Obvykle se chápe v jednom z následujících významů: (1) Za j.p. jsou někdy považovány veškeré aktivity související se získáváním n. výkonem veřejné moci (tj. moci autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech osob a organizací), které se týkají jazyka, jeho podoby, fungování n. prestiže – jde o politiku v běžném smyslu toho slova v češtině a ve smyslu anglického politics. (2) V ↗sociolingvistice a aplikované lingvistice je j.p. běžněji chápána jako konkrétní plán cílů a činnosti (n. nečinnosti), který byl dohodnut či zvolen nějakou skupinou osob n. organizací – jde o politiku ve smyslu angl. policy. V tomto případě lze mluvit i o „jazykových politikách“ v množném čísle. Příkladem formulace jedné takové j.p. je Národní plán výuky cizích jazyků Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR z r. 2005. J.p. ve smyslu policy je v jistém ohledu významově užší než j.p. ve smyslu politics, protože mívá stanoveny konkrétní cíle a postup k jejich dosažení, v jiném smyslu je však širší – nemusí totiž souviset s výkonem veřejné moci, ale svou j.p. (policy) mohou mít i soukromé osoby n. soukromé a polosoukromé organizace (např. konkrétní rodina, firma n. škola). (3) Méně obvyklé je chápání j.p. jako celé oblasti, resp. sektoru veřejné politiky (v angl. rovněž policy), které se co do rozsahu nachází mezi j.p. ve smyslu (1) a (2). J.p. představuje samostatnou oblast veřejné politiky tehdy, když existují právní předpisy, organizační složky a politické nástroje, které se jazykem či jazyky speciálně zabývají (j.p. je v takových státech jednou z veřejných politik, vedle politiky zdravotní, energetické, environmentální atd.). (4) Méně často se výrazem j.p. míní pouhé principy, na jejichž základě nějaký jednotlivec n. organizace zacházejí s jazykovými otázkami. (5) V odborných kruzích se výrazem j.p. (language policy) někdy v přeneseném smyslu míní oblast vědeckého výzkumu zabývající se j.p. ve smyslu (1)–(4) a jejími souvislostmi, jako např. ↗jazykovými ideologiemin. kulturními, sociálními a ekonomickými faktory, které j.p. ovlivňují. J.p. má blízko k pojmu ↗jazykové plánování a je typem ↗jazykového managementu takovým, který se vyznačuje vyšší mírou uvědomovanosti a organizovanosti při zacházení s jazykem.

J.p. ve smyslu policy má oproti j.p. ve smyslu politics určen konkrétní cíl (n. skupinu příbuzných cílů). Mívá i své výstupy (outputs), což jsou dopředu stanovené měřitelné produkty j.p., zatímco výsledky (outcomes) jsou faktické – očekávané i neočekávané – změny předchozího stavu, které realizací j.p. nastaly. Vedle cílů a výstupů stanovuje j.p. často i prostředky, které mají být užity k jejich dosažení. Takovým prostředkem může být např. norma ↗jazykového práva. Právní norma může být ovšem i výstupem nějaké j.p.

J.p. je v teoriích j.p. modelována jako část určitého procesu lidské činnosti, jehož jednotlivé fáze bývají vymezovány a pojmenovávány různě. Obvykle však jde o následující: (i) identifikace jazykového problému, (ii) příprava n. volba j.p., (iii) přijetí j.p. a (iv) její implementace (realizace), příp. ještě (v) zhodnocení její realizace. J.p. je tedy výsledkem určité činnosti i počátkem činnosti další. V praxi ovšem takto modelovaný proces nemusí proběhnout celý, to je běžné např. při transferu j.p. odjinud.

Různé j.p. se mohou lišit v několika ohledech: (i) mohou zasahovat různé úrovně společenské organizace: lokální, regionální, státní n. mezinárodní (tj. mají různý rozsah); (ii) mohou zasahovat menší či větší skupinu lidí (tj. mají různou šíři n. záběr); (iii) mohou být politikou „shora“, přijatou např. státem n. nadřízenou instancí ve velké organizaci apod. a prosazovanou k podřízeným subjektům, nebo politikou „zdola“, přijatou např. jednotlivcem či občanským sdružením a prosazovanou vůči okolní společnosti a jejím institucím (tj. mají různý původ v sociální hierarchii); (iv) mohou být zformulovány v nějakém textu n. projevu, n. na nich může panovat víceméně tichá dohoda (tj. mají různou míru explicitnosti) a (v) mohou být přijaty otevřeně při vědomí širší veřejnosti, n. naopak víceméně skrytě bez jejího vědomí (tj. mají různou míru otevřenosti).

Vývoj teorie j.p. v západním světě navazuje na teorie ↗jazykového plánování, jehož předmětem je status, korpus a akvizice jazyka. Její vývoj tedy probíhal spíše odděleně od teorií veřejné politiky a managementu. K posunu od pojmenování „jazykové plánování“ k výrazu „jazyková politika“, resp. složenému pojmenování „jazyková politika a plánování“ (language policy and planning, někdy naopak language planning and policy, zkráceně LPP) došlo v průběhu 90. let. Někteří badatelé zahrnují j.p. pod pojem jazykového plánování (např. ✍Kaplan & Baldauf, 1997), jiní naopak jazykové plánování zahrnují do j.p. (např. ✍Schiffman, 1996; ✍Spolsky, 2004). Příklon k termínu jazyková politika v průběhu 90. let může souviset se zřetelem kladeným na to, že zatímco jazykové plánování akcentuje dosažení změny ve prospěch společnosti, u j.p. to tak být nemusí a jazykověpolitická činnost může být i nástrojem udržování mocenských nerovností a nespravedlnosti. Silný je od té doby tzv. kritický přístup k j.p. (např. ✍Tollefson, 1991).

V socialistickém Československu se j.p. rozuměla činnost řídící sféry společnosti (tj. komunistické strany, vlády a vedení státních podniků a organizací), která souvisí s rozhodováním o jazykových otázkách, obvykle spojovaných s otázkami národnostními. (Šlo tedy spíše o j.p. ve smyslu (1) a (3), viz výše.) V současné České republice jsou tvůrci státních jazykových politik Úřad vlády a Ministerstvo kultury (zvl. v oblasti ↗menšinových jazyků), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (zvl. v oblasti jazykového vzdělávání, vč. výuky cizích jazyků a výuky češtiny v zahraničí), Ministerstvo vnitra (zvl. v oblasti cizinecké a imigrační politiky), popř. další orgány. Realizace i sama tvorba státních jazykových politik probíhá v interakci zejména s místními a krajskými samosprávami a řadou organizací neziskového sektoru. Role Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., v jazykové politice státu spočívá obvykle ve vypracovávání jazykových příruček, expertiz a technických norem – jde tedy o roli poradní a částečně implementační a hodnotící.