Sociolingvistický termín označující soubor jazykových vyjadřovacích prostředků vlastních jednotlivci. Vytváří se v průběhu ↗osvojování jazyka, a odráží tedy všechny jaz. vlivy, jimž byl jedinec vystaven. Základem je mateřský jaz. v původním smyslu slova, tj. ta přirozenou cestou osvojená podoba ↗národního jazyka, které se užívá v běžné denní komunikaci v rodinném prostředí; je to obvykle podoba nespis.n. smíšená. Na ni se pak navrstvují další ↗varietynár.jaz., včetně jaz.spis., ale také ↗sociolektyn. další (cizí) jaz. v různé míře zvládnuté atd. I. se díky tomu různou měrou liší i u osob pocházejících ze stejného prostředí, dokonce i u sourozenců, protože jejich životní dráhy nejsou nikdy totožné, a také u téhož člověka v různém věku. Z i. vyrůstá jak individuální styl jedince, tak i jeho jaz. povědomí, které je základem postojů jazykově hodnotících (viz ↗stylotvorný faktor). I. bývá obvykle chápán jako individuální jaz. kompetence ve smyslu schopnosti aktivního užívání jaz. a jako takový může být i popisován na základě analýzy velkého souboru textů, jež jednotlivec vytváří. V širším významu však k i. náleží i pasivní znalost jazyka (jazyků), která se odráží ve schopnosti přijímat texty různé úrovně a adekvátně jim rozumět nejen ve smyslu věcném, ale i z hlediska komunikační funkce.

Analýza i. je důležitá pro ↗forenzní lingvistiku, kdy jde o to zjistit, zda určitá osoba je nebo není autorem určitého textu (což je možné právě na základě srovnání tohoto textu s i. oné osoby (viz např. ✍McMenamin & Choi, 2002).