V literární vědě mezitextový vztah textu k jinému textu (jiným textům), který se u literárních děl podílí na jejich významové výstavbě. Z pohledu literární vědy i. označuje schopnost ↗textu navazovat vztahy s jinými texty bez ohledu na to, zda jsou textové narážky na jiné texty či ↗aluze do textu záměrně vloženy autorem, jak i. chápe strukturalismus, n. vznikly nevědomě a vytvořil je teprve recipient, jak i. chápe poststrukturalismus (srov. ✍Allen, 2000). I. vzniká tam, kde literární dílo např. komentuje jiný text, odkazuje k němu, imituje ho, paroduje, cituje či přejímá jeho části, v kategoriích intertextuality lze ovšem vidět i literární tradici, variaci a proměny motivu či žánru.

Zjevné mezitextové vztahy byly sice známy už v klasické rétorice (imitace, parodie, parafráze), teorie i., podobně jako ↗textová lingvistika, ale i. zobecňuje a předpokládá intertextové vztahy jako obecnou vlastnost každého textu, která zakládá jeho textualitu. Literární věda tak pracuje s dvěma koncepcemi i. Buď jsou jako i. hodnoceny pouze zjevné vazby mezi texty (citáty, odkazy, aluze, parafráze, komentáře atp.), n. je i. obecná vlastnost každého textu, který se v literární komunikaci nevyhnutelně zapojuje do sítě vztahů s jinými texty. V obou případech i. přesahuje pojetí textu jako ohraničeného, autonomního celku, jako obecná vlastnost textu navíc v poststrukturalistické literární vědě zpochybňuje představu textu jako výsledku autorského záměru a intencionality; proto se od ✍Barthese (1971), ✍Barthese (2006) v radikální podobě mluví o smrti autora, k němuž nelze z textu, jehož smysl se utváří ve vazbě na jiné texty a literární tradici v procesu čtení, jednoznačně odkázat; viz ↗autor a psaní, ↗čtenář a čtení. Každá četba tak staví text vždy do nové sítě intertextových souvislostí, které proměňují význam literárního díla, a proto žádná interpretace nemůže zachytit jeho mnohoznačnost. Jako intertextový se literární text jeví neohraničitelný, proměnlivý a nevyčerpatelný ve svém významovém potenciálu.

Pojem i. poprvé definovala ✍Kristeva(ová) (1966) v návaznosti na starší Bachtinovy práce o Dostojevském (✍Bachtin, 1929), Rabelaisovi (✍Bachtin, 1965) a také žánru románu (✍Bachtin, 1935). Dostojevského díla analyzoval Bachtin jako polyfonní romány, tedy romány charakteristické svárem různých hlasů (tj. úhlů pohledů, názorů, řečových stylů, žánrů atp.). Nepředkládají tak jediný celistvý obraz románového světa, nýbrž ↗dialog několika zcela odlišných hlasů autora, vypravěče a postav (✍Bachtin, 1929). Románová polyfonie je ovšem typická nejen pro Dostojevského díla, nýbrž pro žánr románu jako takový. Román se tak Bachtinovi jeví jako dialogický žánr, ve kterém se mísí několik jazyků a ideologických hledisek najednou (✍Bachtin, 1935). Dialogičnost Bachtin rozlišuje na vnější dialogičnost (dialog jako rozhovor dvou nebo více osob) a vnitřní dialogizaci, která je nesena dialogickým n. dvojhlasým slovem nereferujícím pouze k předmětu řeči, nýbrž i k jinému slovu, k cizí řeči. Bachtinova koncepce polyfonie a dialogičnosti má blízko k jeho pojetí různořečí (či heteroglosie). Základním rysem románu se podle Bachtina stává schopnost pojmout do své promluvy celou řadů různých řečových forem, jazyků a ↗stylů. Text románu je tedy vytvářen z různých typů promluv dialogicky odkazujících k dalším textům. Podle ✍Kristeva(ové) (1966) má proto každý text dvě dimenze: horizontální je určena vztahem mezi subjektem textu (z pohledu poststrukturalismu textem) a příjemcem, vertikální je určena vztahy textu k předchozímu nebo současnému literárnímu korpusu. Text není uzavřenou strukturou, ale dynamicky se proměňuje a získává význam ve vztahu k jiným textům. Literární komunikace není nesena intersubjektivním sdílením, nýbrž vzájemnými vztahy mezi texty, tedy intertextualitou. Každý literární text se buduje (z pohledu recepční teorie čte) jako mozaika citací a je vstřebáním a transformací jiného textu (✍Kristeva(ová), 1966), z pohledu recepční teorie „načtením“ jiného textu do recipovaného textu. I. se podle autorky stává nevyhnutelnou podmínkou konstrukce (a recepce) každého literárního textu, nikoli pouze vědomou narážkou n. odkazem na jiný text. Intencionalita autora je tak odsunuta ve prospěch i., která stírá hranice mezi autorem a čtenářem, protože autor je zároveň čtenářem jiných textů, které ovlivňují podobu jeho díla, a čtenář je zároveň tím, kdo nachází v díle intertextové vazby, které autor nemusel do textu vložit záměrně. Tento poststrukturalistický postoj marginalizující subjekt autora jako garanta textu a jeho smyslu zastává i Barthes, který v i. zdůrazňuje aktivní roli čtenáře budujícího svým čtením intertextové spoje v textu. Pro ✍Derridu (1972) je dokonce každá řeč citátem či iterací a neodpovídá autorské intencionalitě. Už v Gramatologii ✍Derrida (1967) přesunul v jazykovém znaku pozornost ze vztahu mezi označujícím a označovaným na vztahy mezi označujícími. Odklon od označovaného znamená rezignaci na popsání jednoznačného smyslu textu ve prospěch hledání vztahů mezi označujícími. V literární vědě se tak otevřel prostor pro analýzu vztahů mezi texty, tedy i. Starší komparatistický pojem „vlivu“ umožňoval popsat vliv předchozích děl na tvorbu nového textu a i. pojímal pouze z hlediska geneze textu jako jednosměrný vztah mezi pre‑textem (předchozím dílem) a post‑textem (novějším dílem). V poststrukturalismu (Kristeva, Barthes, Derrida, Foucault aj.) je i. schopnost textu vytvářet vazby k jiným textům bez ohledu na jejich chronologii (čtení novějšího díla může ovlivnit smysl staršího textu). Smysl literárního díla tak není imanentní textu (není do něj vložen), ale je vytvářen, zpochybňován a znovu obnovován i. Literární dílo totiž nestojí v kultuře jako samostatný, autonomní text, ale vytváří svůj význam teprve v procesu recepce v kontaktu s ostatními texty, jejichž význam také samo ovlivňuje. Protikladné pojetí „vlivu“ a poststrukturalistickou i. smiřuje ✍Bloom (1973) v konceptu úzkosti z vlivu inspirující se též psychoanalýzou. Mladší autor se při psaní ocitá v konfliktu s literární tradicí zosobněnou mistrovským dílem staršího autora. Předchozí tradice je pak střídavě odmítána, napodobována, opětovně vykládána a přepisována, aby vzniklo nové dílo, které ovšem není bez vazeb na předchozí dílo či literární tradici.

I. je také možno vnímat v souvislosti s pojetím literatury jako prostoru kulturní paměti (✍Lachmann(ová), 1990). Autor vědomě n. nevědomě zaznamenává stopy kulturní paměti do textu a čtenář na základě vlastního kulturního kontextu tyto stopy následuje a vytváří spoje k dalším kulturně relevantním textům. I. lze tedy vnímat jako paměť textu a vzájemně propojené texty se stávají místem kulturní paměti, která se v textech uchovává, obnovuje a neustále přehodnocuje. Lachmann(ová) rozlišuje tři možné intertextové strategie: transformaci, participaci a tropiku. (a) Transformace n. i. podobnosti nastává tehdy, pokud se texty navzájem překrývají a navazují spolu paradigmatický vztah (✍Homoláč, 1996, zde bez vazby na i. razí pojem paradigmatické intencionality). Starší text je zapsán do nového textu na základě podobných struktur jako jeho paradigma. Dochází tak k přepisu (transformaci) kulturního dědictví. (b) Participace n. soumezná i. spočívá v evokaci staršího textu tematickým, narativním, strukturním n. fonologickým citátem (✍Homoláč, 1996, zde ve vazbě na intencionalitu razí pojem syntagmatické intencionality). Texty spolu navazují metonymický vztah a dochází tak k účasti (participaci) na kulturním dědictví. (c) Tropika je podobně jako Bloomova úzkost z vlivu hegemonickou intertextovou strategií, která spočívá v pokusu o překonání staršího textu a ve snaze o zahlazení jeho stop a odvrácení se od kulturního dědictví.

V Palimpsestech nabídl ✍Genette (1982) systematickou typologii mezitextových vztahů a intertextualitě nadřadil transtextualitu. Mezi transtextuálními vztahy rozlišuje: (a) intertextualitu v užším slova smyslu, tedy citační praxi mezi texty; (b) paratextualitu jako vztahy mezi textem a jeho rámcem, např. název, předmluva, doslov, obálka; (c) metatextualitu jako komentář jednoho textu k jinému; (d) hypertextualitu jako transformaci jednoho konkrétního textu v jiný, např. ve formě parodie, pastiše, adaptace; (e) architextualitu jako vztah textu k jeho žánrové a druhové charakteristice. Podobně ✍Doležel (2003) kritizuje široké pojetí i. jako obecné vlastnosti textu a navrhuje zúžit koncept intertextuality pouze na zjevné vztahy mezi texty a jejich fikčními světy, které má postihnout pojem literární transdukce.