Individuální formální a významová spojitelnost, schopnost kombinace jaz. prvku s jiným n. jinými, vytvářená jeho jedním n. více kolokačními paradigmaty (↗virtuální a kolokační paradigma), podmíněná jeho ↗kompatibilitou s nimi; spolu s ↗valencí patří k hlavním složkám syntagmatičnosti každého jaz. prvku. Individuální realizací k. vzniká ↗kolokace. Je‑li např. valencí verba čístakuz., je jeho kolokabilitou paradigma, třída konkrétních subst., která tento akuz. konkretizuje, např. číst (knihu, román, dopis…), kde číst knihu je jedna jeho konkrétní kolokace; do kolokačního paradigmatu slovesa číst však nepatří např. inkompatibilní *kámen, *vodu, *maso… (i když to jsou také akuz.). Obecně platí, že k. každého slova je úzce restringovaná a v zásadě daná jeho sémantikou, a i když se časem i autorsky mění (zrod ↗metafor), nikdy není neomezená a libovolně široká: žádný lexém jaz. se nekombinuje se všemi dalšími. K. je ve svém úhrnu zásadní složkou hodnoty lexému a je pro libovolné dva lexémy i synonymní, vždy jedinečná a nezaměnitelná. O k. se na úrovni jiné než lexikální (autosémantické) zpravidla neuvažuje, i když tomu např. u morfémů nic nebrání.