J.p. je tradičním pojmem (angl. language attitude) z oblasti sociální psychologie, který je dnes rozšířen do řady dalších vědních disciplín, včetně jazykovědy. Postojem se v sociální psychologii míní sklon (tendence, predispozice) člověka hodnotit něco n. někoho pozitivně n. negativně, resp. příznivě n. nepříznivě. Za speciálně jazykové j.p. se považují ty, jejichž objektem jsou: 1) jazyky jako takové, 2) ↗variety jednoho jazyka n. 3) jednotlivé jazykové prvky, jako jsou slova nebo výslovnostní rysy; někdy se za j.p. považují také 4) j.p. k zacházení s jazykem (např. k jeho ↗kodifikaci, k ↗jaz. posunu, jaz. vzdělávání, ↗jaz. politicen. jiným typům ↗jaz. managementu). J.p. jsou považovány za důležitý faktor ovlivňující lidské chování. Specifická role j.p. mezi ostatními j.p. zde spočívá v tom, že j.p. ovlivňují mezilidskou komunikaci jako takovou, protože k ní z velké části dochází pomocí jazyka.

Tradičně se rozlišují tři složky j.p.: 1) znalosti a informace o objektu j.p., které se při setkání s ním aktivují (kognitivní složka), 2) pocity, které vyvolá (afektivní složka), a 3a) zkušenosti s chováním objektu n. 3b) připravenost k určitému chování v reakci na něj (behaviorální/konativní složka). V sociální psychologii jazyka se j.p. někdy chápou specifičtěji než v jiných oblastech psychologie. Zatímco v psychologii jde o příznivost či nepříznivost vůči nějakému objektu obecně a zahrnují se všechny tři složky, v sociální psychologii jazyka jsou j.p. někdy chápány jen jako dílčí hodnocení (např. jazyk X je hezký, jazyk Y se těžko učí, jazyk Z je rozšířený apod.). Pojem j.p. má blízko k pojmům jako hodnota, názor, stereotyp n. ↗ideologie, od kterých se však obvykle odlišuje (viz ✍Garrett, 2010; ✍van Dijk, 1998).

Různé j.p. se mohou navzájem lišit nejen v tom, ke kterému objektu se vztahují, ale i svými vlastnostmi. 1) J.p. mohou být pozitivní/negativní do různé míry (intenzita). 2) Bývá rozdíl mezi j.p. vzniklými na základě přímé zkušenosti a j.p. založenými na zkušenosti nepřímé (zkušenost). 3) Mohou se lišit v tom, s jakou snadností se aktivují v psychice člověka při setkání s objektem j.p. (aktivace). 4) S j.p. bývá spojeno různé množství informace – více informací o objektu znamená vyšší zakotvenost j.p. v psychice člověka (zakotvenost). 5) Někdy se liší míra souladu celkového j.p. s některou z jeho složek (např. někdo má celkově negativní j.p. k určitému jaz., ale může mít dobré osobní zkušenosti s lidmi, kteří jím mluví) (konzistence). 6) V j.p. mohou být přítomny zároveň pozitivní i negativní prvky (např. negativní pocity, ale pozitivní behaviorální zkušenost nebo pozitivní i negativní pocity najednou) (ambivalence).

Význam pojmu j.p. se zakládá na předpokladu, že j.p. zásadně ovlivňují lidské chování. Uvedené vlastnosti j.p. ovlivňují chování do různé míry (např. konzistentní j.p. založené na přímé zkušenosti ovlivní chování spíše než nekonzistentní j.p. založené na zkušenosti nepřímé). Vztah mezi j.p. a chováním ovšem není přímočarý – chování ovlivňují i další faktory jako kulturní a sociální normy, sebeidentifikace se sociálními skupinami n. psychický stav v dané situaci. J.p. mají prokazatelný vliv na pozornost vůči aspektům situace či chování a na jejich percepci. Usnadňují zpracování informace, která je s nimi v souladu, a ztěžují zpracování té, která s nimi v souladu není. J.p. jsou do velké míry naučené, i když zároveň platí, že genetika má vliv na utváření osobnosti člověka, která ovlivňuje osvojování j.p. a nakládání s nimi.

Z psychologické povahy a komplexnosti j.p. vyplývají metodologické komplikace při jejich zkoumání. Ve výzkumu j.p. se užívají metody 1) přímé, které obvykle spočívají v dotazování se respondentů na j.p.n. některý jejich aspekt, 2) nepřímé, které se snaží zjistit j.p. z hodnotících reakcí respondentů, kteří si nejsou vědomi, že objektem výzkumu jsou právě j.p., a 3) rekonstrukce j.p. z přirozeně se vyskytujících projevů, které vznikly za jiným účelem než výzkum. Protože při přímém dotazování, např. formou dotazníku, vstupují do odpovědí respondentů faktory jako společenská přijatelnost určité odpovědi či omezená schopnost sebereflexe respondenta, rozšířeny jsou nepřímé metody, u j.p. zejména ↗matched-guise technique.

Kritika j.p. jako teoretického konstruktu, který nelze pozorovat přímo jako jev, se zaměřuje na předpoklad jeho údajné stability v čase n. na rozpory mezi obecným j.p. a konkrétním chováním, které se v praxi objevují. ✍Smolicz & Secombe(ová) (1989) v této souvislosti rozlišují mezi „obecnými pozitivními j.p.“, které nevedou jejich držitele k tomu, aby začali užívat jazyk, který hodnotí pozitivně, a „osobními pozitivními j.p.“, které je k užívání takového jazyka vedou. Rozpor mezi obecným j.p. a konkrétním jednáním se výzkum j.p. snaží řešit zohledňováním různých dalších faktorů spoluovlivňujících chování a konkrétnějšími formulacemi otázek zjišťujících j.p. Kritika z pozice diskurzní psychologie (✍Potter & Wetherell(ová), 1987; ✍Potter, 1998) navrhuje zabývat se spíše situovanými hodnoceními vytvářenými účastníky interakce v jejím průběhu, než vycházet z předpokladu stability j.p.

Výzkum j.p. má blízko k lidovému jazykozpytu (folk linguistics), který se zabývá tím, co o jazyce, užívání jazyka a j.p. říkají lidé, kteří nejsou profesionálními jazykovědci (✍Niedzielski(ová) & Preston, 2003; srov. ✍Čmejrková, 1992).

V č. lingvistice se tradičně věnuje pozornost j.p. v ↗teorii spisovného jazyka a v ↗jaz. kultuře, zejména v souvislosti s ↗kodifikací spisovného jazyka (viz klasický příspěvek ✍Daneše, 1979), vztahu k jednotlivým varietám češtiny (např. ✍Bayerová-Nerlichová, 2004), ve výzkumu ↗jaz. kontaktu, např. j.p. k ↗výpůjčkám v češtině (např. ✍Dickins, 2009), k č. výpůjčkám ve slovenštině (např. ✍Musilová, 2013) n. k přítomnosti slovenštiny v Česku (např. ✍Nábělková, 2008).