Změna obvyklého užívání jednoho jazyka v obvyklé užívání jazyka jiného. Americký lingvista ✍Weinreich (1953), od nějž pochází tato definice, původně psal o j.p. u jednotlivců i celých sociálních skupin. Díky pracím sociolingvisty J. A. Fishmana později převládlo chápání j.p. jako skupinového jevu, kdy celé společenství víceméně postupně opouští jeden jazyk v každodenní komunikaci ve prospěch jiného jazyka. J.p. je obvyklý v případě ↗menšinových jazyků v situaci ↗multilingvismu. Pojem j.p. má blízko k pojmu jazykové asimilace, který však zdůrazňuje připodobňování se jedné skupiny druhé skupině, a k pojmům ztráty jazyka (language loss) a jazykové smrti (language death), které zase zahrnují představu, že zánik jazyka je újmou (ztráta), resp. že jazyk je jako živá bytost (která umírá). Pojem j.p. takovéto konotace nemá. Jevem protikladným k j.p. je tzv. zachovávání jazyka // udržování jazyka (language maintenance), což je situace, kdy mluvčí nějakého jazyka, ač v kontaktu s jiným jazykem, svůj původní jazyk užívat nepřestávají.

O j.p. se v č. odborné literatuře někdy píše jako o „jazykové směně“ (✍Kubaník & Červenka ad., 2010), ve slovenské odborné literatuře jako o „výmene jazyka“ (✍Sloboda, 2004). Oba tyto překlady anglického termínu language shift odrážejí představu, že j.p. probíhá tak, že jiný jazyk se začíná užívat namísto původního jazyka. ✍Fishman (1972:76) to vyjádřil podobně tak, že „jazyky (nebo jazykové variety) se někdy navzájem nahrazují“ J.p. však nemusí probíhat jen jako nahrazení původního jazyka skupiny v situaci jazykového kontaktu, ale může k němu dojít i v situaci, kdy zanikají určité tradiční způsoby života n. když se lidé dostanou do nové životní situace, např. při industrializaci n. migraci. Výhodou překladu termínu language shift jako „jazykový posun“ je, že na rozdíl od slov „směna“ či „výměna“ nevyvolává dojem, že by mělo jít o prosté nahrazení jednoho jazyka jiným ve společenských strukturách, které zůstávají jakoby nezměněny.

✍Fishman (1972) vymezuje tři oblasti, na které se má zaměřit výzkum j.p.: (1) habituální (obvyklé) užívání jazyka ve více než jednom časovém bodě, (2) psychologické, sociální a kulturní procesy, v jejichž rámci k j.p. dochází, (3) chování vůči jazyku, včetně záměrných řízených snah (tj. ↗jazykového plánování) ve prospěch j.p.n. naopak ve prospěch zachování jazyka. Pro popis prvního aspektu j.p., tj. proměny habituálního užívání jazyka, vypracoval ✍Fishman (1972) model tzv. dominanční konfigurace, která zachycuje užívání různých jazyků v rámci struktur nějakého společenství. Užívání jazyka je v modelu vnitřně strukturováno podle (i) „média“, tj. zda jde o mluvení, čtení n. psaní, (ii) „explicitnosti“, tj. zda jde o produkování promluv, rozumění n. vnitřní řeč, v pozdější modifikaci o chtění jazyk užívat (vůli/postoj), schopnost jej užívat (kompetenci) n. o jeho skutečné užívání (performanci) (viz ✍Fishman, 1991), (iii) domén jazykového chování. Domény jsou shluky komunikačních situací, které jsou charakterizovány určitými typickými tématy, místy a účastníky komunikace (definovanými v modelu jako dyády sociálních rolí, např. matka–dcera v doméně rodiny, n. kolega–kolega v pracovní doméně). Tyto shluky komunikačních situací se vztahují k institucím dané společnosti. V řadě společností tak lze identifikovat doménu rodiny, vzdělávání, náboženství apod. Porovnání dominančních konfigurací jazyků téhož společenství ve dvou či více časových bodech má pak odhalit směr a pohyb j.p. Pro účely snah o tzv. obrácení směru j.p. (reversing language shift), resp. pro zachování a revitalizaci jazyka navrhl ✍Fishman (1991) osmistupňovou hodnotící škálu GIDS (graded intergenerational disruption scale). Na této stupnici lze diagnostikovat míru narušení předávání menšinového jazyka z jedné generace na druhou. Různé aspekty těchto modelů j.p. byly podrobeny kritice. ✍Williams (2007) kritizuje sociální teorii, která stojí v jejich základě, zvl. představu, že by se užívání jazyka, resp. lidské chování, organizovalo podle nějaké vnější statické sociální struktury (jako jsou domény n. stupně GIDS). Místo toho je podle něj adekvátnější užívání jazyka chápat spíše jako dynamickou a neustále proměnlivou, ale přitom na normy orientovanou (a tedy zevnitř strukturovanou) sociální praxi. Z tohoto hlediska pak nelze mluvit o „obrácení směru“ j.p., protože vracet se k předchozím stavům z principu není možné, když se struktury společnosti mění neustále. ✍Darquennes (2007) shrnuje kritiku modelu obrácení směru j.p., včetně kritiky ✍Fishmanova (1991) a ✍Fishmanova (ed.) (2001) důrazu na význam 6. stupně GIDS (doménu rodiny) pro zachování jazyka a naopak slabého důrazu na roli nových médií, sociálně-ekonomické mobility a ekonomických faktorů při zachovávání a revitalizaci ohrožených jazyků. Uvádí tři dimenze jazyka, které jsou důležité pro jeho reprodukci: jeho sociální funkce (sociální dimenze), postoje k němu (afektivní dimenze) a jeho praktická znalost (kognitivní dimenze). ✍Li (2000) poukazuje na to, že Fishmanovy modely jsou zaměřeny deskriptivně, jak napovídá jeho cíl zkoumat, „kdo mluví jakým jazykem, s kým a kdy“ (✍Fishman, 1965). Li oproti tomu vyzývá k přesunu pozornosti na otázku, „kdo zachovává/opouští který jazyk, jak a proč,“ která posouvá zaměření z deskripce na vysvětlování a kritické hodnocení j.p. Navrhuje sledovat tři mechanismy, které mohou hrát v j.p. významnou roli: (i) trh (otázka hodnoty a zhodnocování jednotlivých jazyků a kontrolu nad tím), (ii) hierarchie (rozhodovací postupy a organizační vztahy mezi mluvčími různých jazyků) a (iii) sociální sítě (charakter a struktury vztahů mezi mluvčími). Do popředí se tedy dostává otázka mocenských vztahů v j.p., který z tohoto hlediska nelze chápat jako samovolný, „přirozený“ proces. Jiný směr výzkumu představuje studie ✍Gal(ové) (1979) a řada následujících prací, které věnují pozornost tomu, jak společenské a kulturní změny vedou mluvčí k přehodnocení svého jazyka a sociálních a kulturních významů, které se s ním spojují, tedy roli ↗jazykových ideologií v j.p.