Proces porozumění textu, během něhož se konstituuje jeho smysl; v užším pojetí soustavný výklad smyslu textů, zvláště literárních, filozofických, vědeckých nebo právnických (k psaným textům viz ↗čtenář). Výraz i. pochází z lat. slova interpretātiō ‘výklad, porozumění, překlad’, jež představuje ekvivalent řec. hermeneía ‘výklad’. Od ciceronské doby byl jako interpretace označován filologický, a především právní výklad textů, v 19. stol. se rozšířilo chápání interpretace jako metodického výkladu struktury a sémantiky literárního díla (✍Spree, 2007:169).

Viz též ↗interpretace jako proces sémanticko-pragmatický a ↗princip plné interpretace v ↗transformační generativní gramatice.

Obecné koncepce i.t. jsou velmi početné a různorodé, v č. prostředí se rozvíjejí hlavně od 80. let 20. stol. (např. AUC‑Slav Prag 32, 1988). ✍Hausenblas (1988), přetisk ✍Hausenblas (1996), pojímá interpretaci jako fázi či složku recepce textu, která následuje po vnímání materiálních nositelů znaků a skládá se z identifikace znakových jednotek a vlastní i., při níž „příjemce postupně vytváří ve své mysli obsahově‑sémantický komplex, […] smysl komunikátu, textu“; text dává svou strukturací podklad k interpretaci, avšak různí příjemci mohou jeho smysl interpretovat odlišně. ✍Daneš (1988), přetisk ✍Daneš (1999), rozlišuje interpretační operace na úrovni sémantické (konstrukce propozic a makropropozic), tematické (konstrukce tematických jednotek), kompoziční (konstrukce vztahů mezi jednotkami textu), referenční (vztažení složek textu ke skutečnosti), na úrovni ilokučních funkcí a na úrovni evaluační (uplatnění hodnotících názorů a postojů); viz ✍Daneš (1999:342). Za hlavní postup při i.t. pokládá Daneš uplatnění ↗inferencí, které se sice opírají o textová „vodítka“, avšak jsou do velké míry subjektivní; i.t. je tak v zásadě mentální konstrukcí podloženou recipientovými znalostmi, schopnostmi a postoji; viz ✍Daneš (1999:345–349). ✍Bílek (2003) později charakterizuje i.t. jako mentální akt, „který vychází z impulsů daných jednak předchozí zkušeností s jazykem a jeho používáním […], jednak z impulsů nabídnutých rozpoznáním pravidel daného textového světa“; i.t. je „poznávacím procesem, racionalizací zážitku z četby, poslechu či vizuálního vnímání“ a představuje vyjádření „konceptuální reprezentace textu v paměti“; v souvislosti s tím získávají důležitost takové kategorie, jako je jazykem strukturovaný význam, reference a smysl vyrůstající z propojení významu, reference a kontextu.

Jak naznačují zmíněné koncepce, v souvislosti s i.t. vystupuje do popředí jednak otázka jejích fází či složek, jednak relace mezi textem a recipientem. Starší pojetí, podle něhož je smysl už obsažen v textu (resp. je dán intencí původce textu; srov. ✍Hirsch, 2003) a recipient jej během i. „nalézá“, bylo nahrazeno přístupy, které zdůrazňují, že při i.t. smysl vzniká na základě vzájemné interakce mezi textem a recipientem, či je dokonce v plné míře recipientem vytvářen (k tomu např. ✍Iser, 2001:40–42, 59–62; ✍Jacko, 2014:98–145). Pro postižení šíře možných i.t. navrhl ✍Eco (2004:52–72), ✍Eco (2010) rozlišení mezi intentio operis („záměrem díla“) a intentio lectoris („záměrem čtenáře“). Intentio operis představuje soubor textových instrukcí, který vymezuje množinu přijatelných interpretací a umožňuje falzifikovat ty, jež instrukcím neodpovídají, intentio lectoris pak do interpretací vnáší i náhodné asociace či individuálně podložené předpoklady a inference (srov. mj. ✍Kubíček & Hrabal ad., 2013:217–221). Naproti tomu např. ✍Rorty (1995) tvrdí, že interpretace je vždy použitím textu, jež je determinováno kontextem a aktuálními cíli recipienta.

I když je i.t. procesem, který se týká všech textů, její průběh se velmi diferencuje podle míry složitosti výstavby a sémantické náročnosti textů a podle poměru mezi žánrově standardními a originálními prvky. Jestliže může recipient pojímat text jako realizaci relativně pevného a jednoduchého ↗textového vzorce (např. předpověď počasí, smuteční oznámení, pozvánka na přednášku), přiřazuje ho na základě dosavadní komunikační zkušenosti k obdobným textům, které už interpretoval, a spontánně aplikuje internalizovaná schémata porozumění. Realizuje se tak přirozená, resp. prereflexivní interpretace. Komplikovaněji a nepředvídatelně strukturované texty naopak podněcují interpretaci reflexivní, která je založena na uvědomované formulaci hypotéz o významové platnosti složek textu, modifikaci a případném odmítnutí dřívějších hypotéz a – při přijetí předpokladu ↗koherence a celistvosti textu – snaze skloubit jednotlivé hypotézy do nerozporného celku. Takový způsob i.t. je příznačný zvláště pro texty umělecké, ale i pro četné texty vědecké, filozofické n. právnické (někdy jsou jako i.t. brány jen takovéto případy). V uvedených oblastech se také uplatňují explicitní či implicitní normy i.t., tedy pravidla, jak při i.t. postupovat (viz ✍Hausenblas, 1996:39), jež ovšem jsou, zvláště v případě textů uměleckých či filozofických, rozrůzněny podle zásad rozmanitých interpretačních škol (k interpretaci umělecké literatury srov. např. ✍Popovič a kol., 1981; ✍Hoffmannová, 1997:26–33; ✍Newton, 2008). Zároveň zde bývá i.t. jako mentální akt a kognitivní aktivita sekundárně převáděna do produkce interpretačních textů, které podávají soustavný výklad smyslu textu východiskového, resp. představují interpretátorovu konstrukci tohoto smyslu (např. ✍Staiger, 1955; ✍Hausenblas, 1978; ✍Kožmín, 1986; ✍Zeman a kol., 1986; ✍Hruška & Machala ad. (eds.), 2008).

Přitom se ovšem především v rámci literární vědy i.t. chápe též úže jako takový výklad (uměleckého) textu, který se soustřeďuje na nové a důmyslné propojení jeho složek do koherentního a autonomního celku (srov. ✍Kubíček & Hrabal ad., 2013:15–16). Takto pěstovaná i.t. byla někdy odmítána (✍Sontagová, 1994; k tomu ✍Newton, 2008:83–99) a byly proti ní stavěny odlišné přístupy, jako je analýza výstavby textu a produkce významu, zasazení textu do historického kontextu apod. Na druhé straně ve zcela obecném pojetí je i. chápána jako „provedení něčeho v jiném kontextu, nežli byl ten dosavadní, zařazení onoho jevu do něj“ (✍Cílek, 2008:120). Z tohoto hlediska je i.t. též např. překlad, adaptace do jiného média, ale i třeba výklad přírodních jevů jako věšteb a znamení (✍Cílek, 2008:123–126), jenž je přisouzením významu proměňuje v text, resp. jeho části.