Uspořádání adverbiálií ve větě na základě určitých zákonitostí. Projevem těchto zákonitostí je jejich vzájemné pořadí a vztahy jejich skopusů. Např. větné evidenční adverbiálie (a.) musí ve větě předcházet celerativní a. (1); časové anteriorní a. musí předcházet měrové a. (2); celerativní a. musí předcházet kompletivní a. (3) (přičemž (3b) se nemá číst tak, že úplně modifikuje náhle) a aspektové retrospektivní a. musí předcházet způsobové (voice) a. (4), používá‑li se terminologie ✍Cinqueho (1999). Tato pořadí jsou ve shodě s h.a. popsanou v literatuře, srov. ✍Cinque (1999), ✍Nilsen (2000), ✍Ernst (2002), ✍Rizzi (2004):

Hierarchické vztahy se nacházejí také mezi a. patřícími ke stejnému typu, srov. časová a. v (5) a a. místa v (6):

V literatuře lze najít dva hlavní přístupy k tomu, na čem se h.a. zákládá: specifikátorový přístup (např. ✍Alexiadou(ová), 1997; ✍Cinque, 1999; ✍Cinque, 2004; ✍Laenzlinger, 2002) a adjunkční přístup (✍Haider, 2000; ✍Haider, 2004; ✍Ernst, 2002). Ve specifikátorovém přístupu je h.a. založena na syntaxi, poněvadž je důsledkem univerzálního pořadí funkčních projekcí ve větě. Jednotlivá a. jsou generována ve specifikátoru jim odpovídající funkční projekce. Univerzalita tohoto přístupu se projevuje také tím, že pořadí a. ve větě je zrcadlovým odrazem pořadí funkčních morfémů na predikátu (tzv. ↗mirror principle). Protože tento přístup většinou připouští jen jeden specifikátor generovaný doleva, a. ve specifikátoru vyšší funkční projekce nutně c‑ovládá a předchází a. přítomné ve specifikátoru nějaké nižší projekce (pokud nedojde k nějakému posunu ve struktuře věty, který tyto vlastnosti změní). Nejpropracovanější h.a. lze najít u ✍Cinqueho (1999), viz příklad (7), který ukazuje horní část větné struktury s funkčními projekcemi obsahujícími příslušná a. Srov. pořadí funkčních projekcí s pořadími konkrétních a. ve větách (1)–(4):

Pokud v gramatické větě a. nižšího typu předchází a. vyššího typu, pak to znamená, že a. nižšího typu se (popř. i s částí nižší struktury) posunulo přes a. vyššího typu. Nebo minimálně jedno z a. patří do třídy, která je ve skutečnosti reprezentována dvěma různými funkčními projekcemi, mezi nimiž se nachází projekce, do které patří to druhé a., viz např. dublovanou frekventativní a repetitivní projekci v (7). Pokud se několik a. nachází v zrcadlovém pořadí k pořadí funkčních hlav, bývá to analyzováno pomocí tzv. roll‑up posunu. Při tomto posunu se část struktury s nižším a. posune přes vyšší a. a pak se celá struktura obsahující obě a. posune přes další vyšší a. atd. V rámci specifikátorového přístupu se jednotliví autoři liší v tom, zda předpokládají pro každou větu všechny funkční projekce, n. ne. Např. podle ✍Cinqueho (1999) musí každá věta vždy obsahovat všechny funkční projekce. Naproti tomu ✍Adger & Tsoulas (2004) předpokládají, že když není určitá funkční projekce vyplněna lexikálním materiálem, tak není ve větě přítomná.

V adjunktovém přístupu h.a. není závislá přímo na frázové struktuře jako u specifikátorového přístupu, ale je založena na sémantických a skopusových vlastnostech jednotlivých a., které je činí buď kompatibilní, n. nekompatibilní s danou pozicí ve větě. A. se tedy mohou adjungovat (↗adjunkt) v jakékoli projekci ve větě, v níž jsou interpretovatelná. Protože tento přístup většinou připouští i několikanásobnou adjunkci na jednu XP a také adjunkci doprava, je zřejmé, že pořadí a. nemůže být založeno pouze na univerzální sekvenci funkčních projekcí. Tzn., že pořadí a. je do velké míry určováno jejich vzájemným skopusovým vztahem. Adjunktový přístup je flexibilnější než specifikátorový, musí proto omezit možné derivace nějakým jiným způsobem. Používá k tomu často směrové parametry, viz např. ✍Haider (2000), ✍Haider (2004) a ✍Ernst (2002), ✍Ernst (2004). Podle Ernsta jsou ve ↗VO jazycích (včetně č.) a. adjungována na funkční projekce buď doleva, n. doprava a na lexikální projekce se adjungují jenom doprava, viz (8), kde ternární větvení ukazuje obě alternativy pro adjunkci. Naproti tomu v OV jaz. se a. adjungují ve všech projekcích jenom doleva:

Protože v č. v základových pozicích a. vyššího typu předcházejí a. nižššího typu, děje se adjunkce nevětných a. vždy doleva (viz ✍Biskup, 2011), srov. též (1)–(4). To nesouhlasí s Ernstovou generalizací pro VO jaz. – která je postavena z velké části na angl. –, kde vyšší a. mohou následovat ve větě nižší a. Možné větné pozice konkrétních a. jsou určovány u ✍Ernsta (2002), ✍Ernsta (2004) tzv. FEO (fact‑event object) kalkulem. Větná struktura je rozdělěna do několika sémantických zón (mluvní akt > fakt > propozice > událost > specifikovaná událost), které korespondují s velikostí syntaktické struktury, a jednotlivá a. vyžadují pro svoji adjunkci vždy objekt určitého sémantického typu; srov. také ✍Haiderovo (2000) dělení větné struktury do tří sémantických domén: propozice > událost > proces/stav. Např. způsobová a. vyžadují objekt typu specifikovaná událost, který syntakticky koresponduje s VP. Naproti tomu větná a. jako údajně, popravdě vyžadují propozici n. mluvní akt, které korespondují s vyšší větnou strukturou, konkrétně IP a CP.

Existují také analýzy, které kombinují výhody obou hlavních přístupů, určitou syntaktickou přísnost se sémantickými požadavky, viz např. ✍Frey (2003). Frey dělí a. do pěti tříd, mezi nimiž je vztah c‑ovládání, značen jako „>“ v (9). Podle Freye jsou a. také citlivá na pozice argumentů, proto jsou v jeho analýze jednotlivé třídy a. nejen ve vzájemném vztahu, ale také ve vztahu k argumentům slovesa. Jednotlivá a. se mohou generovat v jim vymezeném prostoru ve větné struktuře a navíc se mohou skremblovat (viz ↗skrembling).

Mezi větné adjunkty patří a. charakterizující náhled mluvčího jako údajně n. subjektově orientovaná a. jako chytře, hloupě. K rámcovým a. patří např. v novověku a ke zřetelovým a. ekonomicky, filozoficky. K událostněexterním patří např. kauzální a. jako kvůli dopravní zácpě a k událostněinterním patří a., která se vztahují k vlastní události, např. časová dřív, místní za domem, a a. označující prostředky jako pilkou. K procesovým adjunktům patří hlavně různé typy způsobových a. jako např. rychle, neslyšně. Z toho je zřejmé, proč např. údajně musí předcházet rychle v (1).

A. nacházející se v různých funkčních hierarchiích – např. různých klauzích jedné věty – na sebe také vzájemně působí a zachovávají stejné pořadí jako a. nacházející se v jedné funkční hierarchii, v jedné klauzi. Např. v (10) aspektové habituální a. musí předcházet aspektové repetitivní a. a v (11) habituální a. musí předcházet aspektové durativní a. V (12) časové anteriorní a. musí předcházet aspektové durativní a.:

Tato data jsou ve shodě s ✍Cinqueho (1999) hierarchií, srov. umístění konkrétních funkčních projekcí v (7), ale specifikátorový přístup k nim nemá co říci, protože jeho analýza pořadí a. se zákládá na vztazích funkčních projekcí patřících do jedné klauze. Adjunktový přístup má naopak tu výhodu, že není vázaný na funkční hierarchii jedné klauze. Pomocí skopusových vztahů a sémantiky jednotlivých a. dokáže vysvětlit problematické věty, jako jsou (10)–(12). Např. pokud obvykle c‑ovládá dvakrát (10a), je věta gramatická, protože kvantifikátor obvykle poskytuje doménu, v níž dvakrát může pluralizovat danou událost. Opačně to však neplatí; repetitivní dvakrát se nemůže dostat přes kvantifikátor obvykle a pluralizovat událost vyhrání (10b). A např. (12b), kde krátce má ve svém skopusu už, je negramatická, protože kvantifikátor už vyjadřuje vztah mezi dvěma fázemi (neplatností a platností dané události) a tvrdí, že daná událost platí navždy. Toto tvrzení není možné následně časově omezit např. prostřednictvím a. krátce.

Gramatičnost těchto vět ovlivňují také jiné faktory – nejen lexikální vlastnosti a. a jejich vzájemný skopus – např. událostní struktura věty. Srovnání (10) a (13) ukazuje, že pořadí a. musí být ve shodě s h.a., jenom pokud se daná a. vztahují k téže události. Celkově tedy a. z různých funkčních hierarchií podporují sémantický (adjunktový) přístup:

Nakupená a. – tj. a., která tvoří jeden konstituent (obě předcházejí klitikám v (14)) – patřící do stejné sémantické třídy také vykazují pevný slovosled. A. větší domény musí předcházet a. menší domény:

Takové věty jsou problematické pro specifikátorový přístup, protože není smysluplné navrhovat funkční hierarchie v daných konstituentech pro všechny možné kombinace a. stejné třídy, která vykazují vztah inkluze n. poměr: větší – menší. Adjunktový přístup takové problémy nemá, protože tato data může vysvětlit na základě sémantické inkluze, srov. ✍Steinitz (1971), ✍Ernst (2002), ✍Biskup (2010). Také nenakupená a. stejné třídy dodržují identický slovosled (15); srov. také bezprostředně sousedící a. v (5), která mohou být nakupená i nenakupená:

Stejné pořadí je nutné, i když se obě a. nacházejí v rozdílných klauzích (16):

Také v případě a. stejné třídy je vedle vlastních sémantických vlastností a. a jejich vzájemného skopusu důležitým faktorem událostní struktura věty. Pokud se a. vztahují k rozdílným událostem, nemusí dodržovat dané pořadí. Pro a. nacházející se v jedné klauzi srov. (15b) s (17) a pro a. nacházející se v rozdílných klauzích srov. (16b) s (18):

Kvůli těmto vlastnostem navrhuje ✍Biskup (2011) tzv. Superset Subset Principle (SSP), který vysvětluje pořadí jak nakupených, tak nenakupených a. stejné třídy na základě jejich lexikálních a strukturních vlastností a na základě událostní struktury věty.

Protože a. se v č. adjungují doleva a v případě nakupených a. je a. větší domény analyzováno jako modifikátor (adjunkt) a. menší domény, a. větší domény ve větě nutně předchází a. menší domény. Viz též ↗adjunkt, ↗adverbiále, ↗sémantická klasifikace adverbiálií.