Označení pro opakovaný děj. Slovesa vyjadřující i. se nazývají iterativní slovesa // iterativa // frekventativní slovesa // frekventativa // násobená slovesa. Typické příklady:

dělávat, nosívat; dávávat

V č. (a slk.) se jedná o sémantickou kategorii slovesa, jejíž status není dosud zcela jasný: i. se většinou pokládá (jako v jiných slovanských jaz.) za lexikálněsémantickou kategorii, a iterativa tedy za formy kategorie ↗způsobu slovesného děje (aktionsartu); např. ✍Poldauf (1964); menšinový je názor, že v č. (na rozdíl od jiných slovanských jaz.) jde o kategorii gramatickou, a iterativa jsou pak formy kategorie ↗vidu (✍Kopečný, 1962).

Ze sémantického hlediska jsou iterativa slovesa, která spojují význam motivujícího slovesa s dalším rysem „uzuální opakovanosti“: dělat > dělávat (= ‘opakovaně a obvykle dělat’), mluvívat (= ‘opakovaně a obvykle mluvit’). Proto je pro tato slovesa charakteristické, že nemohou vyjadřovat prézens ve smyslu děje probíhajícího v okamžiku promluvy a s ním postupujícího. Jejich prézentní forma má význam pouze neaktuálního prézentu, tj. vyjadřují, že děj probíhá před okamžikem promluvy a po něm, sám okamžik promluvy však zůstává bez specifikace: Takové rádio mívají v supermarketu (zůstává nejasné, jestli je rádio k dostání v okamžiku promluvy). V č. (a slk.) je výklad iterativ komplikován tím, že (na rozdíl od ruštiny, polštiny a většiny dalších slovanských jaz., v nichž je i. neproduktivní kategorií, uplatňující se u omezeného počtu sloves) jde o kategorii vysoce produktivní: pomocí sufixu ‑va‑ lze tvořit iterativa od velkého počtu všech nedok. sloves: hrá‑l > hrá‑va‑l, včetně pomocných: by‑l > bý‑va‑l. Iterativa se netvoří od dvou skupin sloves: (a) od determinovaných sloves pohybu (viz ↗determinovanost); odpovídající iterativum je vždy odvozeno od indeterminovaného partnera opozice: jít (det.) : chodit (indet.) > chodívat, nést (det.) : nosit (indet.) > nosívat atd.; (b) od imperfektivních sloves, která mají sufix ‑nou‑: stárnout, lnout atd.

Alternaci kvantity tematického vokálu typu dělal > dělával, prosil > prosíval (tj. jeho dloužení u iterativa) lze analyzovat jako výsledek templatického diktátu (viz ↗templát), který vyžaduje, aby iterativum vážilo přesně tři mory (templatické dloužení je často doprovázeno změnou kvality vokálu: trpěl > trpíval); viz ✍Scheer (2004); analýza iterativ vážících více než tři mory typu pil > pijával a maloval > malovával je závislá na verzi teorie templátu, ukazuje totiž, že k dloužení dochází u vokálu před sufixem, bez ohledu na počet mor. Morfonologická analýza musí také řešit tuto distribuci: iterativní sufix ‑va‑ v inf. a ‑l‑ovém participiu (dělá‑va‑t), ‑vá‑ ve finitních tvarech a v pasivních ‑n‑/‑t‑derivátech (dělá‑vá‑m/‑š …, dělá‑vá‑n, dělá‑vá‑ní); v imp. je jeho podoba ‑ve‑ (dělá‑ve‑j). Typickou vlastností iterativnosti je, že dovoluje opakování sufixu ‑va‑, přičemž jen poslední sufix v inf. a ‑l‑ovém participiu, nikoli ve finitních a pasivních formách má krátký vokál a u sufixů v řadě před ním dochází k jeho dloužení: děla‑l > dělá‑va‑l > dělá‑vá‑va‑l > dělá‑vá‑vá‑va‑l > dělá‑vá‑vá‑vá‑va‑l … × dělá‑m > dělá‑vá‑m > dělá‑vá‑vá‑m > dělá‑vá‑vá‑vá‑m … Toto dloužení není stále dobře vysvětleno. Stejně tak není jasný příspěvek opakování sufixu ‑va‑ k významu slovesa; zdá se, že je to jen stylistické opakování, tedy nikoli reduplikace (v minulém čase se u mnohých mluvčích objevuje interpretace, že jde o „dávnou minulost“ n. že událost v minulosti definitivně skončila; srov. i frazém: Kouříš? – Jó, bejvávalo).

Sufix ‑va‑ v č. nederivuje pouze iterativa (bez změny vidu), ale také mění vid slovesa: dokonavá slovesa mění na nedokonavá, a to jak slovesa neprefigovaná (dal > dá‑va‑l, koupil > kup‑o‑va‑l), tak slovesa prefigovaná (zkrátil > zkrac‑o‑va‑l; viz ↗sekundární imperfektivum). Tento sufix se připojuje za kořen a za kořenem končícím na konsonant se objevuje sufix ‑o‑, tvořící se sufixem ‑va‑ sufixální komplex ‑ova‑. Ten se přirozeně objevuje jen u tvarů tvořených z tzv. kmene minulého, tedy – na rozdíl od iterativ – sufix ‑va‑ v prézentních tvarech slovesa není: zkrát‑i‑l > zkrac‑o‑va‑l / zkrac‑u‑(j)‑i × dlážd‑i‑l > dlážd‑í‑va‑l / dlážd‑í‑vá‑m. Srov. kontrast:

Tato imperfektiva nejsou iterativa, a proto (i) mohou vyjádřit aktuální přítomnost (Teď ti dávám mat (= událost probíhající v momentu promluvy) × Teď hrávám šachy (= události probíhající jindy než je moment promluvy, ale ve stejném čase, jako je moment promluvy); (ii) mohou z nich být sufixem ‑va‑ derivována iterativa: dával > dávával, zkracoval > zkracovával.

Vedle produktivního způsobu derivace iterativ sufixem ‑va‑ existují v č. také iterativa s (dnes neproduktivním) sufixem ‑a‑, i ta jsou třímorová: jedl > jídal, četl > čítal, viděl > vídal.

Iterativa se v dnešní č. používají převážně ve formě préterita. Zůstává nevysvětleno, na základě čeho z kombinace (lexikálněsémantického) rysu opakovanosti a (gramatického) rysu minulosti může u příslušných tvarů iterativních sloves docházet k vinterpretovávání významového rysu dávno minulého děje: To jsem dělával (= ‘to jsem často dělal velmi dávno’). Ve futuru se iterativ užívá méně často: Slibuji, že ti budu psávat každý týden.

Na základě paradigmatičnosti tvoření iterativ vychází ✍Kopečný (1962), ✍Kopečný (1965), ✍Kopečný (1966) z toho, že se v č. jedná o gramatikalizovaný protiklad mezi „normálním“ imperfektivem typu dělat, prosit a od něj odvozeným iterativem dělávat, prosívat. Kopečný považuje tuto opozici za privativní, přičemž iterativa považuje za její příznakový člen nesoucí význam neaktuálnosti (proto: *Právě teď něco dělávám × Právě teď něco dělám), a včleňuje je do vidového systému jako jeho třetí člen. Proti pojetí Kopečného se postavili především ✍Poldauf (1964), ✍Poldauf (1966) a ✍Panzer (1967); vycházejí z toho, že uzuální opakovanost je rozhodující příznak, který zabraňuje aktuálnímu prézentu. Uzuální opakovanost pokládají za lexikální komponent, nikoli za příznak gramatické kategorie. Viz také ↗habituálnost.