Vložení relativně samostatného, zpravidla rozměrného syntaktického útvaru mezi dvě skupiny (↗složky), které jsou v bezprostředním syntaktickém vztahu. Nejčastěji se mluví o i. vět vedlejších do vět hlavních (resp. řídících) v souvětí. Např. v souvětí Chladno s teplotami, které se pohybují pod bodem mrazu, může relativně působit na kardiaky je věta atributivní interponována (vložena) dovnitř věty hlavní. V případě, že při i. vedlejší věty do věty hlavní ukončuje hlavní větu pouze jediné slovo, „sirotek“, vzniká struktura stylisticky příznaková, zvl. Náš tenista nemohl dlouho najít proti Argentinci, který je jedním z nejlepších světových antukových hráčů, zbraň; Tatínek hodil z okna míč Pavlovi, který si hrál cele odpoledne na dvorku s kamarády, prudce. Míra akceptability klesá, je‑li „sirotek“ člen nikoli valenční, a tedy očekávaný, nýbrž fakultativní adjunkt: Náš tenista nemohl dlouho najít proti Argentinci, který je jedním z nejlepších světových antukových hráčů, zbraň × Náš tenista nemohl najít zbraň proti Argentinci, který je jedním z nejlepších světových antukových hráčů, dlouho. Rekurzivní i. vede k tomu, že struktura je sice gramaticky správná, ale více n. méně nesrozumitelná; srov. Obecní úřad každému občanovi, který toho tuláka, jenž onu sochu, která sloup, jenž na mostě, který vede přes cestu, stojí, zdobila, povalil, udá, vyplatí 50 korun; viz ↗rekurzivita.

Viz též ↗slovosled, ↗aktuální členění větné, ↗funkční perspektiva větná, ↗antepozice, ↗cirkumpozice, ↗postpozice.