V tradiční morfologii část ↗neurčitého slovesného tvaru, ke které se připojuje koncovka ↗infinitivu. Podle i.k. třídí č. slovesa např. Rusínová (v ✍PMČ, 1995). ✍MČ 2 (1986) pracuje s pojmem infinitivní kmenotvorná přípona pro rozdělení slovesných vzorů uvnitř tříd vydělených podle ↗kmene přítomného. Srovnání obou přístupů viz ✍ČŘJ (1996:209), ✍AGSČ (2013:453n.), samostatný přístup má ✍MSoČ 1 (2010:247n.).

V ✍PMČ (1995) je pro I. třídu slovesnou podle i.k. kmenotvorná přípona ‑0‑ a jednotlivé vzory se liší podle tvoření všech určitých a neurčitých tvarů. Podobně je tomu u II. třídy s kmenotvornou příponou i.k. ‑nou‑/‑mou­‑ (tisk‑nou‑(t), mi‑nou‑(t), poj‑mou‑(t)) s dubletou ‑í‑ (t‑nou‑(t) / t‑í‑(t)), která může být u některých sloves variantou: zač‑í‑(t), vz‑í‑(t) × j‑mou‑(t), p‑nou‑(t). III. třída má kmenotvornou příponu i.k. ‑e‑/(‑ě‑) s hláskovou alternací ě/í : trp‑ě‑(t) – bd‑í‑(t). IV. třída má kmenotvornou příponu i.k. ‑a‑/(‑á‑), kde ‑á‑ je hláskovou alternativou pro jednoslabičná slovesa ps‑á‑(t) × naps‑a‑(t). V. třída má kmenotvornou příponu i.k. ‑i‑ s alternativou ‑í­‑: pros‑i‑(t) – ct‑í‑(t). VI. třída má kmenotvornou příponu i.k. ‑ova‑ (kup‑ova‑(t)). Viz také ↗kmen, ↗minulý kmen, ↗přítomný kmen.