Nestabilizovaná ↗varieta (útvar) národního jaz. představující poslední vývojové stadium tradičních teritoriálních ↗dialektů; ty (v důsledku vzrůstajících společenských kontaktů, sjednocování životních zájmů obyvatel, vlivu prestižní spisovné češtiny aj.) ztrácejí svou specifiku, postupně se zbavují výlučných, nápadných znaků (uchovávají pouze znaky společné větším oblastem, popř. celým ↗nářečním skupinám) a vzájemně se sbližují; podle Havránka je i. jazykový útvar užívaný mluvčími dial. v nadnářečním styku. I. dnes představují základ městské mluvy, zejména na většině území Moravy a Slezska.

Nadnářeční nivelizace neprobíhá ve všech jaz. plánech se stejnou intenzitou; vznikají interdialektismy. Nejrychleji se šíří ve slovní zásobě (výrazy úzce regionalizované bývají nahrazovány slovy užívanými v širší oblasti, např. slota, húdě → holka/děvče, legát → židla, lištva → věšák, podlaha, tla/tlo → strop; se zánikem reálie mizí i příslušné pojmenování, např. z řemeslnické terminologie); výrazně lokálně zabarvené jevy zanikají rovněž v hláskosloví (např. v slez.nář. ustupuje výslovnost asibilovaných souhlásek: robič → robiť) a tvarosloví (v slez.nář. zanikají tvary min. času typu un ňis ‘nesl’, forma ja sem ňeňi ‘nejsem’ aj.). Naopak se uchovávají nář. jevy, které jsou příznačné pro větší oblasti, např. samohl. é, ó, společné všem střmor.nář., pronikají i do ostrůvků nář. typu čuháckého místo dial. í, ú (interdial. staré bék, nesó × nář. starí bík, nesú). Často se uchovávají jevy neuvědomované, např. oblastní výslovnost typu mjesto, mjesíc, výslovnost typu sfaty, tfuj, kfitko, ve slez.nář. krátkost vokálů a přízvuk na předposlední slabice.

I. často vykazují inovace podle současných vývojových zákonitostí národního jaz.: srov. např. v městské mluvě mladé generace novější analogickou formu krávama (× nář. kravama), svědčící o snaze po vyrovnání podoby tvarů v paradigmatu; šíření tvaru kostma v městské mluvě v Čechách a na záp. polovině Moravy (× nář. formám kosťama, kostima, kostěma); šíření formy 3. os. pl. nosijou a podle toho i dělajou, ačkoli to bývají morfologicky rozdílné typy, srov. střmor. nosijó × dělaji, vmor. nosíja × dělajú aj.

K interferenci různých nář. systémů dochází ve větší míře ve městech, hlavně u mladších generačních vrstev; např. novější šíření koncovky -u v lok. sg. měkkých mask. (nožu) do oblasti vmor.nář. na úkor tradičního nář. tvaru noži či novější formy deverbálního adj. zaplé v mor. oblastech tvarů zapnuté a zapjaté.

Postavení i. v hierarchii variet národního jaz. je dáno rozsahem jeho územního rozšíření. Skutečně nadnářeční varietou je ↗obecná čeština, zformovaná na střč.nář. základě nivelizací lokálních nář. znaků českých. V menším měřítku se uchovávají jevy obecněmoravské, např. depalatalizace v předponě ně- u zájmen a zájmenných adverbií: negdo, neco, nejak; dat./lok. měkkých subst. pekařovi (× č. pekaři), složená forma adj. v pasivu (bité/-ý × č. bit), typ v Boskovicách, morfologicky jednotná podoba koncovky 3. os.pl. sloves 4. třídy -ijou (chodijó/chodijou/chodijú), tvar su (so, so̬) v 1. os.sg. sponového a existenciálního slovesa být: so̬ stará, so z Morave / su z Moravy, sblížení tvrdé a měkké flexe (tu našu rukavicu), někdy podporující stav ve spis.jaz. (srov. podoby vedl, chytl, příp. gen. té ženské < tej ženskej) aj. Viz též ↗dialekt, ↗nářeční hranice, ↗jádro nářečí, ↗enklávy českého jazyka, ↗přechodové nářečí, ↗nářeční skupina, ↗obecná čeština, ↗národní jazyk.