l. Nauka o ↗hláskách, ↗fonetika a ↗fonologie na úrovni segmentů; tradiční termín h. vznikl mnohem dříve, než byly obě disciplíny odlišeny. Jako široké poučení o hláskách, jejich seskupeních a vývoji je tento shrnující název užíván ve starších i současných historických mluvnicích a souvisejících studiích, kde se prolíná s poučením o písmenech, která jsou pro minulost jediným, i když zprostředkovaným zdrojem informací o tom, jaký (zobecněný) repertoár hlásek starší fáze jazyka měly; jejich skutečné znění je výsledkem poznání historické fonetiky, event. historické fonologie. Podobně je termín užíván i dnes v ↗dialektologii, i když v ní je možno popsat i skutečné zvuky řeči; pro název části výkladu je totiž přehledný a vyhovuje pro příjemce, kterými nejsou jen filologové.

2. Součást popisu přirozeného jaz., která pojednává o jeho zvukové stavbě na úrovni segmentů (tedy především o hláskách) a o základních prostředcích a modelech ↗modulace souvislé řeči, o využití hlásek při stavbě slova a jejich alternacích při flexi a derivaci a obvykle i o spisovné výslovnosti. Popis se soustřeďuje na zvukové prostředky kulturní podoby národního jaz. (spisovné), k jiným realizacím se nepřihlíží n. se připomínají nesoustavně. Často zahrnuje také poučení o psaném jaz. včetně pravopisu. Pod tímto tradičním názvem se dnes začleňuje především do mluvnic školních n. určených přímo vyjadřovací praxi (✍MSČ 1, 1948; ✍ČM, 1986). V novějších mluvnicích se volí pro podobné výklady názvy jako Fonetika a (ve zvláštní kapitole) Fonologie (✍MČ 1, 1986), Zvuková a grafická stránka jazyka (✍ČŘJ, 2000), Fonetika a fonologie (✍PMČ, 1995; ✍MSoČ 1, 2010) apod.

3. V diachronní mluvnici se termínem h. označuje analýza hlásek z fonologického hlediska, srov. ✍Komárek (1958), Lamprecht v  ✍HMČ (1986).