je spisovná jen plynulá výslovnost, aniž by některá z hlásek mizela.

Nespisovně se možný h. řeší v č. vložením konsonantu před druhý vokál: je to především [v] před [o] ([zavoral], [modrovoka:]; jde vlastně o zachování proteze základového slova), ojediněle hiátové [j] ([třijadvacet], nářeční [modrojoka:]). Volný přechod naopak vede až ke splynutí obou vokálů (po obědě > [po:bjeďe]), event. ke vzniku ↗diftongu (doučovat > [dou̯čovat]) při syneresi; viz ↗změny hlásek, ↗elize, ↗ortoepie. Ke specifikům [j] viz ↗aproximanta, k hiátu a hiátovým hláskám v historii č. viz ↗stará čeština. K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.