V ↗kognitivní lingvistice soustava vzorců v mysli jedince, funkční celek, v němž jsou uloženy mj. též poznatky získané opakovanou komunikační zkušeností. Zahrnuje obecné znalosti o světě na různých stupních obecnosti (srov. taky v počítačové lingvistice to, co označuje termín ↗common sense, v generativní lingvistice to, co označuje např. termín encyklopedické znalosti), dále komunikační prostředky (↗mentální slovník, gramatiku, neverbální prostředky) i znalosti o tom, jak komunikační prostředky užívat (komunikační normy). Tyto mentální vzorce se v mysli jedince vytvářejí a v čase přetvářejí na základě jeho interakce s okolním světem; k. je soustava otevřená a autoregulativní. Povaha této soustavy, tj. její organizace a fungování, se zkoumá z několika aspektů (zejm. z neurovědného a mentálního) v různých pojmoslovných a terminologických rámcích, které se navzájem překrývají; viz ↗neurolingvistika, ↗biolingvistika. Existuje řada teorií, které nejsou navzájem zcela kompatibilní.

1. V ↗psycholingvistice se k. studovala nejdříve v souvislosti s výzkumem ↗porozumění řeči; slova, která recipient vnímá, evokují v jeho mysli věci a jevy, které pojmenovávají, i kontexty, v nichž se obvykle vyskytují. Např. věta Řidiči jsou varováni před náledím a sněhovými jazyky evokuje představu chladného, nevlídného počasí a možného nebezpečí na silnici.

2. V kognitivní psychologii se užívá pojem mentální reprezentace, a to jak pro zpřítomnění jevů vnějšího světa, tak i pro výsledky tohoto procesu, tj. soustavu vzorců v mysli jedince (✍Sedláková, 2004).

3. V návaznosti na teorii paměti jakožto úložiště poznatků se zkoumá struktura paměti, ukládání, uchovávání a vybavování poznatků.

4. Pozornost se v kognitivní psychologii věnuje obecným znalostem o světě, jejich využití a mentální reprezentaci při produkci a porozumění řeči (např. ✍Kintsch, 1988; ✍Kintsch, 1989), dále typům znalostí a jejich kategorizaci. Rozlišují se např. znalosti deklarativní (o něčem, např. znalost, že plavání je pohyb ve vodě) a procedurální (jak něco funguje, např. jak se pohybovat, aby voda plavce nadnášela), znalosti pro konkrétní jevy a události (zahrnující i smyslové představy) a pro jevy abstraktní, znalosti pro jednotliviny (jedna konkrétní želva) a znalosti pro třídy jevů (želva jako zvíře).

5. S tím ve  vývojové psychologii a psycholingvistice úzce souvisí otázka tvoření pojmů, dále kategorizace pojmů (viz ↗kognitivní lingvistika) a psychologická reálnost zavedených kategorií, která je relevantní pro sémantiku. Vedle klasického „aristotelského“ přístupu založeného na sémantických rysech zařazujících jednotlivé ↗tokeny do navzájem disjunktních kategorií (↗type) se pracuje s kategorizací na základě ↗prototypů, tj. uspořádání kolem centrálních tokenů, které mají nejvíce rysů typických pro danou kategorii; takto vymezené kategorie nemusí být disjunktní.

6. Pro seskupení znalostí vázaných na běžné životní situace (např. oběd v restauraci) se v kognitivní lingvistice, resp. kognitivně orientované pragmatice užívají pojmy‑termíny ↗schéma, scénář, rámec, skript; takové seskupení znalostí se podílí na tom, jaké expektace (předběžná očekávání, viz ↗porozumění řeči) si recipient vytváří.

7. Fungování k. se v psychologickém kontextu chápe jako šíření aktivace (spreading activation); obecně se aktivací rozumí stav zvýšené připravenosti organismu k činnosti (opakem je inhibice), při ↗produkci řeči a porozumění řeči se aktivace chápe jako stav zvýšené pohotovosti těch znalostí, a tedy i slov, které jsou předmětem komunikace nebo s ním souvisí (např. ✍Eysenck & Keane, 2008). Aktivace se projevuje zvýšenou pozorností komunikantů, popř. i emočním vzrušením.

8. Nejspolehlivější poznatky poskytují dnes neurovědné výzkumy v širším rámci kognitivní vědy; k. se chápe jako síť neuronálními drahami vzájemně propojených nervových buněk a center tvořících proměňující se formace. Stimul vyvolá aktivaci příslušných okruhů nervových buněk a ty způsobují aktivaci všech nervových buněk, které jsou s nimi spojeny (viz ↗psycholingvistické metody). Fungování této soustavy se modeluje na počítači (umělé neuronové sítě), viz např. ✍Altmann (1997), ✍Pinker (1999), ✍Thagard (2001). Získané poznatky svědčí o tom, že jaz. není v mysli člověka autonomním mentálním jevem. Přes velké množství výzkumů jednotná teorie mysli dosud chybí. Viz též ↗neurolingvistika, ↗biolingvistika, ↗kognitivní lingvistika, ↗kognitivní gramatika.