Souhrnné označení tematického okruhu pokrývajícího veškeré aspekty podmíněnosti korpusových i statusových stránek jazyka ekonomickými faktory, působení těchto faktorů na jazykové situace, ekonomické důsledky volby jazyka pro jeho uživatele i efekty investování do jazykových kompetencí. Vztahy jazyka a ekonomiky jsou v jazykovědné literatuře explicitně tématem poměrně novým. To však neznamená, že o těchto vztazích se dříve neuvažovalo. Většinou se ale ekonomika více méně nepřímo zmiňovala ve studiích pojatých šíře jako souvztažnost jazyků a jejich vývoje s vývojem společností. Souvislosti s vývojem hospodářství byly konstatovány n. předpokládány jak u jevů korpusových, tak i statusových (viz ↗jazykové plánování). Např. ✍Skalička (1961) viděl jasnou souvislost mezi povahou hospodářského života té které společnosti a charakterem slovní zásoby jejího jazyka n. mezi rozvojem výroby a technickým pokrokem a neustálým obohacováním slovní zásoby. Viděl též paralely mezi autarkizací jednotlivých feudálních panství a rozrůzňováním dialektů n. naopak mezi vytvářením národního trhu a stíráním nářečních rozdílů. Na druhé straně ukazoval na nepodloženost hypotéz o vývojových stádiích gramatické stavby jazyků v závislosti na stádiích hospodářsko‑společenského vývoje, jak je formulovala např. škola Marrova a Meščaninovova; viz ↗marrismus. Průkopnickým činem byla ve své době v č. kontextu práce č. anglisty Z. Vančury Hospodářská lingvistika (viz ✍Vančura, 1934, viz též ✍Vančura, 1936, a ✍Nekvapil, 2002), který definoval a popsal obchodní jazyk jako „funkční dialekt“, i práce M. Wienera, který popsal vnitřní písemnou komunikaci v podniku (✍Wiener, 1935). Tyto práce navazovaly na studie nizozemských a německých lingvistů z 20. a 30. let 20. stol. o „jazyku hospodářství“ (Wirtschaftssprache) a na jejich snahy o vybudování zvláštního oboru jazykovědy zvaného „hospodářská lingvistika“. Měly své zázemí i ve vědecké činnosti na č. obchodních školách (viz ✍Čada, 1934; ✍Čada, 1935).

Otázce vztahů jazyka a ekonomiky, resp. různých stránek jazykové problematiky a různých ekonomických kategorií, byla věnována větší pozornost od 2. pol. 20. stol. v kontextu rozvinutého tržního hospodářství, globalizace a vzrůstu společenské prestiže ekonomických věd. To se projevilo na jedné straně tím, že v sociologii se uplatnily pojmy kapitálu, zisku a trhu v metaforické podobě, kterou jim dodala teorie ✍Bourdieuho (1982). Ten definoval pojmy kulturní (sociokulturní), resp. symbolický kapitál, do nichž byly pojaty i jazykové kompetence v rámci dichotomie nářečí, řeč lidová × jazyk spisovný; vyjadřování ústní × kompetence ve vyjadřování písemném i kompetence vícejazyčné. Při vší objevnosti Bourdieuových analýz však nelze pominout skutečnost, že takto definovaný kapitál je odlišný od kapitálu ekonomického, protože sám o sobě nemůže být bez dalších činností a podmínek investován a nemůže svému „vlastníkovi“ bez dalšího nejazykového úsilí přinášet ekonomický prospěch. Tyto metafory a další analogie mezi komunikací a směnou, mezi jazykovými znaky a měnovými jednotkami, resp. mezi jazykem a penězi, mezi ekonomickým a saussurovským pojetím hodnoty, které se vyskytují v jazykovědné literatuře (✍Calvet, 2002; ✍Phillipson, 2003), dekonstruuje švýcarský ekonom ✍Grin (1994), ✍Grin (1997), ✍Grin (2005a:5–8).

Na druhé straně si však různých aspektů jazyka a jazykové problematiky začali všímat ekonomové, kteří k jazyku přistupovali s ekonomickým pojmoslovím v původním slova smyslu, a pokusili se s jeho pomocí analyzovat některé jazykové problémy a kompetence a ukazovat je v novém světle. Na jedné straně to byli někteří američtí ekonomové, kteří se snažili změřit přínos jazykových kompetencí k možnostem uplatnění a úspěšnosti jejich nositelů na trhu práce. Na druhé straně to jsou švýcarský ekonom F. Grin, kanadská lingvistka M. Heller(ová) a další, kteří studují ekonomické souvislosti jazykové situace a jazykové politiky, a konečně evropští sociolingvisté včetně českých, kteří analyzují úlohu jazykových kompetencí v ekonomických procesech, např. v podnicích nadnárodních společností, a všímají si též ekonomických podmínek (ne)osvojování, resp. ztráty jazyka u ekonomických migrantů. Existuje také řada syntetických prací, přehledně shrnujících vztahy mezi těmito dvěma oblastmi života společnosti, a to jednak z pohledu lingvistů (✍Coulmas, 1992; ✍Bruthiaux, 2003; ✍Ozolins, 2003), jednak očima ekonomů (✍Vaillancourt, 1985; ✍Grin & Vaillancourt, 1997, ✍Grin, 1996a, ✍Grin, 1996b; ✍Grin, 2003, ✍Lamberton, 2002), kde lze nalézt odkazy na další literaturu k problematice těchto mezioborových vztahů (✍Grin, 2005a:1).

Důležitým bodem v současném evropském a zároveň i č. výzkumu problematiky vztahu ekonomiky a jazyka bylo devatenácté číslo ročenky Sociolinguistica (✍Ammon & Mattheier ad., 2005), které bylo celé věnováno tomuto tématu. K této publikaci přispěl i kolektiv č. autorů (✍Nekula & Nekvapil ad. 2005a) studií o dorozumívacích jazycích ve filiálkách nadnárodních podniků zřízených na území České republiky investory z německy mluvících zemí. Na ni navázaly další studie o jazykové situaci v č. pobočkách nadnárodních společností, které se vesměs soustřeďovaly na firemní jazykovou politiku, na užívání jazyka zahraničních manažerů a č. zaměstnanců podniku v jednotlivých komunikačních situacích, na vztah č. příslušníků podnikového managementu k volbě jazyka v komunikaci na úrovni vedení podniku (volba mezi němčinou a angličtinou), na zajišťování jazykové výuky, na přijímání nových pracovníků s ohledem na jejich jazykové znalosti a na další aspekty užívání jazyků důležité pro úspěšný chod podniku (viz ✍Engelhardt, 2011; ✍Nekvapil & Nekula, 2006a; ✍Nekvapil & Nekula, 2006b; ✍Nekvapil & Sherman(ová), 2009).

Jiným směrem výzkumu šla analýza jazykové adaptace vietnamských ekonomických migrantů, přičemž migrační toky byly na pozadí studia nadnárodních společností definovány jako druhá strana globalizačních procesů probíhajících v oblasti ekonomiky, která vede ke vzniku zcela nových jazykových situací (viz ✍Vasiljev & Nekvapil, 2012). V této souvislosti byly konstatovány i nové jazykové prvky ve veřejném prostoru, dané orientací na jazykovou příslušnost zákazníků (viz ✍Nekvapil & Nekula, 2006a; ✍Nekvapil & Nekula, 2006b; ✍Vasiljev & Dornerová, 2010).

V širším pojetí lze k problematice vztahů mezi jazykem a ekonomikou řadit i jazykové ztvárnění marketingových strategií, především reklamy (✍Čmejrková, 2000), jejíž jazyková praxe se promítá např. i do většího uplatňování nespisovných (a výrazně expresivních) prvků ve veřejném prostoru (srov. firemní název „Hladový vokno“). Na druhé straně je zřejmé, že využívání ekonomických kategorií k výzkumu různých aspektů jazykové situace v České republice je teprve v zárodku. Jde především o definování pojmu jazykového trhu, jeho prvků (jazykově specifických komodit a služeb, jazykově orientovaných činností a jazykově orientovaných či podmíněných nákladů), vymezení vztahů mezi činnostmi tržními (např. jazykové školy) a mimotržními (jazykové programy základního a středního školství) a jejich podílu na jazykové nabídce; dále jde o faktory určující jazykovou poptávku na straně institucionální i na straně občanské a efektivní využití nákladů, měřeného kvantitou i kvalitou dosahovaných výsledků z hlediska společenského i z hlediska jednotlivých kategorií recipientů jazykového vzdělávání (✍Vasiljev, 2008).