1. V ↗psycholingvistice psychické procesy, které se podílejí na ↗porozumění řeči. Posluchači n. čtenáři umožňují zařadit slyšené n. čtené texty (stejně jako jiné vnímané jevy) do kontextu jeho vlastních znalostí o světě (viz ↗kognice). I. jsou v odborné literatuře definovány různě: jako doplňování informací, které nejsou výslovně vyjádřeny, jako procesy usuzování, vyvozování nových informací z informací známých, domýšlení, překlenování mezer, jako každá přidaná informace. I. propojují informace vstupní ze slyšeného n. čteného textu (input) se znalostmi uloženými v mysli recipienta. Při porozumění řeči mají různé funkce: napomáhají identifikaci nezřetelně vysloveného slova, řešení lexikální nejednoznačnosti, umožňují určit, k čemu odkazuje zájmeno s ↗koreferenční funkcí, pomáhají porozumět komunikačnímu záměru produktora aj. (✍Garnham, 1989). Tvoření i. způsobuje, že recipient vyrozumí z textu mnohem více, než je v něm explicitně uvedeno; to má své důsledky: protože naše i. nejsou všechny stejné, nerozumějí všichni recipienti témuž textu úplně stejně, i. jsou vždy do určité míry subjektivní. I. také umožňují porozumět formulacím, které nejsou doslovné, tj. obrazným vyjádřením (připadal si jako bílá vrána; přečetla celého Hrabala) n. odkazům k jiným textům (tento způsob léta). Podílí se na nich často i představivost recipienta. Tvoření i. je nezbytné k tomu, abychom chápali text jako koherentní útvar, nikoli jako sled jednotlivých vět, mezi nimiž není žádná souvislost (viz ↗koherence, ↗koheze).

I. jsou tříděny podle různých kritérií, kritéria se navzájem kříží. Někdy se proti sobě stavějí i. implicitní a explicitní (✍Johnson‑Laird, 1983) n. jim blízké i. nezbytné a elaborativní (✍Garnham, 1989), jindy se rozlišují i. aditivní a selektivní (✍Enkvist, 1985). Implicitní i. jsou bezprostřední, nevědomé, snadné, rychlé, nezbytné k tomu, aby posluchač nebo čtenář vnímal text jako koherentní (např. Vlak zastavil v Kolíně. Nástupiště bylo plné lidí.); recipient vyrozumí, že vlak zastavil v Kolíně na nádraží u některého nástupiště, lidé na nástupišti čekali na vlak. Tyto i. jsou nezbytné pro porozumění jakémukoli textu, podobnou funkci mají i. přemosťovací (spojovací). Explicitní i. jsou vědomé, vyžadují čas, úsilí i rozhodnutí recipienta pokusit se o ně. Recipient je tvoří tehdy, když chce porozumět nejednoznačným větám (např. rozvod způsobil skandál; to nájemné vrahy zaskočilo; Praha na hrách vydělá), obtížnějšímu textu n. nezřetelným formulacím (např. ve větě Petr rozzlobil Václava, protože mu naboural auto zvažuje recipient, kdo komu naboural auto). Některým elaborativním inferencím se někdy říká instrumentální; ty nejsou nezbytné, vytváříme si je díky představivosti „navíc“, např. ukrojil si chleba zpravidla recipient rozšíří o představu nože, větu zavolal kamarádovi o představu telefonu. I. referenční umožňují recipientovi správně identifikovat, k čemu odkazují zájmena, např. Jan podal Marii_j obálku_i. Našla_j v ní_i všechno, co potřebovala (i. umožňují porozumět tomu, že v ní neodkazuje k Marii, ale k obálce); viz také ↗reference, ↗koreference. Referenční i. si tvoříme i tehdy, když jde o vztah nadřazenosti a podřazenosti mezi pojmenováními, např. Pěstovala v pokoji fialky, květinám se na okně dobře dařilo; květiny jsou nadřazeným pojmenováním pro fialky; viz ↗koreference; viz také ↗hyponymně‑hyperonymní vztah. Tato věta je proto i příkladem i. kategoriálních, fialky patří do třídy květin. Klasickým příkladem i. kategoriálních jsou ↗sylogismy (Člověk je smrtelný. Sokrates je člověk. Sokrates je smrtelný.), běžně je však tvoříme i v každodenní komunikaci (Chceš víno? Nechci žádný alkohol.). Nepříliš jasné je vymezení i. pragmatických (z výpovědi Než otevřel dopis, nasadil si Jan brýle jednak vyvozujeme, že Jan je gramotný, jednak že špatně vidí na čtení); v takových případech se nabízí otázka, jak daleko při porozumění textu s i. jít (✍Daneš, 1988). Protiklad aditivních a selektivních i. vychází z toho, že v některých případech recipient informace přidává (např. i. přemosťovací, elaborativní n. kategoriální), zatímco v jiných vybírá ze dvou nebo více možností; týká se to zejména i. referenčních. Na základě selektivní i. recipient porozumí, že zájmeno ni ve větě Martina_i odjela na chalupu, čeká tam na ni_i sestra odkazuje k Martině, nikoli k chalupě.

2. Nejobecnější typy i., které prostupují veškerý racionální diskurs, zkoumá logika (např. ✍Peregrin, 1999). Do logiky (tedy mimo ↗psycholingvistiku) řadí někteří autoři všechny i. logické.

3. I. patří i k pojmům ↗textové lingvistiky (např. ✍Enkvist, 1985; ✍Daneš, 1988). Zde se uvádějí tři roviny inferenčních procesů: vnitrotextová, umožňující vnímat text jako ↗koherentní; ilokuční, umožňující rozumět ↗komunikačním funkcím a také ↗ironii; interakční, umožňující porozumět záměru produktora (✍Enkvist, 1985). Viz též ↗sugerované inference.