Neurčitý tvar slovesa nevyjadřující ve své vnitřní struktuře rysy osoby, čísla, způsobu ani času, tvořený z tzv. ↗infinitivního kmene příponou ‑t / ‑ti (hrát ‒ neutrálně / hráti ‒  arch., neutrálně ve slovnících), n. příponou ‑ci / ‑ct (péci ‒kniž., neutrálně ve slovnících / péct ‒ neutrálně; jde o sedm sloves, tj. péci/péct, síci/síct, téci/téct, tlouci/tlouct, vléci/vléct, moci/moct, kniž. stříci se, a jejich předponové odvozeniny, např. pomoci/pomoct, obléci/obléct). U jednoslabičných i. dochází (až na pět výjimek) k alternaci vokálu v kořeni inf. kmene: (při)nesl - (při)nést), (u)kradl - ukrást, pil - pít. ✍Scheer (2003) (a jinde) vykládá tyto alternace jako diktát ↗templátu: inf. musí vážit aspoň dvě mory; srov. taky analýzy kontrastu chování inf. při prefixaci: znal - znát - poznat × bděl - bdít × probdít u ✍Cahy & Scheera (2008). U sloves s kmenem na -t a -d se toto t, d asimiluje v s: pletl - plést; vedl - vést.

Inf. je jádrem inf. skupiny (ve složkových syntaxích infinitivní fráze). Typickou vlastností inf. skupiny je to, že v ní nelze fonetickým materiálem vyjádřit podmět: Babička čte dětem pohádku – *Babička číst dětem pohádku / číst dětem pohádku. Ve valenční teorii se tradičně tvrdí, že u inf. dochází k redukci podmětové valence, v novějších koncepcích se předpokládá, že sufix inf. zachovává podmětovou valenci, ale protože neobsahuje rysy osoby a čísla, blokuje její lexikální realizaci (až na inf. v přacích/obavných větách: Vědět to tak Petr!, n. ve větách podmínkových: Já mít čas, hned tam jedu). Ve větě obsahující inf. skupinu je zpravidla sloveso (n. dějové jméno apod.), které umožňuje na základě vlastnosti tradičně nazývané ↗kontrola tento prázdný subjekt interpretovat přes koreferentní člen ve větě, nezávislý na inf.: Lékař_i doporučil babičce_{j —j} pít ráno víno (viz ↗nominalizace, ↗koreference); analýzy viz ↗kontrola, ↗nadzvednutí. Existence foneticky prázdného podmětu u inf. umožňuje vysvětlit např. rozvíjení inf. subjektovým doplňkem a jeho shodu (Eva_i radila Pavlovi_{j —j} jít do divadla neoholen‑ý), n. interpretovat referenci reflexiv: Lékař_i jí_j dovolil _—j mýt se_j studenou vodou.

Z hlediska syntaktického se tradičně rozlišují (a) inf. skupiny samostatné a (b) inf. skupiny nesamostatné.

V rámci (a) jde o inf. v samostatných inf. větách např. typu Ne a ne zapršet!, viz ↗frustrativ, inf. ve větách přacích (Mít (já) tak dvacet let!), inf. ve větách rozkazovacích (Nekouřit!; Poznamenat, Marcelko), viz ✍Kučerová (2009), inf. ve větách tázacích, a to doplňovacích otázkách (Co dělat?; Proč nepřijmout idyly?), n. zjišťovacích otázkách (Což takhle dát si špenát?; Jít tam?); inf. ve větách zvolacích (Tak nás překvapit!); viz např. ✍Svoboda (1962). K odvození syntaktické struktury těchto skupin a jejich funkcí (zvl. ilokučních) v jaz. interakci viz Grepl v ✍SČ (1998); viz také ↗osamostatňování infinitivních konstrukcí.

V rámci (b) jde o (b₁) inf. nesamostatný, syntakticky nezačleněný: např. inf. navozovací (Dostat jsem to, dostal; Karel a hádat se? - ten to nemá rád), inf. podmínkový, a to v souvětí s možnou spojkou a (Zapršet trochu, (a) všechno by se zazelenalo) a bez možné spojky a (Mít (já) tvůj věk, živil bych se tenisem; Byl bys trouba, všechno jí říct), a inf. účinkový: Nos měla, jen jím klovnout. Dále jde v rámci (b) o (b₂) inf. nesamostatný, syntakticky začleněný: jako podmět (Stačilo (mi) podívat se tam jen jednou; Být správně informován je součástí mého povolání); jako předmět (Zakázal (jim) o tom hovořit; To mě láká vykoupat se); jako přívlastek (Její zvyk předčítat knihy nesnáším); viz ↗kontrola; jako doplněk, a to po slovesech pasivního smyslového vnímání (viz ↗AcI-konstrukce: Vidím ho přicházet), po slovesech typu zdát se (viz ↗nadzvednutí, v č. zvl. inf. slovesa být: Petr se zdá (být) unavený; jinak jen zřídka: Nová rypadla se zdají pracovat spolehlivě). Jako příslovečné určení účelu/záměru je analyzována inf. skupina po slovesech pohybu n. pohyb implikujících, se subjektovou ↗kontrolou (Šel pozorovat ptáky), n. s objektovou kontrolou (Poslal ho nakoupit) ‒ tento i. je nástupce ↗supina.

Syntaktický popis dalších inf. skupin a struktur tyto skupiny obsahující viz příslušná hesla: budu pracovat viz ↗futurum, musím pracovat viz ↗modální sloveso, začnu pracovat viz ↗fázové sloveso, dal/nechal se ostříhat viz ↗analytická kauzativní konstrukce, střecha potřebuje opravit viz ↗retroaktivní infinitiv, ^??tento nálev je vhodný pít při zánětech močových cest viz ↗tough konstrukce. Různá je analýza struktur s slovesem být či mít + inf., např. byl jsem se koupat viz↗absentiv, je / mám kam jít viz ↗modální existenciální věta, auto máš stát v garáži viz ↗rezultativ. O možnostních větách typu Je vidět Sněžku / Sněžka viz ✍Caha & Karlík (2005), o archaických modálních konstrukcích Všem lidem jest umříti viz ✍Svoboda (1962).

S ohledem na verbální vlastnosti (rysy přítomné ve vnitřní struktuře inf.) je tvar inf. podspecifikovaný (viz ✍Karlík, 2008; ✍Veselovská, 2013): zvl. nemá rys [+AgreeNum], který je v kombinaci s rysem [+AgreePers] (čtu, čteš …, čti, čtěme, čtěte) nutným předpokladem k tomu, aby byl slovesný tvar schopen licencovat nominativ. Inf. sufix není ve struktuře determinován syntaxí, proto je inf. schopen kombinovat se s verbálními auxiliáry (bude hrát) stejně jako s některými lexikálními slovesy (toužil hrát / zahrát si). Podspecifikace inf. umožňuje, aby realizoval strukturu rozdílné velikosti. Infinitivní fráze (InfP) se proto v povrchové syntaxi vyznačují na jedné straně společnými morfosyntaktickými vlastnostmi, které jsou odvoditelné z vnitřní struktury inf., a na straně druhé specifickými morfosyntaktickými vlastnostmi vyplývajícími z různě velké porce struktury, kterou konkrétní InfP realizuje v závislosti na syntaktických vlastnostech maticového slovesa, které ho selektuje.

Argumenty infinitivu a jejich realizace

Struktura inf. je stejná jako struktura finitního slovesa, liší se pouze nastavením rysů některých funkčních hlav. Projekce lexikálního slovesa obsahuje (i) slovesný kmen V, (ii) funkční hlavy slovesných kategorií, včetně hlavy temporální T, a (iii) hlavy komplementizérové C. Na rozdíl od finitního slovesného tvaru, jehož funkční doména T a C obsahuje finitní rysy času a větné modality, inf. má rysy v těchto hlavách bezpříznakové, případně tyto funkční hlavy zcela chybějí. Konkrétní realizaci (= formu) argumentů slovesa, tzn. jejich pád, určují vlastnosti hlav funkčních. V č. uděluje funkční hlava v pravostranný strukturní pád (Akuz.) a finitní hlava T uděluje pád subjektový (v č. Nom.). Protože obsah rysů v doméně v a V je u tvarů finitních a inf. stejný, realizace pravostranných argumentů a nevalenčních doplnění je také stejná. Obsah rysů v doméně T se však u tvarů finitních a inf. liší, č. subjekt infinitivu postrádá oporu ve finitní flexi, a nemůže být realizován jako nom. Sémantická role <ΘA1> inf. je realizována několika alternativními metodami. Pokud interpretace <ΘA1> inf. zůstává arbitrární, dosazujeme do struktury PRO_ARB, viz tázací InfP uvozené tázacím výrazem (Co PRO_ARB dělat?, Přemýšlel koho PRO_ARB se zeptat), InfP po tranzitivních slovesech s vynechaným předmětem (Přišel rozkaz PRO_ARB vrátit se), anebo InfP po neosobních vazbách bez vlastních ΘA1 (Je nutné PRO_ARB cvičit pravidelně). Řada InfP však využívá potenciál nadřazeného (finitního, maticového) slovesa a <ΘA1> inf. vyjadřují jako nom./akuz./dat. maticového slovesa anebo jako PRO koreferentní s nom./akuz./dat. maticového slovesa. Na způsobech realizace <ΘA1> inf. je založena následující taxonomie inf.:

(α) <ΘA1> inf. v nominativu a PRO_S.

V této skupině inf. je třeba odlišit dva typy struktur: (1a) ilustruje <ΘA1> inf. vyjádřenou jako subjekt maticového slovesa a (1b) <ΘA1> inf. vyjádřenou jako PRO_S, tj. foneticky nerealizované PRO koreferentní (v daném případě) se subjektem maticového slovesa:

Rozdíl mezi těmito strukturami je v tom, že ve větě (1a) nemá sloveso zdát se vlastní <ΘA1>, NP počasí je sice jeho podmětem, ale nikoliv jeho <ΘA1>. Výraz počasí je <ΘA1> inf. V takových pří­padech hovoříme o tzv. ↗nadzvednutí argumentu (Raising to Subject). Příklady jako (1b) ilustrují struktury, v nichž maticové sloveso vlastní <ΘA1> má. <ΘA1> inf. proto musí mít vlastní „subjekt“, PRO, postulované na základě theta kritéria. Toto PRO_S nese <ΘA1> inf. a je interpretováno jako koreferentní se subjektem maticového slovesa.   Obligatorní koreference mezi argumentem maticového slovesa a PRO se označuje jako ↗kontrola PRO.

V generativním rámci je proces nadzvednutí (raising) považován za monoklauzální strukturu, která je výsledkem transformačního procesu tzv. ↗restrukturace, která sjednocuje InfP s maticovým slovesem (druhou CP). Klasická studie ✍Rizzi (1978) uvažuje o posunu inf. a následné reanalýze terminálních V, ✍Burzio (1986) o posunu celé VP, ✍Kayne (1989) o posunu INFL/T. Studie ukazují, že seznam sloves, která se chovají jako restrukturující, tj. ve spojení s InfP mají vlastnosti monoklauzální struktury, je jazykově specifický, stejně jako signály, které tento proces signalizují. Jev je navíc často neobligatorní. Stručně jsou empirické argumenty pro proces restrukturalizace zmíněny níže, podrobná diskuze k metodice adaptované na č. viz ✍Medová (2000), ✍Dotlačil (2004), ✍Veselovská (2009):

(a) Stoupání / Šplhání klitik (viz ↗šplhání klitik). Ve větách (2) předpokládáme, že ty domy/je a Janovi/mu jsou argumenty inf. prodat. Pronominální klitiky náležející k některým inf. vystoupají (climb) až do domény maticového slovesa jako u (2b), zatímco (2c) ukazuje, že u jiných sloves existuje možnost ponechat klitiku v doméně inf. (posunem dojde ke změně preferované interpretace). Pokud pozice klitik signalizuje jeden větný komplex, je (2b) případem restrukturovaného (výsledně monoklauzálního) celku. Dvě reflexivní klitiky přitom splývají do jediného tvaru jako v (2d):

(b) Reflexivní pasívum. Restrukturující sloveso ve (3b) může vytvářet tzv. reflexivní pasívum následované inf., přičemž podmětem komplexu je argument <ΘA2> inf. (3c) ukazuje, že u jiných inf. komplexů tato možnost není:

(c) Důkazy (ne)existence funkčních projekcí. Minimalistické analýzy inf. spíše než o procesu restrukturalizace uvažují o InfP jako o bázově generovaných strukturách různé velikosti. Některé InfP analyzují jako ekvivalenty věty finitní, tj. CP, zatímco InfP v tzv. monoklauzální struktuře považují za strukturu menší než CP. Příklad takové analýzy viz ✍Wurmbrand(ová) (2001)n. u nás ✍Veselovská (2013). Taxonomie inf. závisí tedy na tom, zda lze empiricky prokázat existenci funkčních hlav (v, T, C) v jeho doméně. Viz diagnostiky, které se užívají při tvrzení, že ve srovnání s finitními větami (a s jinými InfP) některé InfP postrádají některou z vyšších (funkčních) projekcí:

(i) Přítomnost hlavy C. Některé InfP obsahují elementy vázané na nejvyšší funkční projekci věty, na CP, např. komplementizér, který je umístěn v hlavě C; takové jsou tedy vhodnými kandidáty na CP strukturu. Pro (4c/d) je minimalističtější předpokládat, že projekce CP chybí, a inf. je tedy struktura menší než CP:

(ii) Subkategorizace maticového slovesa. Za předpokladu, že subkategorizace upřednostňuje jednoduchý formát, považujeme inf. a finitní klauzi selektované jedním slovesem za stejné, tj. CP, a takové struktury jako (5a,b,c) za biklauzální. Pokud sloveso finitní klauzi neselektuje, např. (5d), považujeme selektovaný inf. za jiný (tj. menší) než CP:

(iii) Samostatná temporální rovina. Některé InfP mají schopnost vázat vlastní časové adverbiále, zatímco jiné nikoliv. Na základě tohoto rozdílu lze dedukovat přítomnost temporální hlavy T a funkční roviny TP. U struktur menších než CP může být relativně fixní také pořadí adverbií, jako v kontrastních (6c) × (6d):

(iv) Přítomnost funkčních hlav. Funkční hlava v se slučuje s hlavou V, v č. zpravidla nemá vlastní lexikální obsazení, ale má schopnost udělit strukturní pád akuz. Neschopnost restrukturujících sloves licencovat vlastní akuz. může naznačovat, že jejich vP chybí:

Vzhledem k lexikální povaze českého aspektu/vidu je projekce hlavy v také možným kandidátem na umístění (některého) rysu vidu v češtině. Vidové omezení u inf. selektovaných některými maticovými slovesy v každém případě signalizuje jinou (= menší) strukturu takového inf.:

(β) <ΘA1> inf. v objektovém pádě a PRO_O

Element vyjadřující <ΘA1> inf. se vyskytuje také v objektovém pádě (akuz./dat.), tzn. ve formátu objektu maticového slovesa: Pavel poručil Petrovi_Dat. jít domů. Pavel nutil/viděl Petra_Akuz. jít domů. Výskyt vazby objektu s infinitivem v č. je podrobně diskutován ✍Panevovou (2008). Vlastnosti této struktury v angl. anylyzoval ✍Postal (1974) jako výsledek ↗nadzvednutí (raising to object) a jeho argumenty dokazující, že <ΘA1> inf. (tj. Petrovi a Petra ve výše uvedených příkladech) je strukturním objektem maticového slovesa, lze v plném rozsahu aplikovat na č. Na základě ↗theta teorie můžeme tyto vazby předmětu s inf. rozdělit na dva druhy: (i) tzv. struktury s výjimečným pádem (↗exceptional case marking (ECM)), viz (9a), a (ii) struktury obsahující PRO_O nesoucí <ΘA1> inf., viz (9b):

Rozdíl mezi ECM slovesy a slovesy s PRO_O ukazují stromy:

a. ECM sloveso s TP komplementem a. Pavel viděl Karla utíkat.

b. sloveso s objektem a CP (PROO) b. Pavel nutil Karla utíkat.

Taxonomie inf. struktur na základě realizace jejich argumentů   vyžaduje podrobnou analýzu sloves, které vazbu s InfP umožňují s ohledem na svou sémantickou i syntaktickou subkategorizaci. Slovesa, která selektují CP InfP, tj. ekvivalent finitní klauze, vytvářejí tzv. biklauzální strukturu. Slovesa, která za své doplnění selektují InfP menší, tj. TP nebo v/VP, mohou spolu s touto InfP vytvářet také monoklauzální struktury (jeden slovesný tvar). Alternativní klasifikaci nabízejí teorie, které definují theta teorii odlišně a nevyžadují unikátnost theta rolí (viz ✍Hornstein, 2000).