Metoda uplatňovaná v ↗jazykovém zeměpisu a využívaná především v ↗dialektologii.

1. Metody sběru jaz. materiálu: (a) Zvukové zaznamenávání mluvených textů a jejich excerpce; vhodné zejm. pro výzkum hláskoslovných a syntaktických jevů. (b) Metody explorační, využívající zpravidla speciálního ↗dotazníku: (ba) metoda přímého výzkumu (přímá metoda), vhodná pro všechny typy jazykovězeměpisného bádání: sběr v terénu, jenž spočívá v bezprostřední spolupráci explorátora-dialektologa a informátora. Explorátor písemně zaznamenává odpovědi informátora. Promluva (monologická či dialogická) je zpravidla zaznamenávána i zvukově; (bb) metoda nepřímého výzkumu (nepřímá metoda, korespondenční metoda): písemné vyplňování dotazníku explorátorem-nedialektologem (např. učitelem), popř. za účasti informátora; časově úsporná a vhodná pro výzkum na rozsáhlém území (korespondenční anketa).

2. Metody kartografické, tj. zobrazení jevu na podkladovou mapu, na níž je vyznačena síť lokalit (bodů: obcí, příp. i měst), v nichž byl uskutečněn sběr jaz. materiálu. Každá lokalita je označena číslem. Užívá se (a) metoda nápisová: jaz. jev je zaznamenán v písemné podobě na mapu k příslušné lokalitě (nejjednodušší a užívaná zejména v počátcích jaz. zeměpisu, srov. ✍Edmont & Gilliéron, 1902–1910; ✍Małecki & Nitsch, 1934); (b) metoda symbolová: jaz. jev je zobrazován na mapě v podobě geometrického lineárního n. plošného útvaru-symbolu, např. ▬, , , ■, █, popř. číslice. Polohou a dalším členěním symbolu se vyjadřuje hierarchizace zobrazovaných jevů v jaz. systému, a to jak ve vztahu k jednomu lexému (např.  placák,  placáč, placan, placek,  placka), tak ke struktuře veškerých kartografovaných pojmenování (např.  plochák,  plocháč,  třepák,  třepáč, plaščák, pleskáč – vše označení pro větší plochý kámen, srov. ✍ČJA 2, 1997:289); (c) metody plošného/areálového zobrazení: jejich předností je přehlednost grafického obrazu. Vyčleňují se (ca) metoda izoglosová: znázorňovaný jev je vymezen pomocí ↗izoglosy, linie, jež ohraničuje oblast s výskytem totožného jevu; příslušný areál je opatřen nápisem, (cb) metoda šrafová: areál výskytu je vyznačen šrafou; opticky se tak zdůrazní typologická souvislost jevů vyskytujících se na oddělených plochách. Nejvhodnějším způsobem grafického zobrazení je kombinace metody symbolové, izoglosové, příp. šrafové. Umožňuje přehledně zobrazit i složitou situaci (tak ↗Český jazykový atlas; viz ↗jazykový atlas).

3. Metody výkladové: vycházejí ze zobrazení jaz. jevu na mapě a z koncepce jaz. atlasu. Při zaměření na hláskoslovnou a morfologickou analýzu si všímají distribuce hlásek, morfologických a slovotvorných afixů, při zaměření na lexikum se uplatňuje sémantický rozbor, zkoumají se lexikální vztahy (↗synonymie, ↗polysémie, ↗homonymie), motivace pojmenování, tvoření slov ↗kontaminací a ↗adideací, příp. i ↗etymologie. Pro zpřehlednění, možnost usouvztažnění a v zájmu zachycení strukturních vztahů se využívá ↗lemmatizace. Předpokladem úspěšného výkladu je přihlížení k (obecně) jaz., historickým, etnografickým aj. souvislostem.