Spolu s pojmem ↗periferie nářečí základní pojem ↗jazykového zeměpisu. Jejich vymezení je hlavním kritériem při dělení nár.jaz. na teritoriální ↗dialekty za využití hlediska diachronního, synchronního a geografického.

J.n. je střed území vymezený svazkem ↗izoglos. Existuje v něm vcelku jednotný fonologický a morfologický systém. Méně vyhraněny bývají co do společných rysů roviny ostatní.

Z vývojového hlediska lze definovat j.n. jako: (a) archaické j.n., tj. oblast s uchovaným nejstarším zjistitelným stavem (např. jádrem záp. části jzč. nář. jsou archaické dial. na Klatovsku a Domažlicku, jako jádrová oblast v rámci ↗středomoravské nář. skupiny se vydělují dial. na Zábřežsku, jádrem ↗východomoravské nář. skupiny jsou dialekty v jejím stř. úseku); (b) inovační/vývojové j.n., tj. ohnisko vývojových změn, centrum nář. inovací (jádrovou oblastí v tomto smyslu jsou střč.nář., srov. vyrovnávání deklinace adj. a zájm. v tvarech gen./dat.sg. adj. dobreho, dobremu podle zájm. náš a v tvaru lok.sg. adj. dobrom podle zájm. ten v areálu s centrem na Benešovsku (též ↗obecná čeština)) n. tzv. centrální podskupina střmor.nář., srov. ↗monoftongizaci ej > é a ou > ó (mlejn, takovej > mlén, takové; mouka, tou > móka, tó), popř. svých. úsek vmor.nář. jako inovační jádro přechodu sloves typu volat k typu mazat (srov. spíve ‘zpívá’, zbíře ‘sbírá’, ďíve se ‘dívá se’).

Protipólem j.n. je periferie nářečí // nářeční periferie s jevy vzhledem k jaz. charakteristice dial. okrajovými (srov. okrajové příhraniční zč. mikroareály s uchovaným tvarem přechodníku typu seďe proti centrální adverbializované formě fseďe n. okraje záp.slez. podskupiny, kde zůstaly zachovány palatalizované sykavky, např. s’eno, z’ima, proti centrální oblasti, v níž splynuly se š, ž: šeno, žyma, viz ↗slezská nář. skupina).

Viz též ↗dialekt, ↗nářeční hranice, ↗interdialekt, ↗přechodové nářečí, ↗nářeční skupina.