Paradigmatický významový vztah binární protikladnosti významově souřadných jednotek (především lexémů). Součást šíře pojímaného vztahu kontrastnosti (✍Lyons, 1977), k němuž je řazena též vícečlenná protikladnost (např. ↗kohyponymie). V rámci o. bývá vyčleňována ↗konverzivnost a především dva základní podtypy široce chápané antonymie (lexikální jednotky spojené vztahem antonymie se nazývají antonyma):

(1) antonymie v užším smyslu (též antonymie polární, antonymie graduální; z hlediska logiky ↗o. kontrární). Pro členy opozitní dvojice (začátek ‒ konec, mladý ‒ starý, teplý ‒ studený) v tomto případě platí, že (a) svými významy nepokrývají celý nadřazený pojem, nýbrž představují póly stupnice, mezi nimiž si lze představit ještě minimálně jeden stupeň přechodový, ať už lexikálně obsazený, n. vyjádřitelný opisem (začátek ‒ prostředek ‒ konec; mladý ‒ ani mladý, ani starý / středního věku ‒ starý); u některých opozit označujících zřetelně měřitelné dimenze se v ↗otázkách doplňovacích a při substantivizaci příznak polarity neutralizuje a opozitum stojící na pólu maxima pak referuje k celé dimenzi, srov.: Jak starý//*mladý (= jakého věku) je ten pes?, Jakého je stáří//*mládí?; (b) jejich význam je gradovatelný (tvoří je nejčastěji jakostní adj., která lze stupňovat: studený ‒ studenější ‒ nejstudenější), viz ↗stupňování; (c) spojuje je vztah ↗kontrárnosti, tj. platnost jednoho členu implikuje popření druhého (je‑li X mladý, vyplývá z toho, že není starý), popření členu však platnost druhého neimplikuje (není‑li X mladý, nemusí to znamenat, že je starý); ∀x[P(x) ⇒¬ Q(x)];

(2) antonymie komplementární (z hlediska logiky ↗o. kontradiktorická). Pro členy opozitní dvojice (živý ‒ mrtvý, ženatý ‒ svobodný, bdít ‒ spát) platí, že (a) svými významy pokrývají ve dvou disjunktních dílech celý nadřazený pojem, tj. významově se doplňují, neponechávají mezi sebou prostor pro žádný přechodový člen; (b) jejich význam není gradovatelný (tvoří je většinou adj., která v primárním nepřeneseném významu nelze stupňovat, srov. mrtvý ‒ ^#mrtvější); (c) spojuje je vztah ↗kontradikce, tj. platnost jednoho členu implikuje popření druhého (je‑li X živý, vyplývá z toho, že není mrtvý) a zároveň popření členu implikuje platnost členu druhého (není‑li X mrtvý, musí být živý); ∀x[P(x) ⇔¬ Q(x)], podrobněji viz ↗negace.

Jako zvláštní typ antonymie bývá vyčleňována ještě antonymie vektorová (někdy řazená k antonymii polární, tak Filipec v ✍Člex (1985:130); v určitém smyslu blízká konverzivnosti), pro niž platí, že jeden člen opozitní dvojice popírá pouze část významu členu druhého, a to tím, že vyjadřuje protichůdný směr (vlézt ‒ vylézt, slepit ‒ rozlepit, zmizet ‒ objevit se; do ‒ z, k ‒ od).

O síle antonymie hovoří mj. asociační testy (antonymum zpravidla figuruje jako první lexikální asociace; ✍Novák, 1988) a též doklady jejího vlivu na formální proměny slov (srov. např. posun bohatěti > bohatnouti vyvolaný tlakem opozitního slovesa chudnouti; viz ✍Němec, 1966; ✍Němec, 1995).

Z hlediska formální struktury mohou být antonymy jednotky nestejných slovních základů (studený × teplý) n. slovotvorně rozlišené jednotky téhož základu. U slovotvorných antonym vzniklých kompozicí vyplývá protikladnost většinou z významového vztahu prvních částí složenin (dobromyslný × zlomyslný), u antonym vzniklých prefixální derivací z významového vztahu prefixů obou členů antonymní dvojice (přijít × odejít) n. pouze z významu prefixu jednoho členu na pozadí členu neprefigovaného (bezcenný × cenný).

Antonymie je velmi úzce propojena s negací. Předpona ne‑ má v zásadě kontradiktorní funkci, záporová lexikální antonyma však mohou vedle antonymie kontradiktorické (platný × neplatný, kuřák × nekuřák) vyjádřit i antonymii polární (šťastný × nešťastný, přítel × nepřítel) a v případě tzv. neplných antonym, obsazujících mezipozici v intervalu antonym polárních, též antonymii nekontrární, neznamenající popření významu, nýbrž jen jeho oslabení (velký ‒ nevelký ‒ malý; předpokladem tohoto typu je většinou hodnotící významový aspekt, negované formy jsou užívány i jako eufemismy). Upřesnění funkce lexikálního záporu v rámci vztahů kontradikce, kontrárnost a nekontrární opak závisí na řadě faktorů, mj. na slovním druhu (např. negace u sloves má v principu charakter kontradiktorického přímého popření a splývá se záporem mluvnickým), na zapojení lexému do struktury významových relací v lexikonu (např. na existenci synonymních antonym s kladnou formou), na provázanosti s konkrétními sémantickými či pragmatickými kategoriemi (blíže viz ✍Němec, 1969). Pojetí verbální negace buď jako kontradiktorické, n. jako kontrární je pak na úrovni věty komplikováno kompozicionalitou významu a zapojením např. určitých popisů do celkového významu. Věty jako Petrův domácí právě spí a Petrův domácí právě nespí jsou buď ve vztahu kontradiktorickém (je‑li ↗presupozice určitého popisu Petrův domácí splněna), n. kontrárním (není‑li tato existenční presupozice splněna); podrobněji viz ↗negace. ­‒ Ojediněle může mít záporná i kladná forma slova stejný význam, např. nestvůra ‒ stvůra, pro některé negované formy nejsou (synchronně) užívány afirmativní podoby, např. neřest, nemotorný (o typech a důvodech asymetrie antonymických modelů např. ✍Hradilová, 2013).