K jednoznačnému pojmenování a identifikaci osoby v dané společnosti slouží jen jedno vlastní jméno (mononymum): král Vladislaus (1146), poddaný Sedlata (začátek 13. stol.) atd., podrobněji viz ↗oficiální osobní jméno.

Do 12. stol. j.a.s. převládá, v dalších obdobích bývá k oficiálnímu osobnímu jménu stále častěji připojováno nepropriální doplnění n. neoficiální ↗příjmí, a tak se postupně prosazuje neoficiální dvoujmennost (druhé, doplňkové jméno je nezávazné); např. už ve 13. stol. jsou obě možnosti hojně dokládány: Vítek dapifer ʻstolník’, Daniel Pragensis episcopus ʻpražský biskup’, Boguša Svár, Bohuslaus de Horka ʻz Horky’, Jurík Juríkovic’ ʻsyn Juríkův’, později Juříkův, Jiříkův; podle ✍Pleskalové (2011:36–44). V r. 1786 byla v č. zemích uzákoněna ↗dvoujmenná antroponymická soustava; viz také ↗příjmení.