Skutečnost, že jazyk člení barevný prostor pomocí své základní „barevné“ terminologie. Ve způsobu tohoto členění se jazyky světa různí, existují však univerzální tendence. Kontrastním příkladem k systému základních barevných pojmenování v č. (červená, bílá, modrá, zelená apod.) může být přítomnost základního lexikálního rozlišení barev, jež v č. označujeme jako tmavě a světle modrou, v italštině (blu, azzuro) a ruštině (sinij, goluboj); naopak tradiční velština n. japonština se uvádí jako příklady jazyků slučujících „modrou“ a „zelenou“ do jediné jazykové kategorie (glas, resp. ao).

Rané výzkumy fenoménu j.k.b.p. v 19. stol. (viz ✍Dedrick, 1998) předpokládaly, že podobné rozdíly v jazycích přímo odpovídají rozdílům v barevném vnímání jejich mluvčích; dnes je zřejmé, že se jedná pouze o jazykovou variabilitu nad biologicky univerzálním lidským barevným viděním. To lze charakterizovat právě pomocí abstraktního pojmu barevný prostor (b.p.). B.p. je prostorové uspořádání (fyzikálně specifikovaných) barev podle vztahů vizuální podobnosti a rozdílnosti: vzdálenost dvou barev v b.p. je nepřímo úměrná míře jejich podobnosti. Určitá barva v b.p. je typicky charakterizována třemi atributy (které odpovídají třem cylindrickým dimenzím idealizovaného b.p.): odstín (hue), světlost (lightness), sytost (saturation n. chroma); viz ✍Fairchild (2005), ✍Jameson(ová) & D’Andrade (1997). Výjimkou z biologické univerzality barevného vidění (tj. pociťovaných vztahů podobnosti mezi barvami) jsou fyziologicky či geneticky zapříčiněné defekty barevného vnímání, tj. různé druhy tzv. barvosleposti (✍Baylor, 1995; ✍Mollon, 1995).

Krajními póly myšlení o j.k.b.p. jsou na jedné straně názor, že jednotlivé jazyky člení barevný prostor víceméně arbitrárně, na druhé straně teze podstatné univerzality j.k.b.p. navzdory pozorovatelným rozdílům. Klíčovým univerzalistickým příspěvkem byla monografie ✍Berlina & Kaye (1969), v níž autoři definují základní barevné termíny jako monolexemická, v synchronním pohledu nemotivovaná označení barvy, která nejsou kontextuálně omezená (např. na barvu vlasů, domácích zvířat) n. hyponymní k jiným barevným označením a která jsou (podle dalších kritérií) psychologicky význačná. (Různá z těchto kritérií by tedy v č. nesplňovala např. barevná pojmenování světle žlutá, modro‑zelená, lososová, tyrkysová, blond či ultramarínová. K typům nezákladních barevných pojmenování viz ✍Lyons,1995.) Berlin a Kay pak formulují následující zobecnění: (1) jazyky světa zakládají své členění barevného prostoru na max. 11 „ohniscích“ (focal points; černá, modrá, žlutá, fialová, růžová aj.), kolem nichž se utvářejí barevné kategorie; (2) existuje univerzální pořadí, v němž jsou během vývoje jazyka tato ohniska lexikalizována do samostatné základní kategorie: [bílá, černá] > [červená] > [zelená, žlutá] > [modrá] > [hnědá] > [fialová, růžová, oranžová, šedá]. Toto pořadí lze chápat jako implikační hierarchii: je‑li v jazyce lexikalizována červená barva, je v něm lexikalizována i černá a bílá atd. V univerzalistické výzkumné linii navazující na tuto práci (✍Kay & McDaniel, 1978; ✍Kay & Berlin ad., 1991; ✍Kay & Maffi(ová), 1999 aj.) bylo zmíněné evoluční schéma několikrát reformulováno; bylo mj. zdůrazněno, že jazyky typicky svými základními barevnými termíny člení celý barevný prostor, např. první tři barevné termíny tak ve skutečnosti vytvářejí spíše opozici barev světlých, tmavých a teplých. Metodologii původní studie ✍Berlina & Kaye (1969), která byla podrobena tvrdé kritice, v některých ohledech napravil rozsáhlý výzkum The World Color Survey (✍Kay & Berlin ad., 2009), zkoumající barevnou kategorizaci na geneticky diverzifikovaném vzorku 110 nepsaných jaz. světa. Z jeho výsledků jsou jasně patrné některé univerzální tendence j.k.b.p.: velmi obvyklá je např. existence pouze jediné kategorii zahrnující jak „modrou“, tak „zelenou“; významný počet jaz. slučuje též „červenou“ a „žlutou“; naopak slučování „zelené“ a „žluté“ je ojedinělé a spojení „červené“ a „modré“ se neobjevuje vůbec. Kromě deskriptivních tezí o univerzalitě j.k.b.p. (viz též ✍Regier & Kay, 2005) se univerzalistická tradice výzkumu vyznačuje snahou vysvětlovat její univerzální rysy především charakterem lidského barevného vnímání, např. v termínech domnělé percepční jedinečnosti (uniqueness) a neurofyziologické primárnosti 6 „základních“ barev; viz ✍Kay & McDaniel (1978), ✍Kay & Maffi(ová) (1999), srov. ✍Saunders(ová) & van Brakel (1997), ✍Jameson(ová) & D’Andrade (1997).

V opozici k deskriptivním i explanatorním tezím univerzalistické linie stojí relativistický přístup k j.k.b.p. Relativisté upozorňují na existenci jaz. vymykajících se univerzalistickým generalizacím (✍Lyons, 1995; ✍Roberson(ová) & Davidoff ad., 2005); především však z hlediska kulturní antropologie odmítají samu univerzalistickou metodologii (včetně metodologie The World Color Survey) jakožto etnocentrickou, uvalující západní standardy barevného označování na cizí kultury. Univerzalistická tradice podle nich neopodstatněně zplošťuje otázku kategorizace barvy na problém „základních barevných termínů“ podle nahodilého výměru ✍Berlina & Kaye (1969); viz ✍Lucy (1997), ✍Saunders(ová) & van Brakel (1997), ✍Saunders(ová) (2000), ✍Saunders(ová) (2006). Oproti biologické univerzalitě lidského barevného vnímání zdůrazňují relativisté kulturní podmíněnost barevného pojmenovávání jakožto specifické jazykové praktiky podléhající normám příslušného společenství. Případné existující univerzální tendence j.k.b.p. vztahují především k postupujícímu vlivu kulturně dominantních jaz., zvláště jazyků západního kolonialismu.

Vyhrocená opozice univerzalismu a relativismu v otázce j.k.b.p. (srov. ✍van Brakel, 2004) je projevem obecnějšího sporu o vrozenost, resp. získanost kognitivních kategorií (nature vs. nurture; univerzalistická biologicko‑percepční vysvětlení vs. relativistická kulturní vysvětlení). V posledním desetiletí je tato opozice částečně překlenována tzv. kulturalistickým přístupem (✍Steels & Belpaeme, 2005). Ten se snaží patrné univerzální tendence j.k.b.p. vysvětlit pomocí modelů předpokládajících dynamickou kulturní (jazykovou) interakci agentů individuálně charakterizovaných realistickým lidským vnímáním barvy; viz ✍Jameson(ová) & Komarova (2009), ✍Baronchelli(ová) & Gong ad. (2010), ✍Loreto & Mukherjee ad. (2012). Problematický předpoklad percepční a neurofyziologické význačnosti 6 „základních barev“ je nahrazen snahou odvodit univerzální tendence j.k.b.p. z povahy (tvaru) barevného prostoru samého (✍Jameson(ová) & D’Andrade, 1997; ✍Regier & Kay ad., 2007); uspokojivé vysvětlení těchto tendencí však nebylo dosud podáno.

Jelikož výzkum j.k.b.p. je od počátků extrémně transkulturní, č. jakožto jednomu z mnoha západních indoevropských jazyků nebylo v jeho rámci věnováno mnoho pozornosti. U těchto jaz. se až na výjimky nachází „standardní“ repertoár 11 základních barevných termínů podle ✍Berlina & Kaye (1969): černá, bílá, červená, žlutá, zelená, modrá, hnědá, oranžová, fialová, růžová, šedá. Pro č. tento repertoár základních barevných termínů (podle původních kritérií) potvrzuje ✍Uusküla(ová) (2008), oproti návrhu ✍Schmiedtové & Schmiedtové (2006) neřadit mezi základní barevné termíny č. fialovou, oranžovou a růžovou a zvážit naopak zařazení rudé (autorky však pracují s kritérii základovosti odlišnými od kritérií Berlina a Kaye; srov. též ✍Uusküla(ová), 2011).

Od fenoménu j.k.b.p. je třeba odlišovat s ním související fenomén kategorické percepce barvy. Podle obvyklého vymezení je percepce barvy kategorická v případě, že percepční rozlišení mezi dvěma barevnými stimuly ze dvou různých jazykových kategorií (např. zelený a modrý stimul) je snazší (rychlejší, úspěšnější) než rozlišení mezi dvěma stimuly z téže kategorie (např. modrý stimul blížící se zelené a modrý stimul blížící se fialové), ačkoli stimuly v obou dvojicích jsou stejně vzdáleny v barevném prostoru.