IMPERATIV VE STARŠÍ ČEŠTINĚ

Základní

↗Slovesný způsob (modus verbi), jehož flexi ↗stará čeština zdědila z ↗praslovanštiny; viz i ↗imperativ. Ve výkladu vývoje č. imperativu (i.) lze vyjít z pračeského stavu (↗pračeština), který demonstrují následující dvě tabulky:

Tabulka č. 1: Tvoření pračeského imperativu sloves I. a II. slovesné třídy

os.

singulár

duál

plurál

1.

‒‒‒

+‑ěvě

+‑ěmъ (‑ěme / ‑ěmy)

2.

+‑i

+‑ěta

+‑ěte

3.

+‑i

+‑ěta

+‑ěte

Tabulka č. 2: Tvoření pračeského imperativu sloves III., IV. a V. slovesné třídy

os.

singulár

duál

plurál

1.

‒‒‒

+‑ivě

+‑imъ (‑ěme/‑ěmy)

2.

+‑i

+‑ita

+‑ite

3.

+‑i

+ ‑ita

+‑ite

Stav prezentovaný v tabulkách se liší od stavu známého ze stsl. tím, že v pč. a sč. se vyskytují syntetické podoby 3. os.du.pl. (obvykle se předpokládá, že ve stsl. jsou formy 3. os.du.pl. vyjadřovány analyticky ‒ kombinací částice da a 3. os.ind., nicméně existenci syntetické imperativní formy 3. os. pl. +‑ěte ve stsl. rekonstruuje ✍Mareš, 2001:23). V psl. se i. tematických sloves odvozoval od prézentního kmene, avšak ‒ jak napovídá prezentovaná tabulka ‒ podoba tematického sufixu byla zastřena hláskovými změnami. Vokalická část prézentního kmenotvorného sufixu splynula v psl. s „imperativním“ sufixem ‑i‑, v němž se tradičně spatřuje kontinuant sufixu ide. optativu (✍Lamprecht, 1986; ✍Aitzetmüller, 1978). Tematický vokál sloves I., II. a III. třídy měl podobu ↗ablautového o-ového stupně. V i. se tedy prézentní kmen tvořený sufixy +‑o‑ , +‑no‑ (+‑ne‑), +‑jo‑ (‑je‑), +‑i‑ pojil se sufixem ‑i‑. Toto zakončení imperativu podlehlo ještě v klasické ↗psl. hláskovým změnám, na jejichž počátku stála snaha odstranit ↗hiát na hranici mezi kmenotvornou příponou a imperativním sufixem: u sloves I., II. a III. třídy splynul vokál prézentního kmenotvorného sufixu ‑o‑ s imperativním sufixem ‑i‑ v diftong oi̯. Dvojí podoba psl.pč. imperativního sufixu ‑i‑ / ‑ě‑ v duálových a plurálových formách byla podmíněna měkkostí / tvrdostí předchozí souhlásky: po tvrdých souhláskách podlehl diftong oi monoftongizaci oi > ě (srov. ↗monoftongizace), po měkkých souhláskách došlo nejprve k psl. ↗přehlásce ´oi > ei a následně k monoftongizaci ei > i. Původní primární koncovky 2. os. sg. +‑s a 3. os. sg. +‑t zanikly v důsledku působení ↗tendence k progresivní sonoritě slabiky již v psl.: po jejich zániku se osobní koncovkou singuláru stala ‑Ø (PČM, 1978).

Podobným způsobem jako tematická slovesa tvořila v pč. imperativní formy ↗atematická slovesa+byti a +jměti: (i) +byti tvořilo i. od „kořene“ +bud‑ prvním způsobem (etymologicky viděno je kořenem pouhé +bhu‑): +bud‑i, bud‑i, bud‑ěvě, bud‑ěta, budě‑mъ, budě‑te, přičemž sufixy palatalizovaly předchozí ‑d‑ > ‑ď‑; (ii) sloveso +jměti způsobem druhým: +jměj‑i, jměj‑i, jměj‑ive, jměj‑ita, jměj‑imъ, jměj‑ite, přičemž epentetické ‑j‑ odstraňovalo ↗hiát. Ostatní atematická slovesa se lišila svébytnými sg. tvary: sg. těchto forem představoval pokračování starobylých ide. forem i., které byly tvořeny sufixem + (vyvinuvšího se patrně ze sufixu +‑dhi). Tento sufix působil ↗palatalizaci (jotaci) předchozího konsonantu. Pl. formy se tvořily stejně jako u sloves III. a IV. slovesné třídy. Kromě atematických sloves dati, jasti, věděti se tímto způsobem tvořily také imperativní formy tematického slovesa viděti:

Tabulka č. 3: Tvoření pračeského imperativu atematických sloves

dati

jasti

věděti

viděti

sg.

1. os.

‒‒‒‒

‒‒‒‒

‒‒‒‒

‒‒‒‒

2. os.

+da(d)z

+ja(d)z

+(d)z

+vi(d)z

3. os.

+da(d)z

+ja(d)z

+(d)z

+vi(d)z

du.

1. os.

+dadivě

+jadivě

+vědivě

+vidivě

2. os.

+dadita

+jadita

+vědita

+vidita

3. os.

+dadita

+jadita

+vědita

+vidita

pl.

1. os.

+dadim

+jadim

+vědim

+vidim

2. os.

+dadite

+jadite

+vědite

+vidite

3. os.

+dadite

+jadite

+vědite

+vidite

Většina citovaných sg. podob sloves se dochovala do současné č. (byť v hláskově pozměněném znění: jez, věz, viz). Výjimku představuje i. +daz, který má od nejstarších stč. památek formu daj (> dej), jež byla patrně přejata od slovesa +dajati. Původní forma daz je doložena pouze v Kyjevských listech, tj. stsl. památce moravské redakce (srov. heslo ↗moravismy).

Pč. stav ještě zčásti reflektuje stč., a tak jsou doloženy formy i. zakončené v singuláru na ‑i: nesi, beři, peci, maži, prosi, trpi (obvykle u sloves I., II. a IV. slovesné třídy). Původní ‑i se objevuje zejména tam, kde fonologický kontext jeho zánik znemožňuje, event. komplikuje: (1) jestliže ‑i následuje po souhláskové skupině n. představuje kódu slabiky jednoslabičného slova: jdi, pni, ktvi, rci, mři, bdi, spi, pozvi, polepši sě, modli sě, otevři; (2) jestliže je imperativní forma rozšířena o enklitické ‑ž, klitickou partikuli bez sémantického obsahu: vediž, nesiž, staniž (pakliže má enklitické ‑že podobu slabičnou, může být ve stč. ‑i‑ vynecháno: nemilčže ‘nemlč‑že’; HMJČ III/2, 1898:38).

Již od samého počátku jsou ve stč. doloženy inovované sg. formy i., které byly přetvořeny hláskovým vývojem: (1) ↗Apokopa flexivního sufixu ‑i: nesi > nes, beři > beř, peci > pec, +mini > miň, maži > maž, +kupuji > kupuj, +znaji > znaj, +prosi > pros, +trpi > trp, +uměji > uměj, +dělaji > dělaj. Zánik koncového ‑i lze dát do souvislosti s podobnými změnami známými z jiných stč. slovesných forem (infinitivu dělati > dělať, nom.sg. fem. ↗participiant‑ového nesúci > nesúc). Formy s nulovým imperativním sufixem se ve stč. šíří velmi rychle a u některých slovesných typů zcela vytlačují podoby původní. Objevují se dokonce i tam, kde bychom je podle nč. stavu neočekávali (tj. po sekvenci CC): otevř, polepš, modl, polehč, posilň, umenš. (2) ↗Kontrakce: +kryji > krý, +pьji > pí. Tato změna, která proběhla jen u části sloves náležejících ve stsl. do III. třídy, se prosadila již v období předhistorickém.

Hláskové změny, které zasáhly sg. formy, pak vytvořily podmínky pro přestavbu morfologické struktury du.pl.: apokopovaná sg. forma se stala tvarotvorným základem forem du.pl.: nes ‒ nesvě (nesva, nesma), nesta ‒ nesme (nesmy); miň ‒ miňvě (miňva, miňma), miňta ‒ miňme (miňmy), miňte; kupuj ‒ kupujvě (kupujva, kupujma), kupujta ‒ kupujme (kupujmy), kupujte; znaj ‒ znajvě (znajva, znajma) ‒ znajme (znajmy), znajte; krý ‒ krývě (krýva, krýma), krýtakrýme (krýmy), krýte; pí ‒ pívě (píva, píma), píta → píme (pímy), píte. Vedle toho se však u sloves s původním sg. sufixem ‑i drží tradiční formy pl., tj. (1) u sloves I. a II. třídy slovesné formy ‑ěvě (‑ěva / ‑ěma), ‑ěta, ‑ěm (‑ěme / ‑ěmy), ‑ěte, (2) u sloves IV. třídy slovesné ‑ivě (‑iva / ‑ima), ‑ita, ‑im (‑ime / ‑imy), ‑ite. Tento vývoj činí situaci ve stč. poněkud nepřehlednou. Zjednodušeně lze ale říci, že stč. má k dispozici následující zakončení i.:

Tabulka č. 4: Zakončení stč. imperativu tematických sloves

A

B

C

os.

singulár

1.

‒‒‒

‒‒‒

‒‒‒

2.

‑Ø

‑i

‑i

3.

‑Ø

‑i

‑i

os.

duál

1.

‑vě (-va, -ma)

‑ěvě (-ěva, -ěma)

‑ivě (‑iva, ‑ima)

2.

‑ta

‑ěta

‑ita

3.

‑ta

‑ěta

‑ita

os.

plurál

1.

‑me (‑my)

‑ěme (‑ěmy)

‑ime (‑imy)

2.

‑te

‑ěte

‑ite

3.

‑te

‑ěte

‑ite

Typ A se vyskytuje téměř u všech sloves, jejichž fonologická struktura umožnila zánik ‑i. Typ B se vyskytuje jen u těch sloves I. a II. třídy, které tvoří sg. formy pouze pomocí ‑i, typ C u sloves třídy IV., která mají v singuláru zachováno ‑i. Z předchozího výkladu je zřejmé, že u některých sloves se mohou vyskytovat podoby paralelní, jak ukazuje následující tabulka č. 5 s imperativními tvary slovesa vésti a tabulka č. 6 s imperativními tvary slovesa trpěti:

Tabulka č. 5: Formy stč. imperativu sloves typu vésti

os.

singulár

duál

plurál

1.

‒‒‒

veďvě (‑va / ‑ma )

veďme (‑my)

2.

vedi / veď

veďta

veďte

3.

vedi / veď

veďta

veďte

Tabulka č. 6: Formy stč. imperativu sloves typu trpěti

os.

singulár

duál

plurál

1.

‒‒‒

trpivě (‑iva / ‑ima) / trpvě (‑va)

trpim (‑ime / ‑imy) / trpme (‑my)

2.

trpi / trp

trpta

trpite / trpte

3.

trpi / trp

trpta

trpite / trpte

U atematických sloves jez, věz a tematického slovesa viz se podobně jako u tematických sloves zakončených nulovou koncovou vytvořily inovované formy vězme, vězte, vězvě (‑va / ‑ma), vězta. Také se v případě, že byly rozšířeny o enklitické ‑ž, tvořily podoby typu jeziž, věziž, viziž, v nichž se objevuje nepůvodní vkladné ‑i‑.

Homonymní formy 2. a 3. os. jsou ve stč. odlišeny syntakticky: věty se slovesem ve 3. os. mají obligatorně realizován podmět: panna znamenaj Štít ‘ať panna znamená’, Bóh sešli ránu na mě ‘ať bůh sešle na mě ránu / trest’ Alx (přejato z HMČs, 1935). Ojediněle se sg. tvar i. kombinuje se subjektem vyjádřeným zájmenem 1. os. (taková věta se blíží svým významem vedlejší větě podmínkové n. přípustkové): tehdy cožkoli mluv já, nezjednám-li, co on (dělník najatý) chce, nic netbá HynStesk, buď já živ, nebo mrtev, bez tebe nepojedu BruncBaw (přejato z HMJČ IV, 1929:556). Již od 15. stol. zanikají formy syntetického i. 3. os. typu panna znamenej, bůh sešli a jsou nahrazovány opisem, tj. větami obsahujícími přací částici , nechť a indikativní prézentní formu slovesa ve 3. os. (HMČ, 1986:347). Skutečnost, že se jediná singulárová forma objevuje ve všech třech osobách, svědčí o tom, že singulárové alomorfy Ø ~ i nejsou nositelem rysu osoba. Absenci rysu osoby v singulárových formách i. také potvrzuje srovnání singulárových forem s formami duálovými a plurálovými, které jsou tvořeny právě z forem singulárových (viz níže) a které na rozdíl od singuláru osobní koncovky obsahují. Tyto duálové a plurálové koncovky jsou nositeli rysu: v 1. os. inkluze mluvčího a adresáta / adresátů, ve 2. a 3. os. dvou adresátů / více než dvou adresátů.

Syntetická podoba i. 3. os. je v nč. silně frazeologizovaná a/nebo má archaický příznak: přijď království tvé, budiž světlo, pomoz / dejžto pán bůh, vem / sper to čert. Některé imperativní formy se staly objektem gramatikalizace: říctrci ‒ nercili ‚nejen‘, arci ‚jistě, ano‘, býtibuď ‒ libovolnostní složená spojka buď ‒ buď, disjunktivní složená spojka buď ‒ (a)nebo, bóh daj ‒ bodej(ť), nechatinechaj ‒ nechť; analytické i. typu pojď‑Ø/‑me/‑te si tykat, koukej‑Ø/‑me/‑te zmizet.

V dalším vývoji „spisovné“ č. se flexe i. ustálila tak, jak ilustruje tabulka č. 7:

Tabulka č. 7: Zakončení středněčeského a nč. imperativu tematických sloves

α.

β.

os.

singulár

1.

‒‒‒

‒‒‒

2.

‑Ø

‑i

3.

‒‒‒

‒‒‒

os.

plurál

plurál

1.

‑me (‑my)

‑ěme (‑ěmy)

2.

‑te

‑ěte

3.

‒‒‒

‒‒‒

Imperativní formy sloves V. třídy typu dělati a IV. třídy typu sázěti se tvoří koncovkami uvedenými ve sloupci α., a to z prézentního kmene dělaj‑sázěj‑. Sekvence ‑aj‑ se v tautosylabickém postavení změnila na ‑ej‑ (viz ↗diftongizace ý > ej). Z tabulky je zřejmé, že během historického vývoje č. se definitivně ustálilo pravidlo, že plurálové imperativní formy se tvoří z forem singulárových. Svědčí o tom případy, v nichž je před plurálovou koncovkou ‑me zachována neutralizace znělosti (viz Komárek v PČM, 1978): hoď /hoť/ → hoďme /hoťme/; buď /buť/ → buďme /buťme/.

Z tabulky č. 7 také plyne, že již v ↗č. střední doby došlo k sjednocení podoby pl. imperativního sufixu sloves obsahujících v sg. sufix ‑i: ve spisovné č. a v č. většiny mluvených útvarů toto vyrovnání proběhlo ve prospěch sufixu ‑ě‑. V západočeských dial. a v moravských dial. se prosadila forma ‑i‑: slovesa I. třídy dřite, utřite, slovesa II. třídy pohnite, začnite, slovesa IV. třídy nemodlite, pošlite.

Vývoj formální stránky č. imperativu se vyznačuje ještě dalšími momenty: (1) U sloves I. třídy s nulovou infinitivní kmenotvornou příponou, jež končila na veláru, docházelo v i.↗2. palatalizaci velár (jelikož sufix byl diftongického původu): pécisg. 2. a 3. os. pec, sieci ‘seknout’ → sěc, střieci ‘hlídat’ → střěz. Tvary kořene vzniklé 2. palatalizací však byly v dalším vývoji č. nahrazeny tvary způsobenými ↗1. palatalizací velár: pecpeč, sěcsěč (> seč), střězstřěz (> střež). Tyto formy pronikly do i. z prézentního paradigmatu, a lze je tudíž chápat jako výsledek snahy odstranit alomorfii pečeš ‒ pec na švu prézentního kmene. Tato změna je doložena již v památkách 14. stol. (2) V jihozápadočeské a jihozápadomoravské nářeční oblasti došlo ke vzniku imperativních forem nos → noš, voz → vož, na jihozápadní Moravě ke vzniku vrať → vrac, chyť → chyc. Tyto nehistorické alternace i. měly oporu v alternacích známých z forem n‑ového participia nošen, vožen, vrácen, chycen a 1. os. sg. nošu, vožu, vrácu, chycu, což svědčí o starobylosti těchto variant (jsou doloženy už u Husa a Štítného). Jejich vznik se dává do souvislosti s  ↗historickou depalatalizací, která v případě podob noś, veź způsobila, že imperativní formy ztratily palatalizovanost nos, vez, a tím i příznak imperativnosti: změnou zakončení slovního kořene podle výsledků jotace byla podoba i. znova odlišena (✍Bělič, 1969; ✍Komárek, 1972, HMČ, 1986:237). (3) Kontrahované formy sloves III. třídy typu krýtikrý, rýti, mýti, které v 15. stol. podlehly diftongizaci ý > ej (krý > krej, mý > mej, rý > rej), byly v období ↗č. střední doby nahrazeny inovovanými formami, které byly přejaty z prézentního kmene: kryj, myj, ryj. Stejným způsobem se vyvíjela kontrahovaná slovesa V. třídy slovesné bíti, hníti, líti, píti, víti, která se v průběhu č. střední doby navrátila ke slovesům III. třídy typu krýti. Součásti tohoto procesu byla přestavba prézentního kmene těchto sloves: bíti: bij, píti: pij, líti: lij. Za základ všech mladších inovací i. lze také považovat tendenci znova zobecnit sufix ‑i‑ jako sufix i.sg.: nově vzniklé podoby lze totiž chápat jako formy, které obsahují neslabičné ‑i‑: nos+inoš, plat+iplac, kryj+ikryj.

Rozšiřující
Literatura
  • Aitzetmüller, R. Altbulgarische Grammatik als Einführung in die slavische Sprachwissenschaft, 1978.
  • Bauer, J. Vývoj českého souvětí, 1960.
  • Bělič, J. K interferenci jevů hláskoslovných a tvaroslovných. Nářeční imperativy chic, vrac, zaplac. SlavPrag 11, 1969, 79–84.
  • Bělič, J. Nástin české dialektologie, 1972.
  • Birjulin, A. Imperative Mood. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. The Slavic Languages, 2009, 237–262.
  • ČJA 4, 2002.
  • HiMČ II/2, 1967.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • HMJČ III/2, 1898.
  • HMJČ IV, 1929.
  • Hujer, O. Vývoj jazyka československého. In Československá vlastivěda IIIJazyk, 1934.
  • Komárek, M. Ke vzniku jihočeských a jihomoravských rozkazovacích tvarů typu proš. 55, 1972, 78‒81.
  • Kopečný, F. & V. Šaur ad. Etymologický slovník slovanských jazyků – Slova gramatická a zájmena 2. Spojky, částice, zájmena a zájmenná adverbia, 1980.
  • Lamprecht, A. Praslovanština, 1986.
  • Mareš, F. V. The Slavic Verbal Forms of the 3rd Person Plural „bǫdǫ“ and „bǫ“ In Bergermayer, A. (ed.) Diachronische Morphologie des Ur- und Frühslavischen, 2001, 23‒25.
  • NMV, 1976.
  • Panevová, J. & E. Benešová ad. Čas a modalita v češtině, 1971.
  • PČM, 1978.
  • Pleskalová, J. Stará čeština pro nefilology, 2001.
  • Rosa, V. J. Čechořečnost, 1672.
  • Späth, A. Imperativsatz. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. The Slavic Languages, 2009, 509–519.
  • Trávníček, F. Historická mluvnice československá, 1935.
  • Zubatý, J. České sloveso, 1980.
  • Viz také Imperativ.
Citace
Pavel Kosek (2017): IMPERATIV VE STARŠÍ ČEŠTINĚ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/IMPERATIV VE STARŠÍ ČEŠTINĚ (poslední přístup: 21. 11. 2024)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka