Označení zpravidla užívané pro kodifikované jazykové prostředky, které se společně vyskytují v žánrech jazyka s vysokým stupněm propracovanosti (elaborace) a které se systematicky vyučují a prosazují ve vzdělávacím procesu. Jde o sociálně podmíněný jev, který se vytváří v každém kulturně vyspělém jazykovém společenství. Podle ✍Garvina (1993), reflektujícího tradici Pražského lingvistického kroužku týkající se teorie jazykové kultury v širších souvislostech (viz ✍Nebeská, 2003), disponuje j.s. (resp. standardní jazyk, v tradiční terminologii ↗spisovný jazyk) několika významnými funkcemi. Unifikační funkce se odráží v možnosti komunikovat napříč jazykovým společenstvím a přispívá ke konstituování identity toho kterého společenství v kulturním a politickém smyslu. To současně umožňuje takovému společenství vymezit se vůči jiným společenstvím navenek i vůči uživatelům jiných variet směrem dovnitř společenství (funkce separační). Třetí funkce spočívá v tom, že j.s. je nositelem prestiže. Funkce participační (tj. čtvrtá) nabízí uživatelům standardu možnosti podílet se na výhodách ze znalosti standardu vyplývajících (sociální mobilita, přístup k pracovním místům a postům ve veřejné správě nebo účast na veřejných diskurzech vůbec, srov. ✍Milroy & Milroy(ová), 2012). Poslední, pátou, funkci j.s. vykládá Garvin jako funkci umožňující poměřovat jazykovou správnost.

J.s. není monovariantní. V procesech vyjednávání a následné stabilizace jeho norem se stýkají různorodé skupinové zájmy, ideologie a mocenské pozice zúčastněných aktérů. Proto je nutno zpřesnit základní výzkumnou otázku, která se j.s. týká. Místo zdánlivě objektivní otázky „co je/není variantou standardu“ se ukazuje jako metodologicky adekvátnější formulovat otázku „kdo rozhoduje o tom, co je/není variantou standardu, jak, v jakých sociálních kontextech a interakcích, v jakých žánrech, s jakými úmysly a s jakými důsledky“. Doprovodným jevem této proměny základní výzkumné otázky je připuštění indexálnosti norem j.s. a jejich fragmentarizace (nejen) v postmoderních společnostech vůbec, což vede k pluralitě standardů (a to nejen v případě pluricentrických jazyků). Nalézání j.s. je podmíněno např. technologickými nástroji zkoumání (rozsáhlé elektronické korpusy), nestejnou přesvědčivostí připisovanou argumentům a závěrům odbornou veřejností či laiky, odlišným doceňováním toho, jak velká množství dat byla shromážděna a vyhodnocena (víra ve vědeckost ztotožňovanou se scientismem) a dalšími podobnými okolnostmi. Teze o univerzálnosti komunikačních funkcí standardu podle č. ↗teorie jazykové kultury první pol. 20. stol. je pokládána za vyvrácenou (✍Starý, 1995).

V kvantitativním přístupu ke standardnímu jazyku se odráží dynamický rozvoj technologií nutných pro digitalizaci a sestavování elektronických korpusů a software pro zpracování těchto dat. Tento přístup spatřuje j.s. obvykle v pravidelnostech variant a jazykových struktur skutečně užívaných (ve vztahu k č. srov. již ✍Beneš, 1961), které vykazují vysoké/nejvyšší četnosti výskytu. Ačkoli je základní orientace tohoto přístupu deskriptivní, jsou těmto pravidelnostem v případech rozhodování o sporných variantách připisovány normativní účinky. Trochu zjednodušeně shrnuto to znamená, že za varianty náležející ke standardnímu jazyku jsou z konkurujících si variant pokládány primárně ty, které se v jazyce (přesněji: v konkrétních korpusech v daném čase) podaří doložit jako nej/častější. Standard tak odpovídá statisticky chápané normě v širším smyslu. V souladu s principy kvantitativní lingvistiky lze toto pojetí j.s. jemněji diferencovat např. na analýzy frekvencí variant distribuovaných podle nezávislých proměnných typu žánrů mluveného i psaného jazyka. Otázky související s tím, jak se těchto výsledků využívá v dalších výzkumech a v praxi, rámec kvantitativního přístupu překračují.

Doplněk či alternativu ke kvantitativnímu pojetí j.s. představuje diferencovanější pojetí orientované kvalitativně, které vychází z výše uvedené obměněné výzkumné otázky. Základ spočívá v námitce proti automatickému vyvozování normativních účinků z prosté fakticity (tj. z doložitelnosti vyšších frekvencí) konkurenčních variant. Podle ✍Gloye (2004) není usuzování z pravidelností výskytu variant na jejich noremnost logicky nutné či jediné možné, protože k pravidelnostem v užití těchto variant může docházet i z jiného důvodu než jen v důsledku jejich souladu s normami j.s. Je proto adekvátnější interpretovat vysoké frekvence ve výskytech variant nejprve jako hypotézu o jejich přináležitosti ke standardu, a nikoli bez dalšího jako důkaz o jejich souladu se standardem (podrobněji srov. ✍Dovalil, 2013b). Dokazování o souladu s j.s. se tak uskutečňuje následně na bázi této prvotní hypotézy.

Tvorba a stabilizace standardního jazyka má povahu procesuální a cyklickou. Čtyřfázový model standardizace, na nějž se v této souvislosti odkazuje nejčastěji, vytvořil ✍Haugen (1966). Standardizace začíná výběrem variety n. alespoň forem (1. fáze – selekce), které jsou následně popsány a přijaty do kodexů (2. fáze – kodifikace). V třetí fázi (akceptace, resp. implementace) dochází k maximálnímu rozšíření těchto forem v celém jazykovém společenství (ve smyslu geografickém, sociálním i stylistickém). Cyklus standardizace končí podle Haugena elaborací (4. fáze), v níž dochází k uspokojování nových komunikačních potřeb tohoto společenství (k aplikaci celého modelu konkrétně na germánské jazyky viz ✍Deumert(ová) & Vandenbussche, 2003). Haugenův model nabízí globální a historickou perspektivu, kterou je nutno i možno dále diferencovat.

Aktéry procesů, v nichž se v současné době rozhoduje o j.s., a podstatu jejich činností se pokusil objasnit ✍Ammon (1995) ve svém modelu sociálního silového pole standardní variety:

(podle ✍Dovalila, 2006b:97)

Vyjednávání společensky realistické podoby standardního jazyka se podle tohoto modelu odehrává ve vzájemných interakcích mezi kodifikátory, lingvisty, modelovými mluvčími/pisateli a normovými autoritami. Základní činnost kodifikátorů spočívá v tvorbě jazykových kodexů (typicky slovníků a gramatik). Jazykoví experti dodávají odborné soudy. Modelové texty jsou texty tvořené profesionálními uživateli jazyka (tj. nejen žurnalisty a moderátory v nadregionálně působících médiích, nýbrž i aktéry činnými ve veřejné správě, vědě apod.). Modelovost těchto textů významně souvisí s elaborovaností jazyka, který se v nich užívá, a intenzitou ↗jazykového managementu, který jejich publikaci v konečné podobě předchází (viz ↗jazyk typu Ausbau – jazyk typu Abstand a výklady k pojmu věcná próza – Sachprosa v něm; srov. také ✍Kloss, 1978). Normové autority představují osoby, od nichž se očekává, že mají hodnotit a opravovat jazykovou produkci jiných. Typicky se tak jedná o učitele nebo korektory v redakcích médií, odborných časopisů či jazykové poradce. Dojdou-li tyto skupiny aktérů ve svých praktických činnostech ke konsenzu, existují pro vyvození závěru o příslušnosti jazykových prostředků ke standardnímu jazyku velmi přesvědčivé argumenty. Konkrétně to znamená, že jazykové prostředky náležející ke standardu jsou obsaženy v kodexech, jsou hojně doložitelné v modelových textech, jejich užití je aktivně prosazováno normovými autoritami v opravách jazykové produkce ostatních uživatelů a kromě toho existují i další odborné argumenty expertů potvrzující soulad těchto jazykových prostředků se standardem. Analogicky lze tento příklad vztáhnout na vyvození závěru o tom, že jiné jazykové prostředky součástí standardního jazyka nejsou. Tyto prostředky jsou v kodexech právě takto explicitně označeny (nebo v nich ve spornějších případech nejsou obsaženy) a normové autority jejich užití sankcionují. Jazykové prostředky nenáležející ke standardu pak nelze v modelových textech empiricky doložit (nebo ve spornějších případech pouze s nízkými frekvencemi) a rovněž lingvisté disponují dalšími argumenty proti jejich souladu se standardem.

Role většiny obyvatelstva se v tomto modelu ocitá v pozadí. Aktivnější postavení než roli pouhého příjemce rozhodnutí o j.s. zmíněných čtyř skupin aktérů mu připisuje ✍Hundt (2009), který kategorizuje tuto většinu obyvatelstva jako tzv. jazykového suveréna. Z metodologického hlediska však zůstává nejasné, jak konkrétně by měl jazykový suverén jednat v jakých sociálních kontextech, s jak přesvědčivými argumenty a s jak empiricky doložitelnými důsledky. Jde tak spíše o úvahu vztahující se k makrorovině těchto procesů bez promyšlení jejího propojení s mikrorovinou interakcí a empirickou doložitelností.

Otevřenou otázkou v Ammonově modelu zůstává sociální relevance a váha jednotlivých aktérů při poměřování jejich reálného vlivu. Symetričnost tohoto modelu může svádět k obecné domněnce, že se tito aktéři na rozhodování o j.s. uplatňují se stejnou váhou. I zde je však nutno sociální kontexty těchto rozhodovacích procesů dále diferencovat. Některé empirické výzkumy vedou spíše k závěru, že významnou roli sehrávají normové autority, které např. na základních a středních školách prosazují či sankcionují užití určitých variant v interakcích s dalšími uživateli i bez ohledu na kodifikaci či argumenty lingvistů (viz ✍Dovalil, 2006a; ✍Dovalil, 2011). Váha jaz. expertů a kodexů vychází v těchto kontextech jako nižší. Podobně problematický je ze znázornění tohoto modelu vyplývající dojem, že skupiny aktérů jsou ve svých názorech a jednáních vnitřně konzistentní.

Součástmi standardního jazyka se stávají nejen jazykové prostředky popisované strukturně podle jednotlivých rovin jazykového systému, nýbrž i způsoby užití těchto prostředků v interakcích (j.s. zdvořilosti, realizace omluvy, kritiky, pochvaly aj. ve formě mluvené, e‑mailové, textové zprávy atd., viz ✍Hagemann & Klein ad. (eds.), 2013). Pragmatičnost standardu tu spočívá v předmětu, na který se standard zaměřuje (komunikační normy), nikoli v pragmatičnosti způsobu, jakým se j.s. v interakcích utváří.

Z výše uvedeného vyplývá, že konstituování j.s. představuje sumu ↗diskurzů metajazykové povahy. Nejen v přímé návaznosti na jednání normových autorit tak lze adekvátně analyzovat a interpretovat proces utváření standardu na bázi ↗teorie jazykového managementu (✍Dovalil, 2013a). Ta dále zpřesňuje výše načrtnuté činnosti jednotlivých aktérů a dokáže propojit jednání aktérů na makrorovině a mikrorovině. Významný přínos této teorie spočívá v tom, že strukturováním tohoto dynamického procesu utváření j.s. do fází umožňuje identifikovat ty momenty, v nichž se tyto procesy přeruší, čímž se mj. daří vysvětlit, proč např. normové autority nemusejí za všech okolností dosáhnout svých záměrů. S odkazem na neprobíhající ↗jazykový management modelových textů, který by následoval po jejich zveřejnění, lze standard pojímat ex negativo tak, že obsahuje všechny jazykové prostředky, nad jejichž užitím v těchto žánrech se nikdo, alespoň žádný aktér disponující relevantní mocí ve veřejných diskurzech, kriticky nepozastavuje.

Pro vztah kvantitativního a kvalitativního přístupu k j.s. lze s odkazem na metodologii obou paradigmat vyvodit, že oba přístupy odmítají zjednodušující rovnici „j.s. = norma formulovaná v kodexech“. Kvantitativní přístup však může být zasazen do rámce přístupu kvalitativního, který disponuje komplexnějším záběrem výzkumných otázek. Promítnuto do Ammonova modelu to např. znamená, že kvantitativní postupy se zobrazují na diagonále mezi (modelovými) texty a (kritizovanými) kodexy resp. v trojúhelníku, který tuto diagonálu rozšiřuje o diskurz jazykových expertů. Činnosti normových autorit však již do výzkumu tento přístup systematicky nezahrnuje, což může zkoumání standardního jazyka významně deformovat. Podobně je např. zcela zásadní otázka po vlivu normativní síly fakticity, s níž alespoň zčásti kvantitativní přístup de facto počítá jako s daností, zodpověditelná pouze v rámci výzkumů kvalitativních, které systematicky počítají s fenoménem moci, resp. sociální nerovností aktérů zúčastněných na procesech tvorby j.s. Kvalitativní přístup dokáže diferencovaně analyzovat na jedné straně interakce, v nichž aktéři k posílení svých argumentů odkazují právě na vysoké frekvence sporných variant v textech a tyto argumenty jsou právě z tohoto důvodu ostatními pokládány za přesvědčivější, a na druhé straně interakce, v nichž jsou tyto druhy argumentů zcela ignorovány, ačkoli se o standardu stejně rozhoduje. V prvním případě se tak jedná o ty druhy argumentací, v nichž dochází k diskurzní proměně původně deskriptivně zamýšleného výsledku výzkumu v argument povahy preskriptivní.