Slovo n. slovní spojení označující reálie a jevy již zaniklé, spjaté s minulostí, např. řemdih, halapartna, panoš, desátek; třetí stav ‘měšťanstvoʼ, královská komora, zemské desky. Vymezením na základě označování dobových reálií se h. liší od ↗archaismů a slov zastaralých. H. na rozdíl od archaismů nemívají v souč.jaz. neutrální synonyma. Polysémní slovo může být h. v některém ze svých významů (např. robota ve významu ‘povinná neplacená práce poddaného pro feudální vrchnostʼ). Z hlediska rozvrstvení slovní zásoby souč.č. se h. podobně jako archaismy a slova zastaralá řadí do vrstvy prostředků příznakových, a to prostředků vyznačujících se časovým (dobovým) příznakem. V odborných textech, historických dílech, pamětích apod. se h. užívají jako stylově neutrální, mimo okruh těchto textů mají charakter prostředků stylově zabarvených, např. při užití v charakterizační funkci v krásné literatuře. Protože h. nemívají synonyma, bývají také někdy (na rozdíl od archaismů) charakterizovány jako lexikální jednotky bezpříznakové. Vzhledem k tomu, že h. souvisejí se způsobem společenského života dané doby, je pro ně příznačné, že se seskupují do různých věcných okruhů. Tematické okruhy např. tvoří názvy související s určitou historickou epochou (se středověkem, obrozením ap.), dílčí věcné okruhy představují např. názvy starých zbraní (sudlice, houfnice), názvy peněz (groš, tolar, dukát, rýnský), názvy řemeslníků a zaměstnání (mečíř, platnéř, psář).

K aktuálním otázkám teorie h. mj. náleží, zda lze pokládat za h. slova označující jevy, reálie a skutečnosti, které zanikly poměrně nedávno (např. v důsledku politických a společenských změn po r. 1989 svazák, záhumenek, brigáda socialistické práce). Z lexikografického hlediska představuje stále aktuální problematiku zpracování h. ve ↗výkladovém slovníkusouč.jaz., jmenovitě výběr a hodnocení lexikálních prostředků jako h. a lexikografické způsoby vyjádření chronologického určení h. (užívá se kvalifikátor hist., zkratky jako v min., býv. atp., zařazení do příslušného období aj.).