Komunikační síla (funkce) výpovědi vyplývající z komunikačního záměru mluvčího (produktora), jako např. SLIB, PROSBA, RADA apod. Spolu s ↗lokucí a ↗perlokucí základní složka tzv. ↗mluvního aktu, který je východiskem výkladu ↗jazykové interakce z pohledu ↗teorie mluvních aktů. Záměr se realizuje prostřednictvím pronesení určité výpovědi (lokuce) a může být signalizován přímo, tzv. ↗explicitní performativní formulí, v níž mluvčí uskutečňuje (dělá) to, co říká (typicky s formou oznamovací věty se slovesem ve tvaru 1. os. ind. préz. imperf.): Slibuji, že přijdu ve dvě; Žádám tě, abys přišel ve dvě; Táži se Vás, pane ženichu, zda si berete zde přítomnou Janu Karlíkovou dobrovolně apod., n. nepřímo, tj. tak, že mluvčí v promluvě realizuje svůj záměr něco udělat pouze jednou z forem, které daný „skutek“ nevylučují, a spoléhá se na to, že adresát z diskursu (i užité formy) odvodí, o jaký skutek jde, např.: Piš (= PŘÍKAZ n. DOVOLENÍ), Zítra budu zkoušet hodinu (= OZNÁMENÍ n. SLIB n. VAROVÁNÍ) aj.

Do lingvistiky uvedl termín ilokuční akt (illocutionary act) filozof ✍Austin (1962) a pro analýzu jazyka vypracoval ✍Searle (1969) a jinde, po něm mnoho dalších, viz např. ✍Doerge (2006), v č. jazykovědě zvl. Grepl (např. v ✍SČ, 1998) a ✍Hirschová (2012), ✍Hirschová (2013). V případě výpovědí s imperativem užíval ✍Austin (1962) termín primární ilokuce, a to především u vět, které neobsahují ↗ilokuční sloveso. U jiných lingvistů zabývajících se mluvními akty (např. ✍Allan, 1994) se jako primární ilokuce označuje typ věty (klauze) identifikovaný slovesným modem; klauze může, ale nemusí ilokuční sloveso obsahovat; primární ilokuce se tedy překrývá s termínem větný modus (Satzmodus), známým zvl. z německé a č. jazykovědy. Pro angl. Allan počítá s primární ilokucí deklarativní, interogativní, imperativní a optativní (přání vyjádřené subjunktivem, např. God save the Queen), existují ovšem jazyky vykazující více slovesných modů, např. prohibitiv n. imprecativ („způsob proklínací“). Přinejmenším deklarativní (indikativní), interogativní a imperativní primární ilokuce jsou zřejmě univerzální. Pro č. by analogicky bylo možné počítat s větami indikativními, imperativními a tázacími. Tázací věty, jakkoli jsou vždy rozeznatelné a specifické, však nemají specifickou slovesnou formu, která by je odlišovala od ostatních, naopak oznamovací věty v kondicionálu, i když odlišené slovesným modem, jsou považovány za variantu oznamovacích vět, navíc se kondicionál vyskytuje i ve větách tázacích a podílí se na vyjádření optativních vět uvozených výrazy kéž či kdyby. Je otázka, zda pro č. lze tzv. primární ilokuci ztotožnit s větným modem. Na vymezení větných modů, pokud je ztotožníme s typy vět podle tzv. postoje mluvčího k větnému obsahu (tedy tomu, co odpovídá ilokučnímu záměru), se v č. podílí vedle modu slovesného také intonace, tázací slova a částice. ✍Karlíkův (1981) pokus o vymezení syntaktických modů, tvořených kombinací slovesného modu, slovesného času, intonace, tázacích slov a různých částic, vychází z hledisek sémantických a presupozičních, srovnatelných s tzv. podmínkami úspěšnosti u řečového aktu; naopak ✍Zimmermann(ová) (2009) ve slovanských jazycích rozlišuje pouze věty deklarativní, imperativní a tázací. Klást rovnítko mezi větný modus a primární ilokuci však nejspíš možné je, kondicionál (perfektiva) pak alternuje indikativ: Žádám vás, abyste chvíli počkal – Teď bych vás požádal, abyste chvíli počkal. Vycházíme‑li z primárních ilokucí, jsou tzv. ↗explicitní performativní formule, postavené na indikativu, tj. větné n. souvětné výpovědi, které obsahují 1. os.sg.ind.préz. impf. + komplementovou klauzi / inf. / deverbativum, např. Nařizuji vám, abyste odešli / odejít / odchod, větami oznamovacími. Pro vznik performativní formule je rozhodující sémantika slovesa, která umožňuje koincidenci ↗lokuce a ilokuce, srov. ✍Hirschová (2012). Rozeznání primární ilokuce je podle ✍Allana (1994) prvním krokem při interpretaci věty, nelze je však ztotožnit s rozeznáním (ilokučního) záměru mluvčího, který je pro interpretaci výpovědi jakožto řečového aktu rozhodující a může být vyjádřen/realizován i nepřímo (srov. No, nekoukám a jedu = SDĚLENÍ n. VÝZVA). Viz také ↗subsidiární ilokuce.