KMEN (tvaroslovný kmen)
Ta část slovního tvaru, k níž se připojují ↗koncovky, a to tvarotvorné, tedy konkrétně (a) tzv. pádové (↗kumulační morfém vyjadřující významy pádu a čísla v závislosti na rodu); (pán‑a, dobr‑é‑ho), (b) tzv. osobní (kumulační morfém vyjadřující významy osoby a čísla); (nes‑e‑me), (c) tvarové, pouze u participií (nabr‑a‑l, nabr:á‑n‑a), (d) rodově‑numerální (nabr‑a‑l‑0, nabr‑a‑l‑i; nabr‑á‑n‑a, nabr‑á‑n‑i), (e) infinitivní (br‑á‑t, moc‑0‑i). V analýzách tradiční morfologie ze synchronního hlediska splývá pojem k. u většiny subst. až na výjimky s pojmem tvarotvorný základ (kuř‑0‑e/ kuř‑et‑e/ kuř‑at‑a × měst‑0/měst‑a). U sloves se naopak v řadě popisů pracuje s termínem k. a rozlišují se buď tři kmeny (↗infinitivní kmen, ↗minulý kmen a ↗přítomný kmen, viz např. ✍PMČ, 1995), n. klasicky dva kmeny a ↗minulý kmen se interpretuje jako tzv. sekundární kmen tvořený od ↗infinitivního kmene nekoncovým gramatickým afixem / tvarovou koncovkou příslušného participia: (br‑a‑l)‑a, (br‑á‑n)‑a; maximálně se rozlišuje pět kmenů pro jednotlivá subparadigmata slovesných tvarů (indikativu prézentu, imperativu, ‑l‑ového příčestí, pasivního příčestí a infinitivu), viz ✍Romportl (1970). S termínem k. se pracuje na úrovni popisu slovotvorby a rozlišuje se jednoduchý k., totožný s ↗kořenem (žen‑a, zdráv‑a), n. odvozený k., vzniklý pomocí slovotvorných (odvozovacích) sufixů: uč‑i‑tel‑k‑(a), měst‑sk‑(ý), chod‑í‑v‑a‑(t). Při odvozování od sloves je odvozovací kmen buď totožný s kořenem (popis‑(0), výhr‑(a), př‑(e)), který může být uzavřen souhláskovým konektem (nápo:j‑(0), nále‑v‑(0), úkry‑t‑(0), smí‑ch‑(0)), n. rozšířen slovotvorným sufixem na odvozovací kmen (popis‑n‑ý‑(0), výher‑n‑í‑(0), opo‑j‑n‑ý‑(0), pi‑t‑n‑ý‑(0), rozry‑v‑n‑ý‑(0), posmě‑š‑n‑ý‑(0)), n. s jedním ze slovesných kmenů, a sice buď s ↗kmenem přítomným (per‑0‑ou‑c‑í‑(ho), prac‑uj‑í‑c‑í‑(ho), žehl‑0‑í‑c‑í‑(ho), sáz‑ej‑í‑c‑í‑(ho), kry‑j‑í‑c‑í‑(ho)), n. ↗kmenem minulým (pr‑a‑c‑í‑(ho), nastav‑ov‑a‑c‑í‑(ho), žehl‑i‑c‑í‑(ho), sáz‑e‑c‑í‑(ho), kry‑0‑c‑í‑(ho)). K. je nositelem hláskových alternací, např. chod‑í‑v‑a‑(t) × chod‑í‑v‑á‑(m), br‑á‑(t) × nebr‑a‑(t); (viz ✍Caha & Scheer, 2008), mil‑0‑(ý) × mil‑é‑(ho); viz ↗Jakobsonovo pravidlo. S pojetím k. úzce souvisí třídění sloves do ↗slovesných tříd.
Viz také ↗infinitivní kmen, ↗kmenotvorná přípona, ↗minulý kmen, ↗přítomný kmen.
- AGSČ, 2013, 453n.
- Caha, P. & T. Scheer. The Syntax and Phonology of Czech Templatic Morphology. In FASL 16, 2008, 68–83.
- Čermák, F. Syntagmatika a paradigmatika českého slova II. Morfologie a tvoření slov, 1990.
- ČM, 1981.
- ČRJ, 1996.
- Dokulil, M. Status a funkce tzv. kmenotvorné přípony slovesné v slovanském tvoření slov (v pohledu diachronním a synchronním). In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě. Lingvistika, 1973, 241‑249.
- Erhart, A. Základy jazykovědy, 1984.
- MČ 2, 1986.
- MSoČ 1, 2010, 246.
- PMČ, 1995.
- Osolsobě, K. Morfologie českého slovesa a tvoření deverbativ jako problém strojové analýzy češtiny, 2011.
- Romportl, S. Struktura gramatické složky slovesných tvarů určitých v češtině, 1970.
- Šmilauer, V. Novočeské tvoření slov, 1971, 10.
- Šmilauer, V. Nauka o českém jazyce, 1972.
- TSČ, 1962, 33, 53, 120, 128, 135.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KMEN (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka