V rámci ↗OTS je jejich vznik vyložitelný ↗mutací a odvozují se ze spojení předložkových pádů se substantivem; též označovány jako názvy nositele okolnostního příznaku. Jde o odvozování prefixálně-sufixální, n. prefixálně-konverzní (viz ↗derivace). Jinde je interpretováno jako cirkumfixace (viz ✍MSoČ 1, 2010:101; ✍AGSČ, 2013:137). Kromě prefixálně-konverzního tvoření ‑0 / ‑a / ‑o (protijed, předpokoj, zásoba, zájmeno) se objevují prefixálně-sufixální (cirkumfixové) derivace na ‑í (nádvoří, záhrobí, přízemí), ‑ek (náhubek, přístřešek, zátylek, podbradek), méně často na ‑(n)ík (nárameník, náčelník), ‑k(‑a) (podkolenka, bezručka). Spoluformantem je více méně pravidelné dloužení vokálu v předložkách/prefixech na‑/ná‑ (náměstí, náledí, nákolenice), za‑/zá‑ (závětří, zákoutí, ale zahraničí), při‑/pří‑ (přísálí, přídeští, příručka), u‑/ú‑ (území, úskalí) a podobně i vy‑/vý‑, kdy nejde o předložku, ale o prefix, zřejmě od slovesa, tedy např. výsluní (‘místo vystavené slunci’). Nepravidelné jsou alternace v předložkách/prefixech s vokálem o (např. u po‑ z podle/podél n. pro‑ z (u)prostřed), tedy po‑/pů‑ (pobřeží, povodí, poříčí, Polabí, půnebí), pro‑/prů‑ (prostředí, průčelí).