V klasické gramatice sloveso užité v kategoriální funkci, jako součást typu ↗verbo-nominálního predikátu nazývaného termínem ↗analytický predikát s kategoriálním slovesem. Typické příklady:

V této syntaktické struktuře ztrácí k.s. vlastní lexikální význam, vyjadřuje pouze gramatické kategorie a kategoriální rysy a vytváří formálně-syntaktickou kostru věty prostřednictvím valence (např. provést analýzu, mít strach, vynést rozsudek, dát radu, chovat naději). Jen malý počet sloves v č. se užívá výlučně či převážně v kategoriální funkci (např. (z)tropit, provést / provádět), většinu sloves užívaných v kategoriální funkci lze uplatnit i jinak, zejm. jako slovesný syntetický predikát (dát někomu radu × dát někomu bonbón). Pojem tedy neodkazuje primárně k určité skupině konkrétních sloves, ale ke specifickému kategoriálnímu užití (teoreticky libovolného) slovesa v rámci verbo-nominálního predikátu. Kategoriální funkce slovesa se tak aktivuje teprve v kombinaci s určitým predikativním jménem, avšak na druhou stranu ne každé sloveso ve spojení s predikativním jménem má funkci kategoriální (srov. vykonat návštěvu se slovesem v kategoriální funkci, ale vykonat rozsudek nikoli). V kategoriální funkci najdeme nejen slovesa, která v důsledku jejich široké kolokability máme tendenci chápat intuitivně „mimo kontext“ jako sémanticky vyprázdněná (dát, dávat, mít, dělat, udělat apod.), ale figuruje zde i řada sloves s kolokabilitou velmi omezenou, jako uložit (pokutu), udělit (milost), uštědřit (porážku) apod.

K.s. nenese lexikální význam, je pouze nositelem gramatických syntakticky nezávislých kategorií (zejm. způsob, čas a aspektové kategorie) a syntakticky závislé shodové kategorie (osoba a číslo). K.s. vytváří formálně-syntaktickou kostru věty prostřednictvím valence, ale svým valenčním prvkům (včetně predikativního jména) nepřipisuje ↗sémantické role; ty jsou naopak kontrolovány predikativním jménem. Uvedené vlastnosti lze chápat jako definiční a lze je testovat transformačními testy, zejm. redukčním testem, testem koreference argumentů a jejich variantami (viz ↗verbo-nominální predikát). Pokud se k.s. kombinuje se jménem výsledkovým (viz ↗dějové substantivum), pak tomuto jménu propůjčuje dějové čtení (Petr uzavřel s Marií smlouvu o prodeji bytu). K těmto a dalším syntaktickým vlastnostem k.s. viz ↗verbo-nominální predikát.

1 Teoretické a metodologické otázky

K.s. jsou popisována zejm. ve ↗funkčních gramatikách a obecně v teoriích, které vymezují predikaci jako jednotku sémantickou. V románských zemích (zejm. ve Francii) se na výzkum k.s. (fr. verbe support, podpůrné sloveso) specializuje tzv. Lexikogramatická jazykovědná škola (fr. Lexique-Grammaire), spojená zejm. s pracemi M. Grosse, z níž se postupně vydělila samostatná metodologie objektových tříd (fr. classes d’objets). V návaznosti na tyto teorie, založené na negenerativní transformační gramatice harrisovského typu, vznikly od 70. let 20. stol. desítky studií o fr. a řadě dalších jaz. včetně p. (✍Vetulani, 2012) a č. (✍Radimský, 2010). V anglosaských zemích existuje bohatá tradice navazující zejména na studii ✍Cattela (1984), která vychází z generativní teorie ↗G&B; k.s. jsou zde označována termínem light verbs; viz ↗funkční kategorie. Německá lingvistika pak nabízí velké množství studií, jejichž úhelným kamenem je studie ✍Polenze (1963) o „funkčních slovesech“, a i ty do jisté míry některé práce o č. ovlivnily (zejm. ✍Macháčkovou, 1979).

Vzhledem k tomu, že kategoriální funkci nemůže mít sloveso samo o sobě, ale vždy pouze ve spojení s určitým predikativním jménem, lze na k.s. principiálně pohlížet dvěma způsoby: (a) v perspektivě N_pred.→V_kat. lze zkoumat, jaká různá k.s. se mohou pojit s jedním predikativním jménem (viz tab. 1) a jakými vlastnostmi se pak navzájem odlišují, tj. jaké jsou parametry jejich variability, případný sémantický přínos k.s. apod., což dovoluje studovat systém fungování k.s. i verbo-nominální predikace obecně.

Tab. 1 – příklady k.s. pro predikativní jméno otázka (podle ↗ČNK)

(b) v perspektivě opačné (V_kat. → N_pred.) lze naopak zkoumat vlastnosti a chování jednotlivých k.s. (např. klást – otázku, důraz, cíl, nároky, odpor, podmínku, požadavek, překážky atd.), jejich kolokabilitu a frekvenci v různých vrstvách jaz.

2 Typologe a variabilita k.s.

Typologii č. k.s. v perspektivě N_pred.→V_kat. se pokusil navrhnout ✍Radimský (2010:124) v návaznosti na práce lexikogramatické školy (zejm. ✍Gross, 1989) a ↗DVS (✍Macháčková, 1979). Vychází přitom z faktu, že pro každé predikativní jméno může teoreticky existovat větší počet k.s., která se od sebe mohou lišit na třech úrovních: (A) ve způsobu, jak jsou syntakticky realizovány sémantické argumenty dějového jména, resp. jakou syntaktickou podobu má jméno predikativní; (B) v míře sémantického přínosu k.s.; (C) ve stylu, který se projevuje na kolokabilitě daného k.s.

První úroveň variability (A) kopíruje typologii verbo-nominálních predikátů (viz ↗verbo-nominální predikát, oddíl 4, tj. rozdělení na struktury základní, konverzní, kauzativní a nenominativní, neboť tyto struktury se od sebe většinou liší právě tím, že je v každé použito jiné k.s. Data z ↗ČNK ukazují, že v jednotlivých typech struktur lze najít velmi proměnlivou paletu k.s. Relativně nejpravidelnější je distribuce k.s. ve strukturách kauzativního a nenominativního typu, naopak největší variabilitu (a tedy nejnižší pravidelnost) vykazují k.s. základní, která dosahují také nejvyššího stupně desémantizace.

Kauzativní verbo-nominální predikáty (např. vyvolat požadavek) realizují v podmětu argument se sémantickou rolí kauzátor, který nepatří do intenčního pole dějového jména, tj. predikativní jméno jej samo o sobě není schopné na sebe syntakticky vázat (1). Díky této vlastnosti nelze na kauzativní verbo-nominální predikáty uplatňovat test koreference argumentů (viz ↗verbo-nominální predikát, oddíl 1).

V těchto strukturách se uplatňují zejména následující kauzativní k.s. (v závorce je uveden též příklad predikativního jména): budit (pozornost), iniciovat (změnu), podněcovat (zájem), podnítit (diskusi), uvést do (pohybu), uvést v (omyl), vést k (změně), vnukat (představu), vnuknout (představu), vyvolat (odpor), vyvolávat (dojem), vzbudit (zájem), zavdat (příčinu), zavdávat (pochybnost), způsobit (změnu), způsobovat (problémy). Lze říci, že pro tato slovesa je kauzativní kategoriální funkce centrální (pro některá absolutně, pro jiná pouze jsou-li kombinována s abstrakty), z (teoreticky otevřené) množiny možných kauzativních k.s. mají právě tato nejvyšší kolokabilitu s predikativními jmény a mezi kauzativními k.s. mají také relativně vysokou frekvenci v textech. Na druhou stranu ovšem mohou plnit i jiné funkce – lze je užít jako slovesa predikativní (vyvolat fotku × kategoriální užití ve vyvolat zájem) a se silně tranzitivními predikativními jmény mohou někdy plnit i funkci k.s. základního typu (Petr způsobil poškození přístroje, kde argument Petr je argumentem predikativního jména – Poškození přístroje Petrem). Jejich kolokabilita s predikativními jmény je, podobně jako u ostatních k.s., synchronně neprediktabilní (způsobit škodu / *pozornost; vyvolávat pozornost / *škodu).

Nenominativní verbo-nominální predikáty lze vytvořit teoreticky třemi způsoby, a sice (a) použitím neosobního kategoriálního slovesa (Došlo k navýšení rozpočtu), (b) použitím kategoriálního slovesa s predikativním jménem ve funkci podmětu (Navýšení rozpočtu proběhlo hladce), n. (c) pasivem (či zvratným pasivem) základního kategoriálního slovesa, pokud je v základním verbo-nominálním predikátu predikativní jméno v akuzativu (Výbor provedl navýšení rozpočtu – Navýšení rozpočtu bylo provedeno okamžitě; Předseda klade otázku – Někdy se klade otázka). Za centrální k.s. nenominativního typu lze považovat zejm. jedno sloveso neosobní (dojít k něčemu / docházet k něčemu) a dvanáct sloves realizujících predikativní jméno v subjektu (existovat, konat se, nastat, nastávat, vzniknout, vznikat, proběhnout, probíhat, objevit se, objevovat se, uskutečnit se, uskutečňovat se). Rovněž se zde uplatňuje slovesná vazba být tady / tu, analogická k existenčním konstrukcím známým z jiných jazyků (angl. there is / are, fr. il y a, apod.), ve spojení se jmény jako (je tady / tu +) problém, otázka, klid, rozdíl, nebezpečí, možnost, šance, zima, důvod, riziko, snaha atd. Mezi k.s. nenominativního typu jsou i slovesa zvratná, která nemají v nezvratné podobě kategoriální funkci (vynořila se otázka × *vynořit otázku, zmocnila se jí panika × *zmocnit paniku). Okrajově se uplatňují i specifická slovesa označující skončení děje, která v záporné formě naopak signalizují jeho trvání, jako nechybět /někomu/ humor, odvaha; nekončit válka; neutichnout, neutišit se střet, polemika; nevyprchat strach; nezastavit se vývoj; nezmizet, nevymizet problém, otázka. Viz taky ✍Radimský (2010:135–137).

V základních verbo-nominálních predikátech a případně k nim konverzních verbo-nominálních predikátech (pokud existují) se v č. uplatňuje velmi široká škála sloves. Nejfrekventovanější jsou v této funkci k.s. z větného vzorce transmise (typu dare – recipere) a sloveso mít. Příkladem dvojice k.s. základního a konverzního je poskytnout informaci – dostat informaci v příkladu (2a–b). Slovesa stejného větného vzorce však mohou tvořit také dvojice k.s. kauzativního a základního (3a–b):

Dvojice (2a–2b) je pár základní – konverzní, protože oba argumenty (Petr, Marie) patří do intenčního a valenčního pole predikativního jména informace (Petrova informace pro Marii). Druhou dvojici (3a–3b) hodnotíme jako pár kauzativní (3a) – základní (3b), protože kauzátor (Ivana) do intenčního a valenčního pole predikativního jména možnost nepatří (Petrova možnost *od Ivany). Chápeme-li jako zástupce sloves vzorce dare slovesa dát, dávat, podat, podávat, poskytnout, poskytovat, předat, vznášet, vznést a jako zástupce vzorce recipere slovesa dostat, dostávat, obdržet, přijímat, přijmout, získat, získávat, lze najít přijemenším desítky predikativních jmen s uvedeným chováním, tj. tvořících s uvedenými slovesy struktury kauzativní – základní (přednost, možnost, šance, místo, právo, jméno, prostor, naděje, úkol atd.), n. základní – konverzní (informace, cena, gól, podpora, zpráva, návrh, nabídka, pomoc, odpověď, úvěr, příležitost, souhlas atd.). Sloveso mít v kategoriální funkci rovněž vykazuje jisté pravidelnosti: (a) může tvořit verbo-nominální predikáty, v nichž k.s. větného vzorce transmise figurovat nemohou (mít smůlu, dopad, ambice, opodstatnění, hmotnost, trpělivost atd. × *dát/dostat smůlu); (b) může být sémantickou variantou slovesa vzorce recipere (srov. dát možnost – dostat možnost × mít možnost), podobně dostat / mít strach, smysl, pocit, šanci, zprávu, záruku, úvěr atd., (c) může být sémantickou variantou slovesa vzorce dare (mít úkol pro koho × dát úkol komu). Sloveso mít může samo o sobě tvořit s některými predikativními jmény současně základní i konverzní konstrukci (mít důvěru v někoho – mít něčí důvěru), což bylo pozorováno i v jiných jazycích (fr. avoir confiance en q. × avoir la confiance de q.). Mezi k.s. základního typu mají zvláštní postavení tzv. generická k.s. provést / provádět, která se jen výjimečně uplatňují jako predikáty (v hudbě – houslista provede koncert). V kategoriální funkci mají dva typy uplatnění: s neutrální konotací (provést výzkum) a s negativní konotací (provést lumpárnu); právě jako k.s. s negativní konotací bývají tato slovesa interpretována v užití bez predikativního jména (Co jsi to provedl?; Co to provádíte?). Od ostatních k.s. se liší i typem selektovaných predikativních jmen (kombinují se relativně často s verbálními substantivy) a pravidelností: lze je kombinovat prakticky s libovolným verbálním substantivem odvozeným od akčního slovesa (tj. nikoli provést *prozření, *tušení). Tyto systémové možnosti však nebývají v praxi využívány: v čele frekvenčního seznamu predikativních jmen stojí i u generických k.s. především dějová jména prostá (změna, kontrola, analýza, úprava, operace, politika, práce atd.), viz ↗verbo-nominální predikát, oddíl 3.

Z hlediska stylu byl v bohemistické literatuře věnován prostor především stylistickému kontrastu mezi analytickým verbo-nominálním predikátem a syntetickým predikátem slovesným typu podniknout útok – zaútočit (viz např. ✍Macháčková, 1979:75–78). Méně prozkoumanou otázkou je naproti tomu stylistický přínos samotného k.s., tj. stylistický kontrast mezi jednotlivými verbo-nominálními predikáty, které se liší použitým k.s. (výše popsaná úroveň variability C), např. udělat rozhodnutí – učinit rozhodnutí – přijmout rozhodnutí, resp. dát pohlavek – uštědřit pohlavek – vlepit pohlavek. Zatímco ve druhém případě jde o kontrast čistě stylistický, v prvním případě může být ve hře i sémantická mikrorole podmětu: u udělat/učinit rozhodnutí lze očekávat, že referentem podmětu bude osoba, kdežto u přijmout / vydat rozhodnutí bude referentem podmětu spíše kolektivní rozhodovací orgán (výbor, komise, soud apod.). Ze stylistického hlediska může být k.s. také nositelem negativní či pozitivní konotace, a to buď jen v některých případech kategoriálního užití (provést lotrovinu – Cos to provedl? × provést analýzu – *Cos to provedl?, viz výše), n. vždy, když dané sloveso plní kategoriální funkci (spáchat /sebevraždu/, dopustit se /přestupku/, tropit /hlouposti/). Příkladem pozitivně konotovaného k.s. může být těšit se (pevnému zdraví) oproti neutrálnímu mít (pevné zdraví).

3 Sémantický přínos k.s.

Charakteristickým, lze říci definičním, rysem k.s. je absence lexikálního významu: v této otázce různé popisy k.s. konvergují. Depletivnost k.s. lze formálně testovat redukčním testem, který vychází z transformační gramatiky, viz ↗predikát verbo-nominální. Málo tematizovanou otázkou však je, na jaké úrovni dané testy provádět, tj. na jaké úrovni lexikální vyprázdněnost / vyblednutí k.s. hodnotit. Kategoriální interpretace určitého slovesa v kombinaci s příslušným predikativním jménem je kódována v langue, a proto se řada badatelů soustřeďuje na studium jednotlivých verbo-nominálních kombinací v izolaci, mimo kontext. Systematicky tak postupuje i Lexikogramatická škola, z níž popsané transformační testy vzešly. Zajímavý pohled na depletivnost k.s. přináší korpus, který umožňuje hodnotit sémantický přínos k.s. na úrovni parole, v konkrétní kontextově ukotvené promluvě. Zde se ukazuje, že v některých verbo-nominálních spojeních může být míra desémantizace kategoriálního slovesa proměnlivá. Mějme např. větu z publicistického stylu, převzatou z korpusu SYN2000, do níž se pokusíme postupně dosazovat různá slovesa kombinovatelná s daným predikativním jménem (✍Radimský, 2010:119):

Ze systémového pohledu najdeme mezi použitými slovesy jen málo synonym, ve slovníku synonym bychom očekávali nejspíše dvojici odmítnul / zamítnul. V této konkrétní větě však všechna slovesa z variant (4a) a (4b) v zásadě nemění význam jinak než na úrovni konotace (varianta s vyrukoval přidává rys náhlého, nečekaného nastání děje atd.), třebaže tato slovesa náleží k několika typově různým větným vzorcům. Slovesa v (4a) a (4b) jsou tedy v daném kontextu desémantizovaná a plní kategoriální funkci. Naproti tomu u sloves z varianty (5) najdeme jako synonyma pouze slovesa odmítnul / zamítnul, ostatní varianty mají ve vzájemném kontrastu vždy jiný význam daný lexikální sémantikou každého slovesa: jde tedy o slovesa užitá predikativně. Nicméně i kategoriální slovesa v (4a) a (4b) se mezi sebou liší, a to zejména v potenciálu dále celou větnou konstrukci rozvíjet. V příkladu (6) je vidět, že některá z uvedených k.s. poskytují valenční rámec pro realizaci sémantické/tematické role recipient (vládě), kterou predikativní jméno požadavek nedokáže samo syntakticky realizovat (požadavek parlamentu ^?vládě), nicméně jako součást intenční struktury tohoto predikativního jména ji dokážeme bez obtíží interpretovat, neboť patří do intenční struktury příbuzného slovesa požadovat (parlament požaduje od vlády zrušení sankcí):

Použitá verba dicendi zase umožňují vyjádřit specifické významové odstíny pomocí adverbií (7); tytéž významy může jinak nést přívlastek predikativního jména (8):

V některých verbo-nominálních kombinacích může mít sloveso kategoriální či predikativní význam v závislosti na kontextu. Takto se chová např. sloveso vést v následujících příkladech z korpusu SYN; příklad (9) ukazuje predikativní užití slovesa vést (vést vyšetřování = řídit vyšetřování), příklad (10) pak kategoriální užití stejného slovesa (vést vyšetřování = provádět vyšetřování, vyšetřovat):

Depletivnost k.s. může mít tedy v dané verbo-nominální konstrukci skalární povahu v závislosti na stupni rozvití dané konstrukce a také na situačním kontextu. Příklad takové škály pro konstrukci přednést / zaslat požadavek ukazuje s využitím dat z korpusu SYN2000 ✍Radimský (2010:122):

Funkce slovesa		Příklad
kategoriální ↕ predikativní	kategoriální	Před pár týdny Státní ústav pro kontrolu léčiv přednesl svůj finální požadavek [...].
	kategoriální i predikativní, omezená substituovatelnost	Živě si představil, jak Bob vytáčí číslo a bez slůvka vysvětlení přednáší svůj požadavek.
	kategoriální i predikativní, velmi omezená substituovatelnost	Máte-li všechny vynaložené náklady spočítané, zašlete svůj požadavek majiteli obchodu co nejdříve.
	predikativní	Starosta přednesl požadavek Technických služeb o zvýšení cen za prodej hrobového místa.

V posledním řádku tabulky je kategoriální interpretace slovesa přednesl formálně blokována porušenou koreferencí argumentů: neshodný přívlastek Technických služeb je subjektovým argumentem (subjektovým genitivem) predikativního jména požadavek a není koreferentní s podmětem slovesa (starosta). V důsledku toho máme dvě sémantické predikace (Tech. služby požadují, starosta přednáší), zatímco u příkladu v prvním řádku tabulky je sémantická predikace pouze jedna (SÚKL požaduje). Obecně lze říci, že pokud může mít v daném verbo-nominálním spojení sloveso interpretaci kategoriální n. predikativní, pak porušení koreference argumentů vždy kategoriální funkci blokuje; je-li kategoriální funkce jediná možná, pak takové porušení koreference vytváří neinterpretovatelnou strukturu; viz ↗predikát verbo-nominální, oddíl 1. Specifická situace nastává u tzv. konkrétních jmen predikativních, tj. jmen, která lze interpretovat jako rezultativa, a přitom současně denotují i konkrétní hmatatelný objekt (podepsat smlouvu, dát příspěvek, vystavit fakturu, předložit omluvenku atd.): u nich lze některá verbo-nominální spojení analyzovat tak, že se sloveso chová jako predikát a zároveň plní i kategoriální funkci (viz blíže ✍Radimský, 2010:94–99).

Kontroverzní otázkou zůstává, zda mezi k.s. zařazovat také ta, která jsou nositeli aspektových významů a umožňují tak vyjadřovat různé fáze děje (např. zahájit vyšetřování) n. jeho intenzitu (např. tonout v úzkostech), pomineme-li nyní fakt, že tyto významy mohou být výslednicí více faktorů včetně gramatického čísla predikativního jména. Práce inspirované německou jazykovědnou tradicí tato slovesa jako kategoriální chápou (✍Macháčková, 1979:58–60), ve frankofonní Lexikogramatické tradici (✍Gross, 1996a:61–62) jsou tato slovesa řazena mezi kategoriální pouze tehdy, pokud neumožňují vložení neutrálního k.s. (zahájit ofenzívu – zahájit *provádět ofenzívu), zatímco v opačném případě jsou chápána jako tzv. operátory, které se aplikují na základní kategoriální sloveso (začít kariéru – začít dělat kariéru). Uvedenou distinkci však nelze snadno zobecnit, neboť do hry vstupují i různé syntaktické restrikce: některá „aspektová“ k.s. mohou dovolovat vložení k.s. v jiné, např. nominalizované podobě (zahájit provádění ofenzívy), ale pro jiná to neplatí (začít klást požadavky = přijít s požadavky, ale *přijít s kladením požadavků). Další rozdíl spočívá v tom, že slovesa označující fáze děje typu začít, zahájit, začínat, probíhat, skončit, ukončit, končit se (stejně jako k.s. generická) oproti standardním k.s. významně častěji pojí s verbálními substantivy nedokonavými (✍Radimský, 2010:70). Viz též ↗analytický predikát s kategoriálním slovesem.