Proces utváření integračního vztahu mezi jazykovědou a některými jinými vědeckými disciplínami. Nejčastěji bývá uváděna psychologie, sociologie, neurologie, biologie, matematika, nověji informatika aj. Nejviditelnějším výsledkem interdisciplinarity jazykovědy jsou tzv. interdisciplíny, hraniční/pomezní vědecké disciplíny, jako je ↗psycholingvistika, ↗sociolingvistika, ↗neurolingvistika, ↗biolingvistika, ↗kognitivní lingvistika, ↗matematická lingvistika, ↗kvantitativní lingvistika, nověji ↗korpusová lingvistika, ↗počítačová lingvistika aj.

Moderní koncept interdisciplinarity, jehož zrod bývá spojován se společenskými procesy 60. let 20. stol., navazuje na některé velmi staré myšlenky, jako je myšlenka jednotné vědy n. myšlenka syntézy a integrace vědění (Platón, Aristoteles, ve 20. stol. vídeňský kroužek, marxismus, strukturalismus, obecná teorie systémů aj.). Moderní koncept interdisciplinarity zformovaly tyto faktory: (a) rozvoj vědy (především vzrůstající specializace, která dialekticky vede k průnikům problematiky různých disciplín, a dále snaha vymezit společné aspekty disciplín), (b) protesty studentů proti „umělému“ rozčleňování světa v jednotlivých disciplínách, (c) problémy provozu univerzit ve sféře vědy a administrativy, (d) požadavky týkající se získávání kvalifikace v určitých oborech činnosti, (e) společenské problémy, které nemohou být řešeny v rámci tradičních disciplín (např. výzkum životního prostředí n. výzkum multilingvismu). Interdisciplinární hnutí 60. let 20. stol. vytvořilo specifický diskurz interdisciplinarity (✍Klein(ová), 1990), který si udržoval svůj společenský vliv až do konce 20. stol. (byť v letech 80. a 90. šlo o vliv slabší). Pokud jde o lingvistiku, interdisciplinaritu 60. let významně reflektoval ve své obsáhlé studii ✍Jakobson (1970) (viz i pozdější verze tohoto textu publikované pod různými názvy, např. ✍Jakobson, 1985); tato studie, původně napsaná pro knihu o trendech a interdisciplinárním diskurzu v sociálních a humanitních vědách, neztrácí na zajímavosti ani dnes. Interdisciplinární hnutí 60. let se stalo nejviditelnější v případě interdisciplín (psycholingvistika, sociolingvistika…), které se – paradoxně – samy staly novými disciplínami a tak potvrdily dobový slogan deklarující, že „interdisciplína dneška je disciplínou zítřka“. Výzkum a podpora interdisciplinarity se také zčásti institucionalizovaly: v USA bylo např. zásadní založení Sdružení pro integrační studia (The Association for Integrative Studies) v r. 1979, v Německu (Bielefeld) vznik Centra pro interdisciplinární výzkum (Zentrum für interdisziplinäre Forschung, ZiF) v r. 1968. Od počátku 21. stol. lze pozorovat novou vlnu zájmu o interdisciplinaritu, zejm. v USA (srov. např. ✍Frodeman & Klein(ová) ad., 2010; ✍Klein(ová), 2010; ✍Repko, 2012).

Interdisciplinarita znamená, že na základě několika (minimálně dvou) samostatných disciplín vzniká nějaký nový, totiž integrovaný přístup (např. přístup sociolingvistický), zatímco multidisciplinarita neznamená víc než paralelní studium/analýzu nějakého problému z hlediska několika samostatných disciplín (např. lingvistiky a sociologie) bez snahy o integraci jejich přístupů. Zatímco interdisciplinarita počítá s disciplínami jako svým východiskem, transdisciplinarita je komplexní přístup, který – v zásadě nezávisle na disciplínách – směřuje k vytváření relativně jednotného systému vědeckých poznatků. O interdisciplinaritě nelze tedy uvažovat nezávisle na vymezení konkrétních vědeckých disciplín a na procesu jejich utváření (užívá se pro něj komplementární termín „disciplinarita“). Vědeckou disciplínu (jednu „vědu“) lze charakterizovat třemi skupinami rysů – ontologickými, gnozeologickými a sociálně‑institucionálními, vytvářejícími její základní dimenze: 1. vědecká disciplína (resp. subjekty ji provozující) je zaměřena na specifické objekty (výseky reality) – mluví se v tomto případě o objektech „vědy“; nezajímají ji však všechny aspekty daných objektů, pouze některé – v tomto případě se mluví o předmětu „vědy“; 2. k poznání svého předmětu používá specifické metody, specifický pojmově‑terminologický aparát a navazuje na dosavadní systém znalostí o příslušném předmětu; 3. subjekty provozující určitou vědeckou disciplínu se sdružují do specifických institucí, vydávají časopisy, jimiž zajišťují komunikaci mezi sebou i navenek, pořádají konference, procházejí specificky zaměřeným vzděláním apod. Interdisciplinarita může vzniknout ve všech třech dimenzích vědecké disciplíny. Podle toho lze rozlišovat se ✍Smirnovem (1984) ontologickou, gnozeologickou a sociálně‑institucionální formu interdisciplinarity.

Je tedy zřejmé, že interdisciplinarita jazykovědy nutně závisí na (vymezení) předmětu jazykovědy, přičemž samozřejmě jeho utváření a výsledná podoba nejsou univerzální, nýbrž specifické v jednotlivých typech jazykověd (✍Nekvapil, 1992). Při užším vymezení předmětu jazykovědy se potřeba interdisciplinarity bude časem projevovat naléhavěji a také interdisciplinární souvislosti budou více nasnadě než v případě vymezení širšího. Jinak řečeno, ty souvislosti, které některý typ jazykovědy chce postihnout v rámci interdisciplinárního přístupu, může jiný typ jazykovědy mít už zabudovány ve svém předmětu. Takto lze např. vysvětlit rozdílné utváření sociolingvistiky v americkém, německém, francouzském a českém kontextu. Pokud jde o gnozeologickou dimenzi, zde za zmínku stojí působení jazykovědy jako „směrovací vědy“ v období rozmachu lingvistického strukturalismu, jehož teoreticko‑metodologický rámec byl přenesen do řady vědeckých disciplín (✍Marcus, 1980), v nichž byl úspěšně aplikován; lze však doložit, že „směrovací potenciál“ nemá jen fonologie či generativní gramatika, ale např. i funkční stylistika (✍Nekvapil, 1986; ✍Nekvapil, 1993). Pokud jde o sociálně‑institucionální formu interdisciplinarity jazykovědy, lze zde jako příklady uvést formální i neformální setkání amerických psychologů a lingvistů n. sociologů a lingvistů v 50. a 60. letech minulého století, která podstatně přispěla k utváření psycholingvistiky a sociolingvistiky v USA.

Do integračního procesu nemusí být zapojeny vědecké disciplíny jako celky, může se týkat jen jejich některých částí, např. subdisciplín (viz např. interdisciplinárně velmi aktivní fonologii oproti morfologii). Předměty disciplín bývají značně komplexní a jejich analýza a studium mohou být diferencovány do řady víceméně autonomních subdisciplín, takže i mezi subdisciplínami může nastat potřeba interdisciplinarity, tedy interdisciplinarity nižšího řádu, kterou lze označit jako „intersubdisciplinaritu“. Nedávným příkladem je vznik kognitivní sociolingvistiky, která je pokusem o programovou integraci kognitivní lingvistiky a sociolingvistiky (viz ✍Pütz & Robinson(ová) ad., 2014).