Termín užívaný v rámci souvětné syntaxe i ↗textové lingvistiky pro označení formální spojitosti vět v souvětí n. elementárních textových jednotek (vět, výpovědí, textémů) v ↗textu prostřednictvím vztahu jaz. prostředků v jeho povrchové struktuře, které jsou výsledkem formálních operací, tj. např. výsledkem substituce substantiva Zuzana v Rozhodl se pro Zuzanu, zájmenem ta v Té věřil při ↗pronominalizaci doprovázené jejich gramatickou shodou (v rodu a čísle), tedy Rozhodl se pro Zuzanu. Té věřil. V rámci „propozičně“ chápané ↗textové lingvistiky se tak k. považuje za formální stránku významového (sémantického) vztahu elementárních textových jednotek (✍Halliday & Hasan(ová), 1976, ✍Rickheit & Schade, 2000).

K. se rozumí rovněž princip, který se uplatňuje při konstituování textu a v konkrétním textu se stává jeho rysem, s jehož pomocí je spolu s dalšími rysy možno určit ↗textovost zkoumaného textu, tj. zda jde z komunikačního hlediska o text (✍de Beaugrande & Dressler, 1981; ✍de Beaugrande & Dressler, 1992). K. slouží vyjádření významové soudržnosti textu, tedy ↗koherenci (srov. ✍Tanskanen(ová), 2006; ✍AGSČ, 2013:905n.). Za prostředky k. se považují (1) formální vztahy lexikálních prostředků a (2) prostředky gramatické, jimž se pro č. detailněji věnují např. ✍Zimová (1991) a ✍Vychodilová (2008).

(1) Vztahy lexikálních prostředků, jimiž se např. podle ✍Harwega, (1968) vytváří formální spojitost elementárních textových jednotek, se na úrovni textu zpravidla rozumí (a) materiální rekurence (opakování) lexikálních prostředků. Ty pak na sémantické rovině v jedné větě n. výpovědi odkazují k témuž ↗předmětu řeči, k němuž v druhé větě n. výpovědi odkazují tytéž lexikální prostředky. Opakování těchto lexikálních prostředků je jednak prosté (Loni bylo uděleno devětkrát více pokut. Pokuty byly uděleny za nejrůznější prohřešky.), jednak kombinované s ↗ukazovacími, tj. funkčně viděno odkazovacími zájmeny ten, tento n. takový, n. adjektivy zmíněný či uvedený (Loni bylo uděleno devětkrát více pokut. Ty pokuty / Zmíněné pokuty nebylo snadné vybrat.). Může ovšem dojít i k substituci těchto výrazů výrazy významově blízkými, příbuznými (viz ↗sémantika textu). Pak ovšem nejde o opakování významově plně identických výrazů, jež mají z hlediska sémantického nulovou informační hodnotu a slouží tak k. textu, ale o obměnu původního výrazu, čímž mezi substituendem a substituentem vzniká významový vztah synonymie (Představil nám svou dívku. Holka to byla milá, ale nehodila se k němu.), resp. jde o vztah hyponyma a hyperonyma (Dostal od rodičů morče. Domácí mazlíček mu měl nahradit bratříčka.), vlastního a obecného jména (Odstěhoval se do Prahy. V tomto městě vždycky chtěl bydlet.) apod. Zde tedy už jde o významový vztah výpovědí, a tedy o významovou soudržnost textu, pro kterou se vžilo označení ↗koherence textu. Vedle toho může docházet také k (b)  substituci (náhradě) plnovýznamových lexikálních prostředků zájmeny osobními (Shořel nám dům. Postavili jsme ho znovu.), odkazovacími (Shořel nám dům. Ten už si jen tak znovu nepostavíme.) či nekongruentním zájmenem to (Navštěvoval VUML. To je Večerní univerzita marxismu-leninismu.), které mají textově deiktický význam.

Mezi zmíněnými lexikálními prostředky je v (a) i (b) vztah ↗koreference. K. tedy slouží ↗koherenci, jež se nicméně může obejít i bez prostředků k. textu. Tam, kde se uvedené lexikální výrazy vztahují k výrazům v předchozích výpovědích, se mluví o ↗anafoře, méně často se takové výrazy ↗kataforicky vztahují k výrazům v následující výpovědi.

Někdy se k lexikálním prostředkům ↗koheze řadí i (c) ↗konektory. Konektory v užším smyslu rozumí např. ✍Halliday & Hasan(ová) (1976) funkční slova, a proto je i s ohledem na jejich postavení ve větě řadí ke gramatickým prostředkům k.

(2) Gramatickými prostředky formální spojitosti vět v souvětí n. elementárních textových jednotek v ↗textu se podle Štíchy v ✍AGSČ (2013:905n.) rozumí: (a) gramatická shoda v rodě a čísle mezi substantivem jedné a adjektivem n. rodovým zájmenem druhé elementární textové jednotky, např. Loni bylo sice uděleno devětkrát více pokut, jejich průměrná výše ale klesla na 933 korun. Vyměřeny byly za všechny formy daňových prohřešků. nebo Nejvíc ale stejně všichni kroutili hlavou nad ní, nad Lenou. Ona byla ten divný, podezřelý element. (SYN2015); (b) shoda gramatických kategorií určitého slovesa (rodu a čísla) jedné a substantiva druhé elementární textové jednotky. ✍Štícha (2013:916) tuto shodu omezuje na případy, kde je substantivum v subjektu, např. Běda, moje drahá příbuzná nemá jméno, a tak jí budeme říkat Milosti do té doby, dokud znovu nezíská svůj právoplatný titul královny, nebo možná princezny. Byla natolik významná, aby jejím současníkům záleželo na zachování jejího těla. (SYN2015). Jiné gramatické kategorie, jež jsou pro vznik textu konstitutivní a jež jsou formálním prostředkem při utváření významových vztahů mezi výpověďmi, viz ↗koherence.

Ke gramatickým prostředkům by bylo možno přiřadit i ↗elipsu tam, kde k ní dochází např. při paralelismu vět v souvětí (Starší dcera chodila do tanečních, mladší vůbec.). Druhé větě lze porozumět na pozadí věty první, na niž odkazuje, resp. k jejíž syntaktické struktuře a k jejímuž lexikálnímu naplnění se vztahuje (dcera, chodila + NEG). ✍Halliday & Hasan(ová) (1976) ke gramatické k. počítají rovněž ↗konektory v užším smyslu a substituci. Za gramatické prostředky k. by bylo možno považovat i ↗relativní časy, v č. tedy ↗přechodník. Svou roli hraje i slovosled a kontaktní a distantní postavení lexikálních prostředků.

Rozlišuje se též mezi konexí (mezivětné navazování využívající zvl. pronominalizace a ↗pro), k. (opakování a významová obměna lexikálních prostředků, která slouží vytváření ↗tematických posloupností) a koherencí (soudržnost na základě vědění o světě), popř. interpretabilitou (✍Hoffmannová, 1993, ✍Rickheit & Schade, 2000). Viz také ↗koherence.