Uspořádání sdělovaných informací v textu podle závažnosti, které (podle ↗teorie relevance, ✍Sperber & Wilson(ová), 1986) umožňuje autorovi/mluvčímu dosáhnout co největšího kontextového efektu a zároveň umožňuje adresátovi, aby mohl na interpretaci vynaložit co nejmenší kognitivní úsilí. Hierarchizací obsahu projevuje autor/mluvčí svůj postoj k obsahu i výstavbě komunikátu a svůj hierarchizační záměr vyjadřuje s různou mírou explicitnosti. Lze k tomu využít prostředky lexikální (zdůrazňovací částice jako právě, především, zejména, zvlášť, hlavně) n. syntaktické: důležitost informačních jednotek je možno odstupňovat tím, že autor/mluvčí pro vyjádření určitého obsahu zvolí větu hlavní n. vedlejší (viz ✍Karlík, 1999), polovětnou konstrukci n. větný člen; také volbou určitého větosledu, pořadí vět v souvětí; a rovněž prostřednictvím postupů jako ↗parcelace, vytýkání n. osamostatňování určitých složek syntaktické konstrukce.

Na tzv. reliéfizaci textu, vysunování některých složek sdělení do popředí (foregrounding) a odsunování jiných do pozadí (backgrounding), se podílí také vytváření ↗vsuvek (parentezí). ✍Hrbáček (1994) uvádí, že vkládání oslabuje důležitost sdělení ve vložené výpovědi a text se tím významově odstupňuje; vsunuté části obsahují většinou vedlejší informace n. hodnotící a jiné poznámky, doplňky, vysvětlující komentáře aj. a jsou vyčleněny z výpovědi prostředky zvukovými n. grafickými. Vsuvky a další reliéfizované výpovědi (např. takzvané komentující závislé věty typu jestli se nemýlím, pokud vím, jak všichni dobře víte) tvoří zvláštní rovinu výstavby textu, nepatří do základní promluvové linie, nýbrž do vedlejší promluvové linie; srov. ✍Rulíková (1973), ✍MČ 3 (1987), ✍PMČ (1995). O složkách tohoto – nezřídka i spojitého, koherentního – řetězce poznámek, doplňků, komentářů a vysvětlivek se někdy tvrdí, že „parazitují“ na základní promluvové linii; pro orientaci sdělení na adresáty a pro porozumění mezi partnery však často mají nemalý význam, např. jako tzv. pojistkové věty, tj. vedlejší věty sloužící jako pojistka proti tomu, že autor nedodržuje konverzační maximy (např. maximu kvality: Jestli se nemýlím, už jsme se někdy viděli), včetně maxim zdvořilostních (Jestli se smím zeptat, čím hnojíte ty vaše jahody); viz ✍Karlík, 1995.

Reliéfizace textu souvisí i s jeho tematickou výstavbou: méně závažné informace, které se vztahují k vedlejším tématům, jsou sdělovány v rámci vedlejší promluvové linie, mj. i prostřednictvím odboček (digresí). Hierarchizovaná prezentace informací v textu se projevuje ve ↗vertikálním členění textu: např. ✍Mistrík (1997) považuje i vyjadřování „sekundárních informací“ v odborném textu prostřednictvím poznámek pod čarou n. bibliografických odkazů za ↗parenteze.

Pro zdůrazňování některých informací a potlačování jiných se v angl. psané odborné literatuře užívá termín staging, tedy divadelní (scénická) metafora; a dále se v souvislosti s odstupňováním důležitosti informací mluví o principu head-tail principle, tedy zjednodušeně řečeno: nejzávažnější složky sdělení bývají umísťovány na začátek n. konec (výpovědi, textové jednotky, textu). Sem zasahují i mechanismy ↗aktuálního členění, ↗tematických posloupností, tematicko-rematické strukturace textu a jeho částí. V uměleckých textech se za prostředek foregrounding (vysunutí do popředí) pokládá i dezautomatizované, „ozvláštněné“ vyjádření, neobvyklé a příznakové užití jazyka, které upoutá pozornost čtenáře.

Vedle reliéfizace se někdy užívají i termíny fokusace či fokalizace, které mají blízko k perspektivizaci, tj. k prezentaci informací v textu na základě diferenciace úhlu pohledu (srov. ✍Renkema, 1993). Odlišné perspektivy, hlediska mohou být motivovány ideologicky: různá média při informování o téže události používají různé formulace, odlišné akcenty, odlišnou hierarchizaci informací. Při analýze literárních děl v naratologických studiích se fokalizace uvádí do vztahu k textovým subjektům: vypravěč může být nezaujatým pozorovatelem, který sleduje události zvnějšku, ale může být také totožný s postavou příběhu, která už není pouhým nezúčastněným pozorovatelem. Záleží na pozici, ze které je příběh vyprávěn, a důležitou veličinou je tu i empatie: nakolik se mluvčí/autor/vypravěč ztotožňuje se subjekty (postavami), o nichž vypráví, s jejich postoji a pocity.