HOVOROVÝ STYL

Základní

Styl patřící v české stylistice k nejproblematičtějším, neustáleným a obtížně definovatelným konceptům. V různých obdobích a u různých autorů se lze setkat s odlišným chápáním h.s.; názory se různí i v tom, zda vůbec h.s. považovat za jeden ze základních ↗funkčních stylů. Obvykle je počítán ke stylům „věcným“, „věcně informativním“, „věcně sdělným“, tj. ke stylům projevů, které nejsou založeny na estetické intenci.

1. Asi nejčastější pojetí spojuje h.s. s oblastí běžné každodenní komunikace, s každodenním sdělováním, s „funkčně stylovou oblastí běžně dorozumívací“ (✍Jedlička & Formánková ad., 1970), tedy s projevy, jimž dominuje funkce „komunikativní“, „prostě sdělovací“, „prostě informativní“. V tomto pojetí bývá označován i jako styl prostě sdělný // styl prostě sdělovací // styl běžně mluvený // styl běžně dorozumívací; je to styl ↗projevů mluvených (sekundárně psaných) hlavně spontánních, nepřipravených, privátních, dialogických, vázaných na situaci…

2. Prvnímu pojetí se blíží pojetí, které h.s. vykládá ve vazbě na značně rozšířené č. pojetí „hovorovosti“ stavěné proti spisovnosti; širší odborná veřejnost, ale i mnozí filologové a studenti filologických oborů intuitivně zastávají široké a neurčité pojetí hovorovosti, hovorových prostředků, kam řadí vše, co nepovažují za spisovné; to, co je pro ně spojeno s každodenností, všedností, někdy i pokleslostí, stylovou nízkostí, tedy i prostředky obecné češtiny, slangů aj.; to, co nedosahuje vysoké stylové úrovně (připravených spisovných komunikátů). Pro toto pojetí, resp. pro spojení (1) a (2), by asi vyhovoval termín styl kolokviální.

3. Pro další autory je h.s. pevně spojen se stylovou vrstvou hovorových prostředků a s „nenucenou, hovorovou (konverzační) formou spisovného jazyka“, kterou užívají nositelé spis.jaz. v běžném hovoru, tj. s hovorovou češtinou. V tomto pojetí je situační podmíněnost a vazba k určité komunikační sféře opět jinak vyprofilována: jde spíše o styl mluvených projevů v situacích polooficiálních, veřejných či poloveřejných. Pak se s h.s. pohybujeme na okraji ↗spisovného jazyka, n. nanejvýš v prostoru mezi spisovností a nespisovností. V tom případě by ale chyběl termín pro stylistickou charakteristiku běžné každodenní komunikace, na většině č. území asi převážně nespisovné.

4. Na základě rozporuplného chápání h.s. vznikl návrh chápat h.s. jako určitou „středovou stylovou kvalitu, vhodnou pro běžné mluvení (prosté sdělování), nemající ambice se stylově vymezit ani směrem k rafinované vycizelovanosti, ani směrem k nereflektované neomalenosti“ (✍Čmejrková, 2013); jako styl neformálních, ale poměrně kultivovaných projevů, které nebývají hodnoceny negativně, nevyužívají stylově nejnižší registry (např. vulgarismy), ale nejsou omezeny na prostředky spisovné (ani „hovorové“) češtiny. K úvahám o vztahu h.s. a spisovnosti/nespisovnosti lze vztáhnout rovněž názor ✍Hausenblase (1972), který staví komplexní h.s. (běžně mluvený) proti komplexnímu stylu knižnímu.

5. Někteří autoři pokládají za synonyma h.s.styl konverzační. ✍Havránek (1932), ✍Havránek (1942) užíval nejprve termínu „funkční jazyk hovorový“, později přešel k termínu funkční styl a ke spojení styl hovorový (konverzační). ✍Jelínek (1966) uvažuje o tom, zda styl hovorový a konverzační pokládat za synonyma, n. styl konverzační vyhradit pro speciální situace společenské konverzace. Toto druhé, užší pojetí stylu konverzačního je asi vhodnější: styl konverzační je pak vázán na specifickou komunikační sféru, na konverzaci v č. pojetí, je to styl mluvených (i psaných) projevů v situacích samoúčelného, kontaktového společenského „hovoru pro hovor“.

V odborné literatuře je výrazně zastoupeno pojetí (1), tj. ztotožnění h.s. se stylem prostě sdělovacím. Někteří významní představitelé č., případně slovenské, stylistiky ovšem toto pojetí h.s. vylučují. Chloupek (✍Čechová & Chloupek ad., 1997) pochybuje o tom, že lze mluvit o „prostě sdělném, hovorovém funkčním stylu“ zejména proto, že se proti jiným funkčním stylům nezakládá na spis.č. a že se jeho komunikáty neřídí samostatnou, obecně respektovanou ↗normou. Také ✍Horecký (1979) odmítá považovat hovorovost za samostatný „jazykový styl“: vymyká se z převládajícího chápání funkčních stylů tím, že ve spontánních projevech nejde o „stylizaci“, tyto projevy se nezakládají na procesech uvědomělého výběru jazykových (event. mimojazykových) výrazových prostředků. Těmto autorům tedy vadí asymetrické postavení h.s. vůči ostatním funkčním stylům, které pražská funkční stylistika spojovala především s projevy psanými, monologickými, spisovnými a s uvědomělým, záměrným výběrem prostředků.

✍Hrbáček (1983) počítá s funkčním stylem prostě sdělovacím (dominantní funkce prostě sdělná) a s funkčním stylem konverzačním (dominantní funkce kontaktová), nikoli však s funkčním stylem hovorovým. Své pojetí pak Hrbáček ještě upřesnil v ✍Hrbáček (1995), kde provedl toto rozlišení:

(1) hovorová vrstva prostředků spis.jaz. („hovorový jazyk“): tento soubor výrazových prostředků představuje existenční formu spisovného jazyka (hovorovou češtinu), jeho funkční modifikaci (případně „jazykový útvar“), a nemůže zahrnovat žádné výrazy nespisovné. Přitom se ale pohybuje spíše na pomezí spisovnosti, vylučuje výrazy knižní.

(2) hovorová forma jazykového projevu, tedy vlastně „styl“, který si vybírá prostředky hlavně z hovorové jazykové vrstvy. Podle Hrbáčka v tomto případě rozhodně nejde o funkční styl; místo toho mluví o hovorovém stylovém typu. Ten je příznačný pro projev jakéhokoli funkčního stylu (uměleckého, publicistického, méně často odborného), který používá hovorových prostředků (zatímco projev ve stylu prostě sdělovacím nemusí obsahovat žádné hovorové prostředky); není tedy určen funkcí, ale je závislý na hovorové vrstvě spisovného jazyka (tj. na vrstvě prostředků „vhodných zejména pro veřejné a poloveřejné nepřipravené mluvené projevy“). Do projevů „hovorového stylového typu“ mohou pronikat i některé výrazy nespisovné (zvláště např. ty obecně rozšířené, které mají pouze knižní protějšek a postrádají protějšek neutrální), výrazy expresivní, slangové, nářeční.

Další pojmové zauzlení je ale hodně spletité. Podle Hrbáčka funkční vrstvy jazyka neodpovídají funkčním stylům: funkční vrstvy jsou tři (neutrální, hovorová, knižní), zatímco funkčních stylů je daleko víc. Funkční vrstvy jazykových prostředků definuje jako vyšší a těm odpovídají stylové typy (hovorový, knižní); za nižší považuje stylové vrstvy a ty korespondují s funkčními styly. Prostředky z funkční vrstvy hovorové n. knižní se tak mohou vyskytovat v projevech různých funkčních stylů. Hrbáček také upozorňuje výslovně na skutečnost, která se od dob Havránkových publikací stala zcela zjevnou: pokud vážeme „hovorové projevy“ na hovorovou formu spis.č., nelze tím myslet běžné každodenní soukromé hovory; ty jsou spisovné, byť i „hovorové“, spíše výjimečně (v některých moravských regionech).

Ze slovenských stylistiků např. ✍Miko (1976) zdůraznil hovorovost jako komplexní výrazovou kvalitu textů h.s., tj. projevů ze sféry soukromé, neoficiální každodenní komunikace, plnících funkci běžně dorozumívací (podobně i ✍Bosák, 1989, spojuje hovorovost s privátní komunikací, uvolněným vyjadřováním, odklonem od spisovnosti). Zároveň však Miko zaměřil svůj zájem hlavně na hovorový kolorit, který prostředky h.s. vytvářejí při transpozici do literárního textu (na estetickou funkci hovorovosti). Na to navázal ✍Patráš (1996); doporučil vyhnout se „krizi“ (tj. přílišné hybridnosti, heterogennosti výrazových prostředků a postupů v běžných mluvených, zvláště dialogických komunikátech) tím, že termín h.s. vyhradíme jen pro texty psané, zvláště umělecké, kde je hovorovost stylizována, je „pod kontrolou“ autorova záměrného výběru prostředků. Pak budeme sledovat fúzi stylu uměleckého a hovorového, resp. i hovorového a řečnického (projevy mluvené, ale oficiální, připravené, monologické, záměrně stylizované). Do jisté míry podobné pojetí zastávají někteří rusisté (✍Koževniková, 1973; ✍Kožina (ed.), 2003), kteří rozlišují (a) „razgovornyj styl“ jako styl běžných nepřipravených neveřejných mluvených projevů a „literaturno-razgovornyj styl“ jako koncentrovanou, vyhraněnou podobu hovorovosti, podřízenou v literárních textech převaze estetické funkce. Naproti tomu ve stylistice polské se „styl potoczny“ obvykle nespojuje ani se spis.jaz., ani s uměleckou stylizací. Chápe se spíše ve vazbě na „język potoczny“, a u této celonárodní kolokviální varianty sloužící každodenní mluvené komunikaci se někdy ještě rozlišuje subvarianta neutrální (polooficiální situace) a příznaková, vyloženě neformální. ✍Bartmiński (1991) (a jinde) je zastáncem antropocentrického pojetí: „styl potoczny“ je podle něj nevyhraněný, rozplývavý, objevuje se v heterogenních textech mluvených i psaných, které využívají prostředky různých kódů; ztělesňuje konkrétní, praktické, přirozené vidění světa a užívání obyčejných, všedních, nenápadných, ale často i značně subjektivních a expresivních, dialogických a kontaktových prostředků. Tento autor pokládá „styl potoczny“ dokonce za centrum stylového systému jazyka.

S vágním konceptem h.s. souvisí také „hovorovost“ jako stylový kvalifikátor používaný ve slovnících. ✍Čechová & Chloupek ad. (1997) konstatují, že kvalifikátorem hovorovost je označována lexikální vrstva kolokvialismů, hovorových slov a frazémů, které patří do běžně užívané mluvené podoby spisovného jazyka a stojí někdy na pomezí spisovnosti, protože hranice hovorovosti směrem k nespisovnosti nejsou příliš ostré; tato vrstva se vyznačuje značnou tolerancí k výrazům profesním, oblastním, případně i k výrazům slangovým n. nářečním. Výrazně zastoupeny jsou tu částice, citoslovce, výrazy kontaktové, parazitní, neurčité. Autoři uvádějí řadu příkladů ze Slovníku spisovné češtiny a upozorňují na to, že hodnocení výrazů jako hovorových se může lišit ve slovnících i v povědomí uživatelů.

Rozšiřující
Literatura
  • Bartmiński, J. Styl potoczny jako centrum systemu stylowego jazyka. In Gajda, S. & H. Szczegot ad. (eds.), Synteza w stylistyce słowiańskiej, 1991, 33–47.
  • Bosák, J. Hovorový štýl a hovorovosť. In Mistrík, J. (ed.), Textika a štylistika, 1989, 143–148.
  • Čechová, M. & J. Chloupek ad. Stylistika současné češtiny, 1997.
  • Čmejrková, S. Závěr. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad., Styl mediálních dialogů, 2013, 286–289.
  • Hausenblas, K. Výstavba jazykových projevů a styl, 1972.
  • Havránek, B. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 32–84.
  • Havránek, B. K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka. ČMF 28, 1942, 409–416.
  • Horecký, J. Vymedzenie štandardnej formy slovenčiny. SR 44, 1979, 221–227.
  • Hrbáček, J. Poznámky k funkčním stylům prostě sdělovacímu, hovorovému a konverzačnímu. SlavPrag 26, 1983, 111–114.
  • Hrbáček, J. Hovorová čeština. In Hasil, J. (ed.), Přednášky z 34. a 35. běhu Letní školy slovanských studií, 1995, 53–61.
  • Jedlička, A. & V. Formánková ad. Základy české stylistiky, 1970.
  • Jelínek, M. Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními. SaS 27, 1966, 107–117.
  • Kožina, M. N. (ed.) Stilističeskij enciklopedičeskij slovar´ russkogo jazyka, 2003.
  • Koževniková, K. O podstatě hovorovosti v češtině. In Barnet, V. & V. Hrabě ad. (eds.), Studia Slavica Pragensia, 1973, 199–213.
  • Miko, F. Štýlové konfrontácie, 1976.
  • Patráš, V. Kríza hovorového štýlu? Stylistyka 5, 1996, 198–209.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): HOVOROVÝ STYL. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/HOVOROVÝ STYL (poslední přístup: 23. 11. 2024)

Další pojmy:

stylistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka