Vyspělý spisovný jazyk 16. ˇa poč. 17. stol.; viz ↗periodizace vývoje češtiny. Období mnohostranného rozvoje spisovné češtiny, stabilizace její gramatické stavby, rozšíření jejích výrazových prostředků, včetně prostředků stylově diferencovaných. Na konci 16. stol. se ustálila norma spis.jaz., která se stala základem kodifikace moderní spis. č. Vedle termínu h.č. se pro tuto epochu užívají také alternativní pojmenování: období humanistické a českobratrské (✍Havránek, 1980), zlatý věk češtiny (✍Marvan, 2006), raná čeština střední doby (✍Zikánová, 2009), čeština dlouhého 16. století (✍Vykypělová, 2013a). Spis. č. se v 1. pol. 16. stol. vyrovnávala s řadou vnějších okolností retardujících její vývoj, mezi které zejména patřilo překonávání kulturní izolace způsobené husitskými válkami, konfesijní spory a represe Ferdinanda I. po potlačení stavovského povstání vypuknuvšího během šmalkaldské války (1546‒1547). Na stabilizaci a šíření spis.č. se významnou měrou podílel knihtisk, který se však v prvních desetiletích 16. stol. vyznačoval ve srovnání s něm. zeměmi vývojovým zpožděním: v této době byly č. knihy ještě produkovány typografickým způsobem, který byl pevně zakotven v knižní kultuře středověku a který svědčí o tom, že humanistické/renesanční impulsy do nelatinsky vzdělaného čtenářského prostředí ještě dostatečně nepronikly (✍Voit, 2013:36). Proměna č. knihtisku přijímajícího podněty renesanční typografie nastala až v průběhu 2. třetiny 16. stol. (✍Voit, 2014:175). K rozvoji spis.č. přispěl v 16. stol. rozvoj školství, zejména nižšího a středního, pražská univerzita se však dlouho vzpamatovávala z úpadku, který zaznamenala v průběhu 15. stol. Rozmach spis.jaz. byl výsledkem záměrného úsilí části literárních tvůrců, za jehož iniciátora je tradičně označován Viktorin Kornel ze Všehrd. Ideálem dokonalého vyjadřování byla tehdy antická latina a její vliv se projevil zejména v syntaxi (viz ↗vliv latiny na češtinu). Od 30. let 16. stol. byly tištěny první gramatiky č., mimo jiné pro potřeby knihtisku (viz ↗gramatiky češtiny). Prostředkem rozšiřujícího se stylového rozpětí se staly i jevy hláskoslovné a morfologické: tvary a podoby konzervativní n. i archaické proti formám blízkým mluvenému jaz., nikoli ovšem jevy nářeční. Mluvený jaz. byl kromě teritoriálních dial., už značně diferencovaných, reprezentován i kultivovanou podobou mluvené č. Jaz. úzus počátku tohoto období se vyznačoval nejednotností: zejména markantní byl v oblasti grafiky (viz ↗bratrský pravopis a ↗dějiny českého písma), ale týkal se také ostatních jazykových plánů. Fonologická stavba se vyrovnávala s řadou důsažných změn, které zasáhly větší část jaz. území a které pronikaly do spisovného jazyka (viz níže). V oblasti gramatické stavby se č. definitivně zbavovala křiklavých archaismů a přijímala inovace, které byly běžné v mluveném jazyce. Rychlé šíření jaz. změn v mluveném jaz. bylo umožněno migrací obyvatelstva v období husitské revoluce (✍Porák, 1983:63). V průběhu 2. pol. 16. stol. se modernizovaná norma spis.jaz. ustálila ‒ navzdory této modernizaci se však spisovná č. zřetelně odlišovala od běžně mluveného jaz.

1 Hláskosloví

Dokončila se diftongizace ý > ej s tím, že diftong nabyl dnešní výslovnostní podoby. Tato diftongizace pronikla jen do liter. textů nižšího stylu. Dokončila se i diftongizace ú > ou, pův. grafika au však zůstala. Na počátku slova (oud, psáno <aud>) pronikla jen do textů nižšího stylu a do literatury odborné. Změna aj > ej se týkala tautosylabické (téžeslabičné) sekvence a+j (daj > dej, vajce > vejce) × heterosylabická (různoslabičná) sekvence (da‑jí, va‑jec). Rozšířila se do celých Čech, na záp. a stř. Moravu a z ↗východomoravské nář. oblasti oddělila ↗západní pruh hranicko-kelečský a dolský. Samostatně se provedla ve vých. části ↗nářečí slezských. Spojení psané <mě> a vyslovované po depalatalizaci [mje] se progresivní asimilací artikulačního místa konsonantů změnilo na [mňe] ([mňesto]); tato změna se rozšířila v Čechách a na západní polovině Moravy, do grafiky ovšem nepronikla. Protetické v‑ před o (von, vokno), které vzniklo už ve 14. stol., se v 16. stol. rozšířilo z Čech na záp. polovinu Moravy. Do spis.jaz. proniklo zčásti jen v textech nižšího stylu.

Těmito změnami byl ukončen hláskový vývoj spis. jaz. Ustávání hláskových změn bylo důsledkem značného rozšíření znalosti písma, které dosažený hláskový stav konzervovalo. V dial., které nebyly psaným útvarem, hláskový vývoj pokračoval dále. Z těchto nespis. změn byly nejdůležitější ↗monoftongizace ej > é a ou > ó (mlejn > mlén, mouka > móka), které se rozšířily po stř. Moravě a nakonec vymezily hranice dnešní ↗nář. oblasti středomoravské.

2 Morfologie

Dovršilo se rodové rozlišení maskulin životných od neživotných tím, že i u jmen zvířat pronikl ↗genitiv-akuzativ (vidím psa); viz také ↗akuzativ-nominativ. V sg. byly obě kategorie rozlišeny také v jiných pádech (gen. pána × hradu, dat. pánovi × hradu). Zanikl ↗duál, dále přežívají jen jednotlivé tvary u substantiv ruka, noha a v menší míře u některých dalších (oči, uši, ramena, kolena, prsa, číslovka dvě stě); ty se však chápou jako výjimečné tvary plurálové. Homonymie akuz. a instr.pl. u mask. (zuby) vedla k tomu, že do instr. začínají pronikat jednoznačné novotvary podle fem. (zubami); ty se však prosazovaly jen v nižším stylu. Definitivně zanikly jednoduché minulé časy ↗aorist sigmatický a ↗imperfektum. Pokračoval proces konstituování ↗opisného pasiva; užívalo se ho nejen v préteritu a prézentu (zde ještě kolísají formy jsem nesen a bývám nesen), ale i ve futuru. Časté jsou i tvary pasivního inf. Participium pasivní sloves na ‑iti a ‑ěti/‑eti mívá podobu se zdlouženým vokálem (vidín, věřín). Urychlil se rozvoj ↗iterativ tvořených sufixem ‑va‑ (brávati). Po zániku ↗supina se šíří novotvar inf. zakončeného na ‑t. Užívalo se ho častěji v textech nižšího stylu. U ↗přechodníků přítomných a zčásti i minulých se přestávalo dbát na shodu podle rodu a čísla (žena udělav, já vidouce…); je to rovněž znak nižšího stylu. Zdvořilostní formou se stává užívání 2. os. pl., tzv. ↗vykání. V písemném styku se šlechtou byla zdvořilostní formou 3. os. (aby mne Vaše Milost ráčila vyslyšeti).

3 Syntax

Komplikovanost větné stavby byla projevem autonomnosti psaného jaz., jeho vzdálení od jaz. mluveného. Charakteristické je rozšíření syntaktických latinismů (viz také vliv ↗vliv latiny na češtinu a ↗latinismy v českém lexiku): vedle koncového postavení verba finita, v překladové literatuře běžného už dříve (převážně podmíněného stylovými faktory ‒ srov. ✍Zikánová, 2009:184), a častějšího užívání přechodníkových vazeb ‒ ve vyšším stylu vždy stejnopodmětných a kongruentních ‒ je to interpoziční způsob rozvíjení větných členů, tj. jejich vkládání dovnitř útvarů rozvíjených (druhá spravedlnosti povinnost) i souvětí (poněvadž žádného zrcadla, v němž bychom se zhlédli a v něm, co jsme a po čem stojíme, předloženého nemáme…). Napodobovaly se latinské vazby ↗akuzativu s infinitivem (pravě slušné a náležité býti). K stylově žádoucí komplikaci větné stavby přispívalo i připojování samostatných vět pomocí ↗relativ, tedy vznik tzv. ↗nepravých vztažných vět (a já teprve do návi plavil se v neděli ráno na lodičce, která slove kundele, na kterýchžto lodičkách sem i tam po městě Benátkách se vozí). Ideálem humanistické syntaxe byla ↗perioda; byla výlučným znakem vysokého stylu. Pokračoval i organický vývoj syntaxe neplynoucí z cizích podnětů. Charakteristický byl proces rozvoje synonymních spojek vyplývající z rozvoje synonymie vůbec. Dovršovala se specializace spojovacích prostředků k vyjadřování specifických souvětných vztahů. V ↗obsahových větách oznamovacích (doplňkových) se objevuje spojka jak, která nahrazuje staré an. V obsahových větách tázacích spojovací výrazy ze základu j‑ vystřídávají starší z kořene k‑ (jak, jaký na místě kterak, kteraký). Ve ↗větách vztažných se ruší původní distribuce relativ jenž a který a obojí se stávají synonymy. Spojka ač(koli) má funkci ryze přípustkovou, jako odkazovací prostředek ve větě řídící se objevuje předse. Do ↗souvětí vylučovacího vedle původního nebo ‒ nebo, leč ‒ leč začalo pronikat buď ‒ buď. Vcelku se spojovací prostředky do značné míry ustálily. Viz také ↗vliv latiny na češtinu.

4 Slovotvorba

Při tvoření jmen konatelských nabyl převahy sufix ‑ař/‑ář nad druhým produktivním sufixem ‑ník. Produktivita sufixu ‑ník však rostla v kategorii jmen činitelských, kde se stal hlavním prostředkem k odvozování od sloves na ‑ovati (hodovník). Při odvozování jmen míst se dynamicky uplatňuje varianta ‑árna (knihárna). U jmen mužských nositelů vlastností se výrazněji uplatňuje sufix ‑ák; nové formace už nemají expresivní zabarvení jako dříve (bodlák, tulák), u fem. je na vzestupu sufix ‑ka (volavka, medovka). U jmen dějových se stává dynamickým periferní typ se sufixem ‑ot, pojmenovávající zvuky (třeskot). U názvů vlastností se vyhraňuje distribuce základních sufixů ‑ost a ‑ství/‑ctví: druhý odvozuje jen od adj. na ‑ský/‑cký (sousedství, řečnictví). Sufix ‑stvo/‑ctvo změnil funkci: slouží napříště jen k odvozování kolektiv (bratrstvo, ptactvo). Po zániku deminutivních formací s neproduktivním sufixem ‑ec (dubec) se na jejich místě objevují formace se sufixem ‑ček (zvonček) a tento sufix odvozuje i samostatně (žlábček, volček). Při tvoření substantiv je ve střední době ↗kompozice obecně méně dynamickým slovotvorným postupem. Týká se to i nejproduktivnějších typů epochy předcházející: bezsufixální formace se zadním členem deverbálním stagnují v oblasti apelativ, v oblasti ↗onymie pak ztrácejí produktivitu vůbec. Poněkud živější je kompozice sufixální: objevují se nepočetná nová kompozita dějová (hromobití) a činitelská (typ šatůkrádce, břichopásek). Kompozita s předním členem verbálním se jen omezeně uplatňují v terminologii (lomikámen, střebíkrevka), ale ztrácejí produktivitu v oblasti onymické. Podobně je tomu s kompozity s předním členem adj. (mateřídouška, holobrádek). Naopak kompozita s předním členem adv. se výrazně oživují typem s předním členem spolu- a zadním, který je pojmenováním osoby (spolukníže, spoluhejtman). Pomíjí přechodná produktivita typu s předním členem polou‑, zadním členem subst. + sufixem ‑í (polouvratí); místo něho se objevují formace typu půlhodina. Také přední člen pronominální se v kompozitech uplatňuje jen sporadicky (samoběh, všehoj). Posesivní adj. se od pojmenování zvířat odvozují jen formantem ‑í (býčí) a vytlačují z úzu některé útvary starší (býkový). Adj. látková vznikají pouze se sufixem ‑ový (voskový, škořicový); suf. ‑ěný a ‑ný jsou v této funkci už neproduktivní. Konstituuje se kategorie adj. vyjadřujících podobnost, jejím prostředkem se stávají sufixy ‑ovatý a ‑ovitý (cibulovatý, jablkovitý). U adj. vyjadřujících menší míru vlastnosti dochází k restrukturaci staršího typu náčrvený na náčervenalý. Tradiční typ adj. kompozit s předním členem adj. a zadním desubstantivním (ploskonohý, tvrdošíjný) poněkud stagnuje, útvary s předním členem numerálním (čtvernohý) jsou však produktivní nadále. Kompozita se zadním členem deverbálním se nově objevují s předním členem v gen. tvaru (chvályhodný, krvežíznivý). Jako přední adverbiální člen se výrazněji uplatňuje jen spolu‑ (spolubytný). Ve slovotvorbě sloves odvozených z interjekcí se vytváří ternární protiklad děje jednolitého, členěného a okamžitého (chrčeti ‒ chrkati ‒ chrknouti). U sloves deadjektivních se dostává do regrese protiklad i-kmenových tranzitiv (‑chuditi) a ě-kmenových intranzitiv (‑chuděti) a je nahrazen protikladem ‑chuditi : ‑chudnouti; intranzitiva ě-kmenová se nadále odvozují jen od adj. zakončených na ‑vý a ‑ný (zkulhavěti, ztemněti). Intranzitiva se dále často tvoří pomocí formantu se (nasytiti : nasytiti se). Novem bylo odvozování imperfektivních protějšků sloves na ‑ovati (smilovati > smilovávati se). Výrazně se rozvinul protiklad násobenost × nenásobenost. Prostředkem k jeho vyjádření byl sufix ‑va‑ (mluviti > mluvívati, volati > volávati, trpěti > trpívati). Jako prostředek expresivní se mohl i zdvojovat (chodívávati). Vývoj funkcí slovesných prefixů byl plynulý, intenzivnější byl pouze vývoj ↗distributiv. V této funkci se začal uplatňovat prefix po‑ u sloves prostých (pobrati, potlouci) a z‑ u prefigovaných (zobláčeti, zvyrážeti). Z předpon vyjadřujících míru děje se uplatňovalo po‑ ve významu míry malé: připojovalo se i k slovesům už prefigovaným (poodpočinouti si); fundující slovesa jsou však většinou imperfektiva (potřásati). Na významu zvolna nabývají mutační funkce prefixů, tzn. způsobující takovou změnu významu, v jejímž důsledku význam slovesného základu vyjadřuje pouze okolnost děje nového, naznačeného prefixem, např. vydělati (peníze) ‘činností dělání získat’. Slovní zásoba h.č. se rozšiřovala také zásluhou přejímek z cizích jaz., zejména lat., řečtiny a něm. Slova lat. a řec. původu přecházela především do sféry vědní a administrativní terminologie (appelací, audiencí, bibliotéka, diftoňg, syllaba), slova německého původu do sféry řemesel a výroby (hamrle, rašple, verkpaňk) n. vojenství (halapartna, kyrys, rytmistr). Z uvedených jazyků přešla některá slova do běžné slovní zásoby (apetit, kalendář, foch, handlovat); viz také ↗latinismy v českém lexiku a ↗germanismy v českém lexiku.

5 Stabilizace spisovné češtiny

Stabilizace spis.č. v průběhu 16. stol. byla rámována mimo jiné diskuzí o povaze biblického jaz., která se vedla na půdorysu konfesionálně rozdělené č. společnosti (✍Vykypělová, 2008; ✍Vykypělová, 2013a:41‒46). Česká bible byla od husitství klíčovým textem č.jaz. společenství, který se v humanistickém období dočkal celé řady nových, přepracovaných či adaptovaných vydání (úplných nebo novozákonních). Za mnohé lze uvést nejvýznamnější biblické tisky 16. stol.: (a) utrakvistické – Bible benátská (1506), Optátův Nový zákon (1533), Bible Severýnova (1529, 1537), Bible norimberská (1540), Bible Melantrichova (1549, 1556‒1557, 1560‒1561, 1570, 1577; ve Veleslavínově vydání ještě 1613); (b) bratrské – Klaudyánův Nový zákon (1518), Lukášův Nový Zákon (1525), Nový zákon Blahoslavův (1564, 1568), Kralická bible (1579‒1594, 1596, 1613); viz ✍Kyas (1997), ✍Vykypělová (2013b:252‒320). Tento mohutný proud č. biblického překladu se pak významnou měrou podílel na ustálení spis. č. Jak svědčí paratexty edic biblických textů a dobové gramatografické příručky, rozhořela se na poč. 16. stol. polemika mezi představiteli Jednoty bratrské a zástupci utrakvistů o povaze biblického překladu. Podstatou sporu bylo uchování některých archaismů, jakými bylo zejména ↗imperfektum (✍Vykypělová, 2008). Příslušníci Jednoty bratrské reprezentované anonymními překladateli Klaudyánova Nového zákona a Lukášova Nového zákona více dbali na tradiční znění bible, kdežto utrakvisté reprezentovaní B. Optátem a P. Gzelem (překladateli Nového zákona a spoluautory první mluvnice č.) usilovali o modernizaci biblického jaz. (✍Vykypělová, 2008). Ze sporu o rozdílných představách o povaze biblického jaz. přerostl tento spor do diskuze o podobě spis.jaz. (jak je patrno v polemicky laděných pasážích gramatiky J. Blahoslava ‒ viz také níže). V tomto sporu by bylo možno odlišovat dva póly: na jedné straně pozici modernizační či demokratizační, která se přiklání k inovovaným formám a kterou reprezentují zástupci utrakvistické církve, na straně druhé pozici konzervativní či tradicionalistickou, reprezentovanou českými bratry, která se především snaží zachovat odkaz jaz. předchozích generací, a tím ho odlišit od jaz. běžně mluveného. Tradicionalistický proud proto tíhl k  jaz. formám v té době konzervativním, n. dokonce archaickým (významnou roli hrál fakt, že č. byla v tomto období jazykem s téměř dvousetletou tradicí). Vývoj spis.č. nakonec ke konfesionalizaci spisovného jaz. nedospěl (✍Vykypělová, 2008:188; ✍Vykypělová, 2013a:46).

Velké (ale nikoli jediné) zásluhy o stabilizaci a výslednou podobu spis.č. 2. pol. 16. stol. je nutno přičíst Jednotě bratrské, z jejíhož středu vzešla Bible kralická. Její jaz. představoval syntézu nového humanistického stylu s tradičními hodnotami dřívějších období. V duchu Blahoslavových jaz. názorů formulovaných zejména ve druhé části jeho gramatiky přeložili bratrští překladatelé Starý zákon, který na závěr doplnili revidovanou verzí Blahoslavova překladu Nového zákona. Jaz. a styl Bible kralické byl mírně konzervativní v hláskosloví a morfologii, syntakticky bohatý, avšak bez výrazných skladebních latinismů a s širokou slovní zásobou, oproštěnou však od dobové příměsi slov cizího původu. Vedle Bible kralické se v 16. a 17. stol. velké vážnosti napříč rozličnými konfesemi těšila také Bible Melantrichova (✍Vykypělová, 2013a:42). Tradici jazyka Bible Melantrichovy rozvíjel D. Adam z Veleslavína, Melantrichův zeť a dědic. Jazykový úzus tiskařské produkce D. Adama, který se věnoval programové kultivaci č., se v mnoha oblastech nakonec sblížil s jaz. územ bratrských tisků (v souvislosti s tím se hovoří o češtině veleslavínské; někdy se jaz. úzus obou center rozděluje na kralický/českobratrský a veleslavínský ‒ srov. ✍Porák, 1983:9). Hlavní autoritou i emblémem spisovné č. se však nakonec stala Bible kralická, která tuto pozici v českém spis. úzu zaujímala až do počátků moderní č. Vyspělý jaz. konce 16. stol. byl hlavním zdrojem a později i kritériem kodifikace nové č. Někteří autoři se dokonce domnívají, že epochu nové č. je nutno klást již do 2. pol. 16. stol. (✍Vykypělová, 2013:49).

6 Gramatografie a lexikografie

H.č. byla věnována značná teoretická pozornost. Roku 1533 vyšla tiskem první česká mluvnice, Grammatika česká B. Optáta, P. Gzella a V. Philomatesa, která normovala grafický úzus, zavedla třístupňovou interpunkci a přinesla řadu doporučení morfologických, syntaktických a stylistických. Tuto gramatiku okomentoval a kritickými připomínkami doprovodil J. Blahoslav. V druhé části nazvané Přidání některých věcí k Grammatice české příhodných shrnul své zkušenosti překladatelské, uvedl výklad o přejatých slovech, pojednal o požadavcích na vysoký styl, o dialektech, uvedl příklady nevhodného i vhodného vyjadřování, předložil sbírku přísloví a rčení. Práci dokončil 1571, ve své době však nevyšla tiskem. R. 1577 vydal M. Benešovský mluvnici Grammatica Bohemica, uvádějící deklinační a konjugační paradigmata. Ta jako první uvádí sedm pádů, upozorňuje na spjatost kategorie vidu a času, konstatuje už, že tvary opisného pasiva typu vidín jsem mají časovou platnost prézentní. R. 1603 vydal V. Benedikt Nudožerský knihu Grammaticae Bohemicae libri II. Je to první soustavná gramatika č. Koncepčně je založena na vzoru gramatik latinských (Priscianus, Ramus, Linacer). První kniha pojednává o výslovnosti, grafice a zejména o morfologii, stručnější druhá o syntaxi jednoduché věty chápané jako sledování kongruence a rekce. Ilustrační příklady pocházejí z biblického textu, ale autor zčásti přihlíží i k dobovým tendencím v hláskosloví a morfologii (viz také ↗gramatiky češtiny; přehled dalších jazykově reflexivních prací viz ✍Vykypělová, 2013a:47‒51).

Latinsko-český slovník z r. 1560 je dílem T. Rešela (Reschelius). Vznikl na základě slovníku P. Dasypodia Dictionarium latinogermanicum et vice versa germanicolatinum z r. 1537. Vrcholem humanistické lexikografie jsou slovníky D. Adama z Veleslavína Nomenclator quadrilinguis a Sylva quadrilinguis (1598): uvádějí lat., řec. a něm. ekvivalenty č. slov a představují reprezentativní průřez dobovou slovní zásobou. Věcně řazený Nomenclator obsahuje přes 5000 subst. a asi 1700 adj., abecedně řazená Sylva uvádí také slovesa. Zvláštností je sedmijazyčný (latinsko-italsko-německo-charvátsko-maďarsko-polsko-český) slovník P. Lodereckera z r. 1605. Vznikl doplněním Vrančićova pětijazyčného slovníku (Benátky 1596) o č. a p. (více viz ↗slovníky češtiny; přehled dalších lexikografických prací viz ✍Vykypělová, 2013a:51‒54).

 7 Komunikační sféry češtiny

Velký rozmach pestrosti výrazových prostředků spis.č. v  humanistickém období koresponduje s pronikáním č. do řady komunikačních sfér dobového společenského života, často i do takových, v nichž od středověku vládla latina: její rozšiřování lze pozorovat ve velké části textových útvarů umělecké, církevní, administrativní/právní/politické či vědecké komunikace. V oblasti literární tvorby kvete celá řada žánrů literární produkce s vyššími ambicemi: dějepisná a memoárová próza, cestopisy, moralistní liter. (prozaická i veršovaná), nábožensky vzdělavatelná próza, hymnografie, homiletika, teologický traktát, liturgické příručky, právnická liter., epistolografie, drama (zejména biblické) či příležitostná poezie. Vedle toho se také rozvíjí četba pro nižší vrstvy, jako jsou knížky lidového čtení či letáková publicistika. Čeština zaznamenává také územní rozmach, zejména ve Slezsku a na Slovensku; ↗vliv češtiny na polštinu; ↗čeština ve Slezsku; ↗dějiny češtiny na Slovensku.

Přes tento rozmach systémové a funkční stránky spis.č. nelze nepostřehnout některé negativní aspekty, kterými se její stav v 16. stol. vyznačoval a které se posléze naplno rozvinuly v okamžiku ohrožení pozice spisovné č. v barokním období (viz ↗barokní čeština): (a) Nápadné např. je, jak málo byla rozvinutá oblast světské liter.; i když se nejpozději v poslední třetině 16. stol. rozšířila obec vzdělaných čtenářů recipujících náročnější tvorbu v č. (✍Malura, 2014:273), ve srovnání s ostatními recentními středoevropskými literaturami se v č. literární tvorbě konce 16. stol. nevytvořila tradice některých žánrů vyššího stylu, jako byly exkluzivní antikizující epika, světské drama, epos či román spojený s aristokratickým prostředím. (b) S nástupem Habsburků na český trůn byly zahájeny některé společenské procesy, které se později naplno projevily při postupném omezování územního, sociálního a funkčního rozsahu č. barokní doby. Zejména začal příliv zahraničních šlechtických rodů, na což reagoval roku 1615 Generální sněm zemí Koruny české prvním jazykovým „zákonem“, který č. prohlásil za jediný jazyk sněmovního, správního a soudního jednání a který nutil příslušníky nově příchozích rodů učit sebe a své potomky češtinu (✍Marvan, 2006:132‒133).

Vývoj grafiky viz ↗bratrský pravopis a ↗dějiny českého písma, vývoj vlastních jmen viz ↗křestní jméno, ↗příjmí, ↗hypokoristikum, ↗přezdívka, ↗vlastní jméno místní, ↗pomístní jméno.