K.g. je reakcí na generativní přístup k jazyku. Autorem konceptu kognitivní mluvnice (k.m.) je R. Langacker, který se odklonil od generativní gramatiky. Svoje pojetí popsal v řadě knih (✍Langacker, 1987; ✍Langacker, 1991; ✍Langacker, 1991a; ✍Langacker, 2000; ✍Langacker, 2008; ✍Langacker, 2013), z nichž nejúplnější a čtenáři nejpřístupnější je ✍Langacker (2008); ✍Langacker (2013) je zkrácenou verzí jeho monografie z roku 2008 a obsahuje jen první dvě z jejích čtyř částí. Langackerova k.m. hraje v ↗kognitivní lingvistice centrální roli a většina bádání v kognitivní lingvistice se řídí jeho koncepcí.

Langacker definuje jazyk jako kognitivní činnost, ve které mají všechny jevy význam. S tím souvisí nejdůležitější pravidlo k.m., tedy tzv. obsahový požadavek (content requirement), podle něhož smí lingvistická analýza navrhovat jen struktury, které mají význam. To znamená, že k.m. popisuje jen jevy, které jsou doloženy v jazyce, a vyhýbá se abstraktním a pouze teoretickým strukturám. Proto v k.m. chybějí syntaktické stromy, přemísťování jednotek ve stromech i tzv. bezvýznamové jednotky, které jsou běžné v generativní gramatice.

Protože všechny jazykové jednotky a jevy mají význam, nepovažuje k.m. na rozdíl od Chomského a jeho stoupenců syntax ani jazyk za autonomní. Místo aby byl samostatnou funkcí, je jazyk vždy spojen s tím, jak člověk vnímá svět. Jazyk tak podle této představy využívá stejné kognitivní mechanismy, které jsou k dispozici i pro jiné kognitivní funkce: schematizace, asociace a kategorizace. Tyto mechanismy jsou stejně důležité jak pro mluvnici, tak pro lexikon, protože mluvnice a lexikon jsou spojeny v jednom kontinuu.

Princip k.m. se nejlépe ilustruje na výkladu lexikální jednotky. Většina slov je víceznačná, jako slovo židle, které má prototypický referent jako výsledek schematizace různých příkladů židlí: prototyp bude spíš typická dřevěná židle a méně prototypickými referenty budou houpací židle a židle na kolečkách. Kategorizace není dána skutečností, ale je výsledkem dohody mluvčích, a může být proto různá a labilní. Židle na kolečkách má jiné asociace v mluvené č., kde se jmenuje vozík/vozejk. Kategorie chair v angl. má širší asociace než jeho č. ekvivalent a zahrnuje také ‚křeslo‘ (easy chair) a ‚lehátko‘ (lawnchair/deckchair). Chobotnice je dalším příkladem víceznačnosti lexikálních jednotek. V č. je tu asociace se sloním chobotem, zatímco ruský výraz osminog (‘osm nohou’) ukazuje na konceptualizaci podle počtu údů a v norštině se v bleksprut (‘rozstřikovač inkoustu’) odkazuje k charakteristickému chování. Významové kategorie se dají rozšiřovat pomocí metafory a výkladu (construal).

Základní jazykovou jednotkou je podle k.m. tzv. symbolická struktura, která se skládá ze sémantického pólu a fonologického pólu a vztahu mezi nimi. České slovo židle tak má minimální strukturu s významovým pólem židle (obsah, který se popisuje výše) a s fonologickým pólem /Ʒidle/. Protože má význam a má ukotvení v jazykové realitě, vyhovuje symbolická struktura obsahovému požadavku. Podle Langackera se jazyk jako celek skládá ze symbolických struktur a gramatických struktur, které jsou jejich složeninami (symbolic assemblies). Význam složené struktury ale není prostým součtem významů jejích částí. Části napovídají a motivují význam celku, ten ale s ohledem na různé možnosti asociace a kulturních zvyků není plně prediktabilní. Např. slova knihovna a knihařství naznačují místa, kde jsou knihy, ale mají jiné asociace, které souvisejí s půjčováním, resp. tvorbou knih. S ohledem na své části do (někam) + naš (od nosit) + eč (člověk, který něco dělá) by slovo donašec mělo znamenat „člověk, který něco někam nosí“. V č. kultuře je ale význam tohoto slova daleko užší, navíc má negativní asociace. Jiné složené struktury nejsou průhledné vůbec, jako například kočičí hlavy, kde nejde ani o hlavy ani o kočky, resp. jejich části. U hlavy je ve hře fyzický tvar, který se podobá dlažebním kostkám, a tím motivuje význam rozšířený v č. kultuře.

Význam není vlastností pouze lexikálních slov, ale vůbec všech jazykových jednotek a jevů. Také základní lingvistické kategorie jsou motivovány významem. Langacker to dokazuje na příkladu kategorií podstatné jméno a sloveso, jež definuje sémanticky. Podle něho je podstatné jméno „jakýkoli výsledek seskupení nebo reifikace“ a prototypickým referentem je stabilní fyzický předmět, který existuje v prostoru a je významově samostatný. Sloveso je protikladem podstatného jména: sloveso ukazuje na vztah a jeho prototypickým referentem je událost, která existuje v čase a je závislá na svých účastnících. Mezi podstatnými jmény a slovesy jsou také shody: rozdíl mezi dokonavým a nedokonavým videm (jako rozhodnout a rozhodovat) odpovídá rozdílu mezi počitatelnými a nepočitatelnými podstatnými jmény (jako židle a voda).