V rétorice, poetice či stylistice jeden z tropů („obratů“), tj. rétorických figur či stylistických prostředků, kdy se jeden výraz nahrazuje jiným. I. je podobně jako ↗metafora n. ↗metonymie figurou sémantickou. V i. je to, co je ve skutečnosti míněno (intendováno), opakem konvenčního (doslovného) významu toho, co bylo skutečně řečeno. V užším pojetí, které v případě i. staví do popředí její hyperbolickou variantu, je i. výtkou vyjádřenou nepřímo prostřednictvím pochvaly. Srov. např. To jste to teda zahráli vopravdu nádherně!, resp. To jste to tedy vyhráli! z úst zklamaného trenéra obracejícího se k mužstvu po prohře v rozhodujícím utkání, jenž mužstvu zdánlivou pochvalou vytýká, že hrálo strašně, resp. že prohrálo. „Zdvořile“ zastřené ironické vyjádření na adresáta ve skutečnosti působí nezdvořile, někdy jako výsměch, ve vyhrocené podobě jako sarkasmus. Od lži se i. liší tím, že protiklad řečeného a míněného by měl být a zpravidla i je identifikován.

Ve filozofii jazyka a lingvistice se u i. podobně jako u ↗metafory rozlišuje význam doslovný a intendovaný, přičemž v případě i. jsou tyto významy v protikladu, tj. To jste to teda zahráli vopravdu nádherně! × ‘Zahráli jste to strašně’. Za příklad nepřímého ↗mluvního aktu (✍Searle, 1979) se i. považuje proto, že v ní např. „pochvala“ vyjádřená za pomoci pozitivně hodnotících (evaluačních) predikátorů není vzhledem k označovaným skutečnostem v daném kontextu adekvátní a vyjevuje se tak jako nepřímá „výtka“. U nelexikalizované i. tak (analyzováno v rámci ✍Griceovy (1975) konverzační logiky) dochází ke ↗konverzační implikatuře, která se v případě i. startuje zjevným porušením ↗maximy kvality na úrovni konvenčního (doslovného) významu. Zjevnost takového porušení konverzační maximy odvozené z kooperačního principu např. použitím pozitivně hodnotícího predikátoru, který je vzhledem k označovaným skutečnostem neadekvátní, signalizuje, že porušení kooperačního principu je jen dílčí. To v daném kontextu následně vede k rekonstrukci toho, co bylo míněno, tj. k interpretaci intendovaného významu a zachování všeobecného kooperačního principu.

Pozornost lingvistiky se v tomto smyslu upírá k signalizování i. (✍Nekula, 1990; ✍Nekula, 1991a), které umožňuje disociaci řečeného a míněného, tedy konvenčního (doslovného) a nekonvenčního (intendovaného) významu. Důvod porušení maximy kvality, k němuž v i. dochází, se spatřuje v zachování ↗zdvořilosti, ať už se zdvořilost chápe jako jiný druh maximy n. jako zdvořilostní princip. Zdvořilost je tím v případě i. zachována jen na úrovni konvečního (doslovného) významu, zatímco po provedení konverzační implikatury je na úrovni intendovaného významu zřejmé, že v ironicky disociované výpovědi jde s ohledem na označované skutečnosti o více či méně „zdvořile“ zastřenou kritiku n. výtku na adresu komunikačního partnera, třetí osoby n. – při sebeironii – sebe sama, která na adresáta nepůsobí zdvořile, ale naopak nezdvořile, ve vyhrocenější podobě jako výsměch n. sarkasmus. S ohledem na disociaci významu a nezdvořilý efekt na úrovni intendovaného významu není i. možno vyjádřit pomocí ↗explicitní performativní formule, tj. *Ironizuji Tě tímto, že...

Podle ✍Willera & Groebena (1980) je i. signalizována jazykovým defektem (poruchou), jímž lze rozpoznat defektnost konvenčního (doslovného) významu užitých výrazů startujících konverzační implikaturu. Za signál i. – přinejmenším v hyperbolické ironii – lze podle ✍Nekuly (1990) i ✍Nekuly (1991a) považovat napětí mezi tzv. nosičem i. či jádrem ironické výpovědi, které zpravidla tvoří pozitivně hodnotící (evaluační) predikátory (povést se aj.), predikátory s hodnotícími (evaluačními) adverbii (hrát nádherně aj.) n. predikátory označující pozitivně chápané stavy a děje (vyhrát aj.), a mezi skutečným stavem věcí. Napětí mezi nosičem i. a označovanou skutečností se nezřídka dále zvyšuje připojením intenzifikátorů (velice, strašně aj.). Protiklad nemusí představovat jen skutečnosti známé ze situačního kontextu, ale může být i verbalizován: A ti muži, kteří hlídali Ježíše, se mu posmívali a tloukli ho. Zahalili ho a bili ho do tváře a ptali se ho: „Prorokuj! Kdo tě udeřil?" (Lukáš, 22, 63-64), kde Prorokuj! kontrastuje s Kdo tě udeřil? lexikální sémantikou i napětím mezi futurální perspektivou výrazu Prorokuj! a minulým časem otázky Kdo tě udeřil? Významnou roli při signalizaci i. hrají vedle ↗gest a mimiky i ukazovací zájmena a adverbia akcentující propojení výpovědi do situačního kontextu. Svůj význam mají při signalizování i. i částice dovolávající se vědění mluvčího a ustavující konsens mluvčích (teda, přece...) a výrazy zdůrazňující opravdovost a upřímnost dané výpovědi (v/opravdu...), čímž obracejí pozornost k upřímnosti mluvčího a pravdivosti výpovědi a utvrzují tak adresáta v konverzační implikatuře nastartované porušením maximy kvality, jež se s ohledem na označované skutečnosti jeví jako zjevné.

I. se tedy nevyjadřuje konvenčními, symbolickými znaky, ale je pouze signalizována, tj. disociace doslovného a intendovaného významu vyplývá ve vztahu k označovaným skutečnostem z kontextu a i. je výsledkem konverzační implikatury. Proti pojetí ironických signálů jako systému jednoznačných ironických znaků mluví i případy tzv. mrtvé ironie, kde vzhledem k lexikalizaci (chytrák) či frazeologizaci (To se teda povedlo!) původního ironického významu již nedochází k disociaci doslovného a intendovaného významu a výraz má výhradně výsměšný význam.

Naproti tomu ✍Fónagy (1971) vychází z existence jednoznačného signálu i., který spatřuje v tzv. ironické barvě hlasu. Při artikulaci tak podle něj po sobě následují „měkké“ a „drsné“ prvky, jež jsou na závěr v kontrastní syntéze spojeny v jedno. O doložení zvukového signalizování i. se svými experimenty pokusili i ✍Bryant & Fox Tree (2005). Ironickému tónu hlasu věnovali v č. prostředí pozornost mj. ✍Marková & Studenovský (2012), kteří se zaměřili na základní frekvenci a slabičné tempo. Tito autoři sice konstatují, že „určitý intonační vzorec zjištěný u ironických výpovědí nalezneme také u jiných výpovědí, realizovaných mluvčími např. pod vlivem různých afektivních stavů“ (s. 17), dospívají nicméně k závěru, že ironické výpovědi, resp. ironické takty, jsou realizovány globálně n. lokálně pomaleji než jejich neironické protějšky (s. 28), zatímco u frekvence nejsou výsledky experimentu jednoznačné. V internetové komunikaci a SMS se vedle emotikonu ;-) užívá také ^^, které při odpovídajícím obsahu zpravidla signalizují i.

✍Pospíšilová & Filippová (2011) se zase v návaznosti na ✍Gibbse (2000), který na základě formy a účinku rozlišuje škádlení, sarkasmus, řečnickou otázku (Nechceš rozbít ještě něco?), hyperbolu (viz výše) a zlehčení, zaměřily na diskurzní ironii. Zmíněné typy empiricky doložily i pro č. jazykové prostředí a doplnily je o ironické děkování a ironickou výzvu, přičemž ve svém výzkumu vycházely i z tzv. pozitivní ironie, tj. Ty jsi teda hrozný hráč! (‘Ty jsi výborný hráč!’), jež se však v jiných pracích nechápe jako i. (srov. např. ✍Leech, 1983). V souvislosti s diskursními typy i. oblíbenými v č. prostředí stojí za zmínku, že koncept i. není vázaný jen kulturně, ale že se v rámci jedné kultury mění také v čase (✍Nekula, 1991b) a že své zvláštnosti má i s ohledem na typy textů. Ve fikcionální literatuře a dramatu se mluví o tzv. (romantické) autorské ironii (✍Nekula, 1995). Autor při ní pracuje s omezeným věděním postav a bohatším věděním čtenáře tak, že vytváří protiklad mezi představami, přáními a sny postav na straně jedné a realitou na straně druhé, tj. mezi tím, co postavy v dobré víře říkají a jak jednají, a tím, jaký význam jejich slova a činy na pozadí širšího kontextu pro čtenáře či diváka nabývají. Ironií osudu se pak rozumí vyústění určitého jednání v opak toho, co se jím původně zamýšlelo (srov. mj. ✍Nekula, 1995).