Tradiční označení jména nedědičného, které tvoří jeden ze dvou členů oficiálního pojmenování v České republice; např. Jan Novák. Tento termín se začal užívat v křesťanských církvích, protože jméno bylo dáváno při křestním obřadu, a odtud se rozšířil k označení téhož druhu jmen i pro jedince nekřtěné, což však bylo v rozporu se skutečností. Proto byl v Československu po r. 1950 zaveden v odborné literatuře – vedle již vžitého k.j. – termín ↗rodné jméno (viz též ↗jméno vlastní). Podle ✍Základní soustavy a terminologie slovanské onomastiky (1973:38) označují oba termíny k.j. a rodné jméno totéž, tj. „jméno, které se v územích s vícejmenností dává každému člověku (často při slavnostním aktu) jako dodatečné jméno k zděděnému rodinnému jménu, případně k dalším jménům; toto jméno má úřední charakter, nemůže být tedy libovolně změněno nebo anulováno“. Právní a jaz. aspekty volby jmen ve 20. a 21. stol. a současný repertoár křestních // rodných jmen viz ↗rodné jméno. Mimojazykové aspekty volby jmen v Česku v 20. a 21. stol. viz ↗rodné jméno.

1 Vývoj křestních jmen

1.1 Období 1000–1300

Počátek k.j. úzce souvisí s šířením křesťanství v č. zemích. Jako k.j. se zprvu uplatňovala jak jména domácí (Václav, Vojtěch, Bohuš, Miloň), tak přejatá, a to zejména latinská (Paulus/Pavel), hebrejská (Johannes/Jan) a řecká (Petrus/Petr), která přišla zároveň s křesťanstvím (proto jsou též označována jako křesťanská jména n. církevní jména), a dále jména německá (Konrád/Conradus), jako důsledek četných mezinárodních kontaktů. V průběhu tohoto období se k.j. (domácí i cizí) prosazují ve funkci tehdy jediného oficiálního osobního jména a tak postupně z této funkce vytlačují starobylá domácí jména pohanská (Nemoj, Sbraslav, Záviša). Užívání křesťanských jmen se zpočátku omezovalo jen na kláštery a duchovenstvo, sporadicky se ještě objevovalo u šlechty. Od 13. stol. sílí vliv mnišských řádů a s nimi přichází do č. zemí tzv. první vlna křesťanských jmen včetně kultu svatých. Světci se stávají ochránci národa, různých povolání n. osob, které převzaly jejich jméno, a proto frekvence užívání křesťanských jmen významně vzrůstá. Významnými osobnostmi té doby a nositeli křesťanských jmen byli např. pražský biskup Daniel n. biskup Ondřej, bojovník za emancipaci a reformu č. církve. Patronem č. národa se stal č. světec sv. Václav. Jeho zásluhou se č. jméno Václav stalo jménem světeckým, zařadilo se mezi nejvýznamnější (většinou přejatá) jména církevní a jako takové si udrželo důležité postavení mezi nejčastěji užívanými antroponymy i v dalších vývojových obdobích, přestože domácí jména jako celek z funkce oficiálního osobního jména ustupovala.

Německá jména pronikala do č. zemí již od počátku mladého státu. Přinášely je německé manželky Přemyslovců se svým početným doprovodem. Přemyslovci dostávali německá jména, jako např. kníže Oldřich (1012–1037 Odalricus ✍CDB I, 1904–1907:50) vládnoucí od r. 1012. V souladu s těmito skutečnostmi pronikala německá jména také do šlechtických rodů, jejich nositeli byli např. Jindřich z Rožmberka (tj. něm. Heinrich) a Oldřich z Hradce, účastníci odboje proti Přemyslu II. Otakarovi. Na rozšíření německých antroponym se rovněž podíleli němečtí rytíři, mniši a významní církevní hodnostáři: např. prvním pražským biskupem se stal Sas Dětmar (973). Také č. kněží dostávali při vysvěcení německá jména (sv. Vojtěch převzal jméno svého učitele Adalberta). V rámci velké vnější (někdy též nazývané německé) kolonizace přichází německy mluvící obyvatelstvo a přináší bohatý repertoár německých i jiných cizích jmen. Od té doby se č. země stávají domovem nejen č., ale i německy mluvícího etnika. V č. zemích byla též početná komunita židovská; ve funkci oficiálního osobního jména se zde často uplatňovala jména starozákonní (např. Izák, Abraham).

Na základě listinného materiálu, který obsahuje především jména šlechty a církevních hodnostářů, patří ve 12.–13. stol. k nejčastěji užívaným jménům jména cizího původu Conradus (Cunradus), Heinricus, Johannes (Jan) a Petrus. Poměrně hojně jsou doložena též jména Albertus (Adalbertus), Arnoldus, Bertoldus, Fridericus, Gotfridus, Hermannus, Marquardus, Otto, Odalricus (Ulricus, Oldrich), Andreas, Georgius (místy střídané u téže osoby adaptovanou podobou Jurík), Stefanus, Theodoricus, Martinus, Paulus, Jacobus (Jakub), z domácích to byla např. jména Venceslaus (Václav), Boguslaus (Boguslav), Pribyslaus (Pribyslav). Jména jsou uváděna ve svých nejčastějších podobách. Naopak Nekrolog podlažický, který (podle ✍Plačka, 1907:103) uchovává ve větší míře i jména prostých lidí, vykazuje nápadně malý podíl přejatých jmen (necelých 20 %) a potvrzuje obecně rozšířenou tezi, že v té době převládala jména domácí, tj. slovanského původu: Stojgněv, Jurík, Nedamír, Sulislav, Bogumila (✍Pleskalová, 2011). Lze tedy předpokládat, že mimo šlechtu a církevní kruhy byla domácí jména využívána do poloviny 13. stol. přece jen častěji, i když patrně nepřevládala. Soudobá ženská jména (např. Agnes, Bohuslava, Dobroslava, Elizabeth, Margareta) nejsou reprezentativně doložena.

1.2 Období 1300–1500

Význam přejatých k.j. vzrůstá a počet jejich nositelů se zvyšuje. Tento vzestup způsobila ve 14. stol. druhá vlna křesťanství, která vynesla do popředí ↗jména církevní. V č. zemích se šíří kult svatých i mezi lidmi neurozenými a s ním přichází víra, že volbou jména světce bude takto pokřtěnému zajištěna jeho ochrana. Proto během 14. stol. užívání světeckých jmen převládlo. Starobylá slovanská jména – kromě několika jmen významných č. svatých (sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Vojtěcha) – postupně přestávají plnit funkci oficiálního jména a těžiště jejich využití se přesouvá do sféry neoficiálních jmen doplňkových (↗hypokoristik, ↗příjmí a ↗přezdívek). Mezi přejatými jmény nadále převládají jména od původu hebrejská, řecká, latinská (především křesťanská) a vzhledem k národnostnímu složení obyvatel po velké vnější kolonizaci také jména původem německá (křesťanská i světská). Ve funkci oficiálních jmen v rámci židovské menšiny zůstávají nejčastějšími starozákonní jména hebrejského původu (Isaac, Abraham, Salomon, Michalko), ale objevují se i jména jiného původu, např. německá n. slovanská (č. Benesch, tj. Beneš).

Mezi nejčastěji užívanými k.j. té doby jednoznačně dominuje Johannes (Jan, Johan); druhé místo zaujímá Nicolaus (Mikuláš), třetí patří jménům Petrus (Petr, Peter) a Venceslaus (Václav). Poměrně často jsou užívána též k.j. Albert (Albrecht), Andreas (Ondřej), Bernard (Bernhart), Dietrich (Dětřich, Theodoricus), Fredericus (Fridrich, Bedřich), Henricus (Jindřich, Heinrich), Hermanus (Hermann, Heřman), Jacobus (Jakub, Jakob), Konrád (Kunrád, Konrát, Kunrát), Martinus (Martin), Mathias (Matyáš, Matěj), Michael (Michal), Paulus (Paul, Pavel), Stephanus (Štěpán, Stephan), Ulricus (Ulrich, Oldřich). Z ženských k.j. se nejčastěji uplatňují Anna, po ní následují Margaretha (Markéta), Katherina (Kateřina), Elisabeth (Eliška), Dorothea (Dorota). Zastoupena jsou také jména Bartoloměj (Bartholomeus), Tomáš (Thomas), Jiří (Jiřík, Georgius, Georg), Klára (Clara), Ludmila, Magdalena, Filip (Philippus) a Jana (Johanna), ale méně často. Všechna výše uvedená jména jsou v č. zemích hojně užívána v podstatě až do 18. stol., ovšem s různým kolísáním dobovým a místním, proto jejich definitivní pořadí podle četnosti výskytu sestavit nelze.

Přestože je repertoár k.j. sloužících ve funkci oficiálního osobního jména velice pestrý, zahrnuje jak jména hojně užívaná (Jan, Nicolaus, Petr), tak nejrůznější jména ojedinělá (Damian, Dominik), mnohá k.j. se v rodech, rodinách, místech n. celých regionech tak často opakují, že sama nejsou schopna plnit na oficiální úrovni identifikační funkci (Jan, Petr, Fridrich, Bohuslav, Bohumil, Martin, Václav atd.). Zejména v takových případech se jejich formální hypokoristika (viz ↗hypokoristikum) plně osamostatňují a buď slouží k lepší identifikaci vedle jména oficiálního (Venceslaus dictus [řečený] Véna (✍Pleskalová, 2011)), n. základní podobu jména, tj. k.j., na oficiální úrovni přímo zastupují: Bohuš de Drnovice, Janek de Dolní Plaveč (✍Pleskalová, 2011). K.j. v podobě přejatých světeckých jmen sice převládají, ale domácí jména nesvětecká ve funkci oficiálního osobního jména jsou v té době ještě běžná a jejich užití neznamená nic neobvyklého, např. Bohuslav, Bohuslava, Bolek, Boleslav, Bořuta, Branislav, Budislav, Budislava, Bušek.

1.3 Období 1500–1786

1.3.1 1500–1700: K.j., případně jejich formálněhypokoristické obměny (časté jsou případy, kdy se obě podoby při označování téže osoby volně střídají – Tomáš purkmistr a Tóma purkmistr), se již ve funkci oficiálního osobního jména plně prosadila. Podle usnesení tridentského koncilu se měla dávat jen jména z římského martyrologia. Humanisté zavedli několik nových jmen latinských a řeckých (August, Julius, Maxmilián, Lukrécie, Polyxena, Veronika), ale tato jména – mimo jména Veronika – do lidu výrazněji nepronikla. Dalším novem té doby byla jména starozákonní (Amos), která podle vzoru německé reformace využívali zejména někteří příslušníci církve českobratrské (Jan Amos Komenský – podle starozákonního proroka Amose). Předtím je užívalo většinou jen obyvatelstvo židovského vyznání.

Od 16. stol. se ujímá móda dvou i více k.j. Důvody tohoto jevu byly trojí: náboženské (více k.j. zajišťovalo svému nositeli více patronů), společenské (bylo možné poctít kmotrovstvím více osob najednou), praktické (druhé, popř. další jméno pomáhalo rozlišovat jedince se stejným prvním k.j.). Nejprve se tato móda objevila u šlechty, od ní se šířila k měšťanům a úřednictvu a nakonec pronikla i mezi nemajetné městské vrstvy a poddané.

Míra využití k.j. ve sledovaném období:

Mužská jména

Oblíbená k.j. (nad 10 % výskytu v dané společnosti): Jan je v té době nejužívanějším k.j. v č. zemích. Většinou představuje 11–18 % všech mužských k.j. v dané společnosti, časté jsou i případy, kdy je jeho výskyt mnohem vyšší (pohybuje se od 20 do 27 %). Vedle č. podoby Jan jsou často dokládány německé podoby Johannes, Johan a řada jejich formálněhypokoristických obměn (Hans, Hanzl apod.), jež k.j. zastupují. V některých oblastech č. zemí překračuje desetiprocentní výskyt též Jiří (Jiřík, Georg, Jíra) a v menšině případů Václav (proto je řazen mezi jména běžná). Z předních pozic ustupují jména Petr a Mikuláš.

Běžná k.j. (3–10 % v dané společnosti): Martin (Mertl), Václav (Wenzl, Vaněk), Pavel (Paul), Matěj (Mates), Matyáš (Mathias), Jakub (Jakob), Havel, Matouš, Ondřej (Andreas, Vondra), Jindřich (Heinrich, Jindra), Tomáš (Thomas, Tomeš), Vítek (Vít), Daniel (Daněk).

Užívaná k.j. (1–3 % v dané společnosti): Petr, Mikuláš (Nicolaus, Niklas), Šimon, Štěpán (Steffan), Urban, Bartoloměj (Bárta, Bartl), Vavřinec (Lorenc, Vávra), Řehoř (Gregor, Říha), Valentin, Blažej (Blažek), Bedřich, Karel, Adam, Marek, Kliment, Michal (Michael), Kryštof, Tobiáš (Dobiáš), Kašpar, Lukáš (Lucas, Lukeš), Zikmund (Sigmund), Bernard, Vojtěch. Jméno František se častěji vyskytuje v podobě Franz, a to většinou v oblastech, kde sídlilo i etnikum německé. Je tedy velmi pravděpodobné, že bylo v té době rozšířeno ve větší míře jen u německy mluvícího obyvatelstva (srov. např. ✍Rozprýmová, 2007). Jméno Karel bylo doloženo patrně nejdříve u šlechty, odtud se šířilo k lidem neurozeným (✍Davídek, 1937–1938).

Ojedinělá k.j. (pod 1 %) byla jména ostatní. Jejich repertoár je pestrý a v jednotlivých oblastech se proměňuje; mnohá ze jmen ojedinělých mohou z nejrůznějších příčin dosahovat v některých oblastech vyššího výskytu. Např. mezi neurozenými obyvateli venkova i menších měst se lze setkat se jmény jako Ambrož, Benjamin, Ctibor, Florián, Jeroným, Jonáš, Jordan, Osvald, Efraim.

Nově jsou zapisována v matrice pro narozené dítě dvě jména: Johann Adolf, Adam Gottfried (Matrika farního úřadu Horní Branná 1661–1666 (✍Kloudová, 2011:48–54), Jan Václav, Jan Jiří na Mšensku (✍Vraný, 1979:30). Počet těchto případů v průběhu let stoupá, objevují se ve městě i na venkově.

Ženská jména

Oblíbená k.j.: Anna (většinou se podílí 20 % i více v dané společnosti), Kateřina (obvykle se pohybuje mezi 10–20 %), Dorota (10–18 %). Od 2. pol. 17. stol. zaznamenáváme v některých oblastech nárůst jména Marie, a to patrně – vedle světice Marie Magdaleny – již jako důsledek cílevědomě pěstovaného mariánského kultu. Matrika farního úřadu Horní Branná 1661–1666 (severovýchodní Čechy) dokládá v generaci matek dětí do matriky zapisovaných nebývale vysoký podíl jména Marie (19 %) a v generaci narozených dětí ženského pohlaví ještě vyšší podíl (24 %). V uvedené matrice bylo rovněž hojně doloženo jméno Rozina (11 % u matek, 14 % u dětí).

Běžná k.j.: Ludmila (Lidmila), Magdalena (Mandalena), Alžběta (Elisabeth), Markéta (Margareta, Margita, Margeta, Markyta), Kunhuta (Kuna), Zuzana (Zuzka), Mariana, Apolena, Barbora, Salomena.

Užívaná k.j.: Alina, Justina, Uršula (Voršila), Regina, Marta, Polyxena, Johana, Maruše, Františka, Klára, Veronika.

Ojedinělá k.j. jsou jména ostatní, např. Augustina, Juliana, Lukrécie. Jejich repertoár je rozmanitý a v důsledku specifických podmínek v dané oblasti mohou se z jmen ojedinělých stát k.j. častěji užívaná.

Nově jsou zapisována u narozených dívek dvě jména: Anna Marie, Anna Alžběta, Anna Františka na Mšensku (✍Vraný, 1979:30). Počet takových případů v průběhu let vzrůstá.

Česká n. německá podoba jména (Jan, Johan, Johannes) nemůže sama o sobě spolehlivě vypovídat o tom, zda jde o jedince mluvícího česky n. německy, neboť obě etnika byla v těsném kontaktu a využívala podle potřeby obou podob k.j. Často také záleželo na písaři, zda zvolí podobu českou n. německou.

1.3.2 1700–1786: Zhruba po roce 1720 dochází v repertoáru k.j. k pronikavé změně, kterou vyvolal zvýšený kult Panny Marie a sv. Josefa, tj. matky a pěstouna Ježíše Krista. Do té doby byla jména Marie a Josef ojedinělá, přestože byl mariánský kult už od 14. stol. velmi silný. Tato jména totiž dříve dávána být nesměla, protože se nepokládalo za vhodné nazývat obyčejné smrtelníky jmény členů Svaté rodiny. Jméno Josef se dříve objevovalo vzácně a bylo považováno spíše za židovské, hypokoristika jako Mařka, Manka, Machna, Maruše byla odvozena od tehdy častého jména Maří Magdalena. Teprve barokní mariánský kult dosavadní názory přehodnotil a od té doby se Marie nadlouho stává nejužívanějším ženským jménem a velmi častým je též k.j. Josef; barokní jméno. Ovšem jméno Ježíš zůstalo v č. zemích vyhrazeno dodnes jen Synu božímu (Na rozdíl např. od španělštiny: Jesús.) Druhým důležitým momentem, který vedl k zásadní změně repertoáru k.j., byla kanonizace některých nových svatých a jejich propagace církevními řády. Byli to především František Xaverský (kanonizován 1623), František Saleský (k. 1665), František Borgia (k. 1671), Jan Nepomucký (k. 1729; jím se protireformace snažila oslabit úctu k Janu Husovi a Janu Žižkovi), Karel Boromejský (k. 1810), Ignác z Loyoly a Terezie (oba k. 1822), nadto františkáni silně podporovali ještě sv. Antonína Paduánského (k. již 1232). K rozšíření jména František mohl v té době přispět i sv. František z Assisi (k. již v r. 1228), jenž byl dříve uctíván spíše v západní Evropě. Za této situace se na konci sledovaného období stávají nejčastěji užívanými jmény Josef, František, Karel, Antonín, Marie, Terezie, Josefa, Josefína, Františka, Karla, Karolína, Antonie, a to vedle stále preferovaných jmen Jan (původně podle Jana Křtitele a Jana evangelisty), Václav a Anna, případně také Kateřina. V druhé polovině 19. stol. k nim přibývá ještě Barbora. K rozšíření nových jmen přispělo, že se uplatnila v rodu Habsburském, např. Marie Terezie n. Josef II.

Mužská jména

Oblíbená k.j.: Jan (Johannes, Johan, Hans), Josef, František (Franz), Václav (Wenzl), v některých oblastech překračuje desetiprocentní výskyt jméno Antonín (Anton).

Běžná k.j.: Jakub (Jakob), Matěj.

Užívaná k.j.: Jiří, Karel, Šimon, Kašpar, Martin, Ondřej, Vojtěch, Tomáš, Matouš, Michal, Ignác, Dominik, Petr, Adam, Bartoloměj, Pavel, Daniel, Leopold, Joachim, Vavřinec (Lorenc).

Ojedinělá k.j. jsou jména ostatní. Jejich repertoár je pestrý a místy se podle specifických regionálních podmínek mění; mnohá ze jmen ojedinělých mohou nabýt vyšší četnosti.

Ženská jména

Oblíbená k.j.: Marie, Anna, Kateřina.

Běžná k.j.: Barbora, Josefa, Dorota, Magdalena, Františka, Eva, Terezie, Alžběta, Ludmila.

Užívaná k.j.: Markéta, Rozina, Zuzana, Jana (Johana), Veronika.

Ojedinělá jsou jména ostatní. Platí o nich totéž co o ojedinělých jménech mužských.

Židovská jména, tj. především starozákonní jména typická pro Židy; mnohá z nich se později rozšířila i mimo židovské komunity. K nejužívanějším jménům Židů v 16.–18. stol. patří (podle ✍Fišera, 2003; ✍Foffové, 2002:11–12) Abraham, Aron, Mojžíš, David, Josef, Samuel, Šalomoun (Salomon), Jakob, Izák, Icigl, Lebl (Löbl), Simon (Šimon), Hanzl, Johel, Enoch. Hebrejským osobním jménům byla sice dávána přednost, ale pod vlivem okolního prostředí dostávali Židé místy i německá a č. antroponyma: Frenclin, Beneš, Ješek, mezi ženami se dokonce jednou objevila Libuše (✍Hoffmann, 2009:388–389).

Přes množství různých k.j. v té době užívaných je jejich repertoár v průběhu 16.–17. stol. a poté od pol. 18. stol. poměrně ustálený, např. na pojmenování 8308 dětí na Mšensku bylo použito 76 různých k.j. mužských a 39 ženských (✍Vraný, 1979:27). Nadpoloviční většinu (někdy až 70 %) totiž tvoří jména oblíbená, případně spolu s některým ze jmen běžných (zhruba prvních pět jmen mužských a ženských). Podle konkrétní situace v dané oblasti a společnosti, která ji obývá, připadá většina zbývajících procent na jména běžná a užívaná s tím, že míra užití jednotlivých jmen se místo od místa pod vlivem tamních specifických podmínek může měnit (10–1 %), a menšina na jména ojedinělá (pod 1 %).

Výběr k.j. je řízen nejrůznějšími pojmenovacími motivy a jejich uplatnění závisí na konkrétní situaci v dané oblasti. Proto je třeba počítat s kolísáním dobovým a místním daným různými jazykovými i mimojazykovými faktory, přičemž obecně platí, že čím menší lokalita, tím větší specifika v užívaném souboru k.j. vykazuje. Rozdíl mezi městem a venkovem se zatím nijak výrazně neprojevil, ale zdá se, že nová jména se šířila rychleji ve městech než na venkově, kde měla pevnější postavení k.j. tradiční (✍Holá, 2009:190). Pro města je rovněž typická větší rozmanitost ve výběru jmen než na venkově, což plně odpovídá skutečnosti, že městské obyvatelstvo je vystaveno více motivačním podnětům než venkovské. S přílivem cizinců přibývá i ojedinělých jmen, zejména cizí šlechta v tomto směru rozšiřuje dosavadní repertoár k.j. a některá z nich se mohou dostat i mezi jména užívaná.

Za hlavní motivační podněty pro volbu k.j. se obecně považují: (a) rodinné zvyklosti, (b) dobová společenská obliba, (c) individuální podněty, (d) náboženské vlivy, (e) jazykové vlivy, (f) místní zvyklosti (✍Knappová, 1989:8–79, 133–143). V průběhu 16.–18. stol. hrály uvedené motivační podněty následující roli.

(a) Rodinné zvyklosti: Volba jména pro narozené dítě podle jména otce, matky, kmotra, kmotry a dalších (zvl. bližších) příbuzných patří odedávna k významným motivačním podnětům, a to nejen v č. zemích. Ve sledovaném období 16.–17. stol. již existuje řada svědectví o jeho uplatnění (zejména matriky). Zdá se, že v této době byla narozeným dětem častěji dávána jména podle kmotra n. kmotry než po rodičích a jiných příbuzných, srov. např. ✍Holá (2009), ✍Kloudová (2011). Jestliže člověk v místě oblíbený býval často vybírán za kmotra, bylo skoro pravidlem, že se jeho jméno v místě rozšířilo, ať bylo obvyklé, či neobvyklé (Karel, Eleonora apod.). Kmotry a kmotrami se stávali jednak příbuzní – prarodiče, strýcové, tety, … (takže dítě v těchto případech dostávalo zároveň jména po příbuzných), jednak známí a ti začali být po křestním aktu automaticky považováni za příbuzné (tzv. duchovní příbuzenstvo). Ovšem po celou sledovanou dobu jsou rovněž volena jména po rodičích a ostatních příbuzných. Vzhledem k tomu, že v rodinách bývalo hodně dětí, docházelo při výběru jejich jmen postupně na jména většiny blízkých příbuzných.

(b) Dobová společenská obliba: Důležitou roli při výběru jména pro narozené dítě hraje popularita určitých osobností, a to především panovníků a oblíbených světců (o nich viz (d) Náboženské vlivy). Není pochyb, že k rozšíření jmen Marie, Terezie, František, Josef přispěla též obliba osvícené panovnice Marie Terezie a jejího syna Františka Josefa II. U panských úředníků a služebníků zase bývalo častým zvykem pojmenovávat své děti podle majitele n. vysokého úředníka příslušného panství.

(c) Individuální podněty: Archivní prameny je většinou nezaznamenávají.

(d) Náboženské vlivy: Byly velmi silné, neboť rodiče sami často vědomě volili jména těch svatých a světic, kterých si vážili (sv. Václav, sv. Jan Křtitel, Panna Marie). Kněží ovlivňovali repertoár jmen v daných lokalitách především tím, že při křtu radili a prosazovali určitá jména svatých. Nově narozeným dětem byla také dávána jména křtících duchovních n. – a to mnohem častěji – jméno patrona kostela, patrona blízkého poutního kostela (jméno Jan v okolí Žďáru) n. daného regionu (na Klatovsku Wolfgang, viz (f) níže). V matrice farního úřadu Horní Branná 1661–1666, která zahrnuje více než dvacet obcí, tvoří polovinu z pokřtěných jménem Mikuláš chlapci narození v Horní Branné, kde se nachází kostel sv. Mikuláše (✍Kloudová, 2011:55).

Až do konce 19. stol. se hojně uplatňoval církevní zvyk pojmenovat dítě podle světce, který má svátek v den narození n. křtu dítěte, popř. poblíž tohoto data („dítě si přineslo jméno na svět“). Např. dítě Jan z Benecka bylo křtěno 24. 6., dítě Petr z Kruhu 29. 6., dítě Marie z Horní Branné 8. 9. atd. (✍Kloudová, 2011:55). Tento zvyk byl v č. zemích uplatňován (i) dobrovolně, (ii) příkazem, (iii) na základě místních zvyklostí. (i) Podle tohoto zvyku volili jméno pro narozené dítě rodiče n. křtící duchovní zejména tehdy, když rodiče s více dětmi už všechny možnosti po blízkých příbuzných vyčerpali n. když narození či křest dítěte připadl na svátek tak významného světce, světice, n. dokonce P. Marie, že si rodiče netroufali dát jiné jméno, aby příslušného svatého apod. neurazili (sv. Václav, sv. Jan Křtitel, P. Marie). (b) V některých farnostech existovalo nařízení, že svobodná matka si sama nesmí zvolit jméno pro své dítě, že musí pro ně přijmout takové jméno, které připadne na den jeho narození či křtu. (Jména mužská byla podle potřeby mechanicky přechylována, např. Cyrila.) Toto opatření bylo součástí trestu a sankcí, které byly namířeny jak proti svobodné matce, tak proti nemanželskému dítěti. Lze si snadno představit, že to byla nejčastější cesta, kudy se k prostému lidu dostávala jména neobvyklá a exkluzivní, která jim často činila potíže při komunikaci (Bibiána, Augustin, Dominik, Melichar, Florián, Vincencie).

(e) Jazykové vlivy: Projevovaly se především v obcích, v nichž žili vedle sebe obyvatelé mluvící česky a německy. Ti, kteří v obci převládali, ovlivňovali výběr jmen pro narozené děti a nezřídka i jejich podobu (převaha německých n. naopak č. podob k.j. a jejich formálních hypokoristik v dané jazykově smíšené obci, např. Johan pro č. mluvícího obyvatele, n. střídání podob německé i české pro jedinou osobu – Jan, Johan); srov. ✍Rozprýmová (2007), ✍Vraný (1979:28). Při výběru jmen také působí národní tradice (Václav, Ludmila). Volba jména domácího, tj. praslovanského původu, např. Božena, Bohuslav, může vyjadřovat vlastenectví a odpor proti cizímu útlaku (ale zejména až v 18. stol.).

(f) Místní zvyklosti: Jméno je v místě oblíbené. Např. na Klatovsku dostávaly narozené děti poměrně často jméno podle patrona Klatovska sv. Wolfganga (✍Holá, 2009:191), ve Vysokém Mýtě zase jméno Jiří podle sv. Jiřího, patrona města (✍Dvořák, 1987:42).

1.4 Období 1786–1950

Od r. 1786 jsou k.j. v oficiální sféře až druhým rozlišovacím znakem (prvním je příjmení); ve 20. stol. podléhají dobové pravopisné kodifikaci (↗rodné jméno). Hlavní změny v repertoáru k.j. jsou vyvolávány změnami společenskými, zejména změnami v oblasti národnostních poměrů a mezinárodních vztahů.

1.4.1 1786–1840: Nejčastěji užívanými k.j. zůstávají ↗jména barokní z 18. stol., ale vedle nich se začínají objevovat i jména domácí, tj. jména praslovanského původu (Jaroslav) n. jména podle vzoru těchto starobylých jmen utvořená (nejčastěji obsahují druhý komponent -slav, např. Liboslav). Jména domácí (jména národní) volili záměrně ti obyvatelé č. zemí, kteří se hlásili k č. národu. Dospělí jedinci si v návaznosti na módu užívání více k.j. připojovali národní jméno ke svému oficiálnímu k.j. (Josef Liboslav Ziegler, Josef Vratislav Monse), v další generaci se národní jména již vyskytovala jako jména první (Božena Šafaříková). Pod vlivem rukopisů Zelenohorského a Královédvorského se rozšířila jména Jaroslav, Luděk, Lumír, Chrudoš. S národními jmény se nějak musela vyrovnat církev, neboť podle usnesení tridentského koncilu (16. stol.) byla povolena jen jména světecká. Řešení se našlo v tom, že národní jméno bylo dodatečně spojeno s některým jménem světeckým a bylo považováno za jeho č. překlad. Někdy šlo skutečně o správný překlad (Bohumil – Theofil, Růžena – Rozálie), jindy byly překlady jen přibližné, n. dokonce mylné (Jaroslav – Verianus, podle lat. ver [jaro], ale komponent Jar- s lat. ver nesouvisí). Jindy se církev spokojovala s tím, že k prvnímu necírkevnímu jménu dala jako druhé jméno světecké. Tato praxe trvá v některých případech u křesťanů dodnes.

Mezi pět nejčastěji užívaných mužských a ženských k.j. patřila: Josef, Jan, František, Václav, Antonín; Anna, Marie, Barbora, Kateřina, Františka, přičemž obliba jména Kateřina postupně klesá; podle ✍Šmilauera (1950:174–175). Nadále platí, že jména nejvíce užívaná tvoří v repertoáru antroponym daného území největší část, menšina je vyhrazena jménům ostatním, jež se uplatňují podle potřeby. V repertoáru mají své místo i jména ojedinělá, jejichž užití se může za specifických podmínek zvýšit. Např. v Sobotce se rozšířilo jméno Eleonora, a to podle Eleonory Vratislavové, paní hradu Kost, která často bývala kmotrou dcer vrchnostenských úředníků (✍Šmilauer, 1950:175). Vzhledem k tomu, že výběr jmen pro novorozence často ovlivňují příbuzenské vztahy (dítě dostává jméno především po rodičích n. kmotrech), mají často užívaná jména zaručenou oblibu v podstatě až do poloviny 20. stol.

Jména Židů: Z mužských jmen patřila k často užívaným ↗židovská jména Abraham, Adam, Bernard, Daniel, David, Elias, Gabriel, Hirschel, Isaak, Joseph, Juda, Lazar, Marek, Moyses, Nathan, Phillip, Salomon; z ženských jmen to byla Barbara, Ewa, Hanne, Sara, Rebeka, Judith, Rachel, Ester, z méně častých např. Maria, Katarina, Cecilie, Johanna, Rosalie, Anna, Theresia, Elisabeth, Magdalena, Dorothea, Julia, Lea. Mnohá z nich svědčí o tom, že i do židovských rodin pronikala tehdejší módní jména oblíbená v č. zemích.

1.4.2 1840–1900: Obliba barokních k.j. trvá, ale zároveň se začínají prosazovat i jména národní. Z mužských jmen jsou vedle jména Václav poměrně častá též Jaroslav a dále Ladislav, Miroslav, Vladimír, Zdeněk, Josef, Jan, František, Antonín, z ženských Marie, Františka, Josefka, Antonie, Teresie, zatímco předtím hojně užívaná jména Kateřina, Dorota, Barbora v pol. 19. stol. ustupují.

1.4.3 1901–1950: V tomto období jsou v Praze nejužívanějšími k.j. Josef, František, Václav, Antonín, Karel; Marie, Anna, Božena, Františka, Josefa (✍Šmilauer, l974:25–26).

1.5 1950–dosud

Viz ↗rodné jméno.