Veškeré právo se vztahuje k regulaci lidského chování. Pojem j.p. lze uchopit dvojím způsobem:

1. V objektivně právním smyslu se vymezuje jako soubor platných právních norem, které regulují užívání jazyků v různých komunikačních doménách (language law). Jde především o odvětví práva veřejného (typicky práva ústavního, správního, případně trestního), v němž si subjekty právních vztahů obsah vzájemně spjatých práv a povinností nemohou samy pro sebe vyjednat. Tím je zdůrazněno odlišení takto pojatého j.p. od práva soukromého, v němž si subjekty právních vztahů v mezích stanovených právními normami svá práva a povinnosti naopak vyjednat mohou – např. užití konkrétních jazyků může být jedním ze závazků obchodní smlouvy sjednané mezi soukromými subjekty. Zkoumáním j.p. tedy není míněn výzkum odborného právního jaz., jeho struktur, sémantických a překladatelských problémů, které se v právní teorii a praxi vyskytují (srov. ✍Müller, 1989; ✍Müller & Wimmer (eds.), 2001; ✍Burr(ová) & Gréciano(vá) (eds.), 2003).

2. V subjektivně právním smyslu se j.p. rozumí oprávnění jedinců užívat toho kterého jazyka neboli možnost daná objektivním právem subjektu, aby se choval určitým způsobem (language right); tomu odpovídá právní povinnost subjektu jiného. Jde tu o právo jedince na užití konkrétního jaz. v určitých doménách, jako např. právo na užití jaz. v soukromém hovoru, na vzdělání v mateřském jaz., právo na získávání informací v určitém jaz. apod. Toto pojetí j.p. spadá do rámce základních lidských práv a svobod (✍Arzoz, 2009). Právě jim je tradičně věnována pozornost v souvislosti s užíváním jazyků příslušníky menšin (srov. ✍Skutnabb-Kangas(ová) & Phillipson (eds.), 1994; ✍May, 2005; ✍Shuibhne(ová), 2002; ✍Grin, 2003; ✍Neumann, 2009; ✍Wee, 2011). Ze subjektivně právního hlediska požívají jedinci – např. právě příslušníci menšin – právo na zachování svého jaz., právo na osvojení jaz., vzdělávání v něm n. na užití tohoto jaz. ve státní správě, před soudem, na pracovišti a v dalších doménách. Těmto subjektivním právům odpovídají příslušné povinnosti státních, samosprávných či dalších nadstátních orgánů umožnit v těchto doménách užívání jazyků příslušníkům menšin.

Dalším hlediskem pro základní třídění j.p. je dělení práva na právo hmotné a procesní. Procesní právo upravuje postupy, které vedou k vydání veřejnoprávního aktu. Užívání jazyka, v němž tento proces probíhá, je upraveno právními normami tohoto procesního práva (např. subjektivní právo občanů na správní řízení vedené v konkrétním jaz. a tomu odpovídající povinnost správního orgánu tento jaz. užívat n. zajistit tlumočení, případně překlady písemností). Hmotné právo reguluje subjektivní práva a povinnosti, které jsou vlastním účelem právní úpravy (např. uzákonění práva na výuku v mateřském jaz.).

Z hlediska předmětu práva se vymezují subjektivní práva zaměřená na (pouhou) toleranci jazyka bránící jazykové asimilaci a subjektivní práva zaměřená na aktivní podporu užívání jazyků (tolerance-oriented × promotion-oriented rights; viz ✍Kymlicka & Patten (eds.), 2003). Tato dichotomie poněkud zjednodušuje původní římskoprávní klasifikaci práv a povinností znějících na dare (dát), facere (konat), omittere (opominout – aktivně nekonat) a pati (strpět), v níž je patrná provázanost jednání osob oprávněných a povinných (viz ✍Boguszak & Čapek, 2004). Pro j.p. jsou relevantní všechny formy jednání s výjimkou dare. Subjektivnímu právu konkrétní osoby oprávněné k užití jakéhokoli jaz., vykládanému jako základní svoboda projevu, odpovídá povinnost ostatních osob toto užití jazyka tolerovat, tj. v užívání jazyka osobě oprávněné nebránit. Jednání osoby povinné tak spočívá v pati či omittere. Subjektivnímu právu na vzdělání či přijímání informací v konkrétním jaz. odpovídá naproti tomu aktivní jednání osob povinných (např. orgánů státní správy či samosprávy) spočívající ve facere, tj. povinnost aktivně znát a užívat ten který jazyk v komunikaci s osobami oprávněnými. Jazyková práva znějící na omittere a pati, zaměřená na pouhou toleranci, odpovídají svou podstatou právům absolutním, protože platí vůči všem subjektům – osobám povinným (erga omnes). Jazyková práva znějící na facere, zaměřená na aktivní podporu užití jazyka, jsou svou podstatou právy relativními, protože je lze uplatnit pouze vůči konkrétně definovaným povinným osobám (inter partes). Tento rozdíl vysvětluje, proč lze mezi jazyková práva pojímaná univerzálně jako základní lidská práva (linguistic human rights) řadit primárně jen omezený okruh práv zaměřených na minimální toleranci s cílem nepřipustit (nedobrovolnou) jazykovou asimilaci. Z práv relativních se pak jedná o právo na vzdělání v konkrétním jaz. a v soudní doméně o právo na užití jazyka, jemuž obviněná osoba rozumí (procesní princip fair trial; viz ✍Arzoz, 2009). Lidskoprávní model jazykových práv přitom představuje jen jeden z celkem pěti klasifikovaných modelů ochrany jazykových práv. ✍Arzoz (2010) kromě tohoto univerzálního lidskoprávního modelu rozlišuje model ochrany práv tradičních „starých“ menšin, „nových“ menšin (globální migrace), model ochrany jazyků původních domorodých společenství a model ochrany jazyka spočívající v dosažení statusu jazyka jakožto jazyka úředního.

Z metodologického a teoretického hlediska představuje j.p. jeden ze silně institucionalizovaných diskurzů, které se realizují metajazykově. Proto se zkoumání j.p. může vhodně opírat o ↗teorii jazykového managementu; viz ✍Nekvapil & Sherman(ová) (eds.) (2009); ✍Neustupný (2002). Ta diferencuje mezi užíváním jazyka (tj. produkcí a recepcí diskurzů) a metajazykovými aktivitami, jimiž rozliční aktéři do užívání jazyka zasahují. Jazykový management je chápán jako chování mluvčích/pisatelů vůči jazyku uskutečňované v diskurzech. Diskurzem se tu rozumí množina textů (psaných i mluvených) s jednotícím tématem (jazykové problémy s jejich řešeními včetně řešení soudních). Aktéři zasahující do užívání jazyka se ocitají v nestejném mocenském postavení; soudům přitom i podle očekávání stran sporu v tomto diskursu náleží postavení aktérů nejmocnějších (k diskurzům a intertextualitě srov. podrobněji ✍Warnke (ed.), 2007; ✍Warnke & Spitzmüller (eds.), 2008; ✍Spitzmüller & Warnke, 2011). Na rozdíl od ostatních situací zde hraje ústřední roli fakt, že rozmanitá chování uživatelů jazyka vůči jazyku – vlastní jazykový management – se legitimizují právě právními normami.

Zkoumání j.p. tak vyžaduje úzké propojení právního a sociolingvistického hlediska. Oběma je společné rozlišování konceptů law in books, jímž se rozumí především suma objektivního práva v podobě legislativy, a law in action vymezované jako právo aplikované v praxi, tj. především pravomocná rozhodnutí, z nichž vychází vlastní implementace představující poslední fázi jazykového managementu (k diskurzní struktuře law in books a law in action srov. ✍Dovalil, 2012). Právní perspektiva vnáší do sociolingvistiky přehlednost mocenských hierarchií (prameny práva, postavení účastníků řízení, definované textové žánry, soudní soustavy), čímž jí pomáhá se zkoumáním mocenské váhy aktérů v procesech řešení jazykových problémů (language and power; srov. ✍Fairclough, 2001) a vztahů mezi nimi. Významně pomáhá s identifikací těchto aktérů vůbec a možností jejich jednání, které lze odvodit z norem procesního práva.

Podle kritéria právní síly pramene práva mají pro j.p. význam: (1) normy mezinárodního práva a primárního práva EU s předností před normami práva vnitrostátního. V nich jsou stejně jako (2) v normách ústavního práva (ústava a ústavní zákony) zakotvena typicky jazyková práva jedinců jakožto základní lidská práva a svobody. Na ně navazují (3) sekundární právo EU a obyčejné zákony vnitrostátního práva a (4) podzákonné předpisy (nařízení vlády, vyhlášky ministerstev). V  právu EU disponují nejvyšší právní silou normy práva primárního (tzv. „zakládací“ smlouvy včetně všech novel, přístupové smlouvy, Charta základních práv), v němž je upravena stejná platnost všech jazykových znění zakládacích smluv a odkaz na pravidla pro užívání úředních jazyků v orgánech EU. Ta jsou stanovována Radou EU jednomyslně formou nařízení, tj. jedním z druhů pramenů práva sekundárního.

Sociolingvistika naproti tomu právní perspektivě připomíná nezbytnost analyzovat právo nikoli izolovaně pozitivněprávně, nýbrž vždy v konkrétních sociokulturních kontextech. Do těchto výzkumů dále vnáší koncept jazykové domény, který jemněji diferencuje jinak vágní spojení užívání jazyka (užití kde, kým, komunikace o jakém tématu, za jakých okolností, s jakými úmysly a důsledky – srov. ✍Fishman, 1972). Ze sociolingvistického hlediska představuje regulace užívání jazyků právními normami exemplární případ tzv. overt policy. Další sociolingvistický aspekt, nesený ↗jazykovým plánováním, spočívá v rozlišování tří dimenzí či předmětů, které mohou podléhat právní regulaci (srov. ✍Cooper, 1989). ↗Statusové plánování se zaměřuje na postavení jazyků v jazykových společenstvích. Vymezuje s odkazem na objektivní právo postavení jazyka úředního, pracovního, autentického a dalších. Rozlišuje mezi úředním statusem kodifikovaným formálně de iure a statusem fungujícím v sociální praxi de facto. ↗Korpusové plánování se zaměřuje na regulaci jazykových struktur (nejčastěji zásahy do oblasti slovní zásoby v podobě elaborace terminologických soustav, zákonem prosazované pravopisné reformy, reformy psacích soustav, snahy o potlačování anglicismů či purismus obecně – srov. francouzský zákon Loi Toubon apod.). Plánování jazykového vzdělávání se nejzřetelněji projevuje v právních normách školského práva (právní úprava výuky mateřského, prvního či dalšího povinného cizího jazyka, menšinových jazyků, stanovení povinného cizího jazyka u maturitních zkoušek aj.) a např. v kontextu EU směřuje k zachovávání jazykové rozmanitosti deklarované jako jedinečné evropské kulturní hodnoty. Předmět právní úpravy tak lze modelovat do těchto kombinací: (1) užití a výuka češtiny v Česku, (2) užití a výuka cizích jazyků v Česku, (3) podpora užití a výuky češtiny v zahraničí. (Čtvrtá kombinace spočívající v právní úpravě užití a výuky cizích jazyků v zahraničí není z č. hlediska relevantní).

Tyto tři základní předměty jazykového plánování (status jazyků, jejich korpus a výuka/osvojování) vedou k potřebné diferenciaci j.p. Je však nutno zdůraznit, že jde pouze o analytické nástroje pro vymezování oblastí jinak vzájemně úzce propojených – vysoká míra elaborace logicky přispívá k vyššímu statusu jazyků, který se může promítnout do vysoké poptávky ve sféře vzdělávání či naopak.

J.p. v objektivním smyslu v České republice (jakožto law in books – k legislativním přehledům viz ✍Dovalil, 2013; ✍Gladkova, 2013) představuje ve svém celku poměrně neuspořádaný soubor právních norem pocházejících od pramenů mezinárodního práva až po podzákonné předpisy č. vnitrostátního práva. Z oblasti základních lidských práv a svobod platí zákaz asimilace a diskriminace z důvodu jazyka a princip fair trial; mezinárodním a českým ústavním právem je kromě toho legislativně zajištěno právo příslušníků národnostních menšin na přijímání informací a na vzdělání v jejich mateřském jazyku, stejně jako právo na užívání menšinových jazyků v úředním styku (univerzální model lidskoprávní a model ochrany „starých“ menšin, srov. ✍Arzoz, 2010). Český jazyk má status úředního jazyka de facto; v ústavním právu úřední jazyk explicitně upraven není. Stejně tak neexistuje samostatný jazykový zákon. Vlastní zákonnou úpravou však disponuje užívání ↗znakového jazyka. De iure je užívání jazyka v doméně veřejné správy upraveno správním řádem, podle něhož je jazykem řízení čeština. Účastníci řízení však mohou ve veřejné správě jednat ústně i písemně slovensky. Jazyk, v němž probíhá úřední styk v soudnictví, je upraven v procesním právu (občanský soudní řád, trestní řád, zákon o ústavním soudu). Zde platí úřední status češtiny a subjektivní práva příslušníků národnostních menšin na užívání menšinových jazyků. Vyučovacím jazykem je podle školského zákona jazyk český, ale MŠMT může povolit vyučování předmětů v jiném jazyce. Výuka cizích jazyků je upravena především podzákonnými normami (rámcové a školní vzdělávací programy na základě školského zákona), podle nichž jsou na základních školách povinné dva cizí jazyky. Školský zákon dále upravuje fungování jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky. Tímto zákonem je také stanoven český jazyk a literatura jakožto povinný předmět společné části maturitní zkoušky; povinným předmětem této části maturity je i jeden cizí jazyk. Jazyková práva příslušníků národnostních menšin jsou v návaznosti na Listinu základních práv a svobod (předpis s právní silou ústavního zákona) rámcově upravena samostatným zákonem, který v detailech odkazuje na další jednotlivé zákony (konkrétně právo na užívání jména a příjmení v menšinovém jazyce, právo na vícejazyčné názvy a označení, právo na užívání menšinového jazyka ve věcech volebních apod.). Prokazování znalosti č. jazyka tvoří součást fakultativních předpokladů pro udělení státního občanství ČR. Podle zákona o státním občanství přitom nejde o běžnou subjektivní povinnost žadatele, protože tuto podmínku lze z důvodů hodných zvláštního zřetele prominout. Rozsah a další okolnosti zkoušky znalostí češtiny jsou stanoveny vyhláškou MŠMT. Součástí j.p. České republiky je i právní úprava užívání angličtiny, která je v úředním styku povolena při zhotovování písemností především v doméně kapitálového trhu (např. prospekty cenných papírů mohou být v mnoha případech vyhotoveny česky nebo anglicky). S odkazem na normy práva EU je čeština rovněž jedním z 24 úředních a pracovních jazyků orgánů EU.