Greplův termín (např. v ✍SČ, 1998) pro smysl výpovědi vyplývající ze záměru (účelu, úmyslu, intence), s jakým je nějaká výpověď mluvčím vůči adresátovi v dané konkrétní ↗komunikační situaci produkována. KF v Greplově pojetí je srovnatelná/paralelní s ilokuční funkcí. Podle teorie klasické verze ✍Searlovy (1969) teorie ↗mluvních aktů mluvčí realizací výpovědí o světě nejen něco říká, ale zároveň tím, co říká a jak to říká, snaží se dosáhnout u adresáta nějakého efektu: rámcově řečeno, obohatit znalosti adresáta o světě, popř. změnit jeho názory, postoje, stanoviska k něčemu, ale třeba také přimět ho k nějakému jednání, včetně řečové reakce. Mluvčí chce adresáta např. o něčem informovat (Pavel už odešel), n. naopak od něho nějakou informaci získat (Odešel už Pavel?; Kdy odešel Pavel?), n. ho přimět k nějaké činnosti (Odejdi už, Pavle!), ale také třeba mu něco vytknout (Tos mě nemohl zavolat?), dovolit (Klidně si zapalte), za něco mu poděkovat (Díky že jste přišel), před něčím ho varovat (Ne abys přišel pozdě), n. ho ze slušnosti pozdravit (Buď zdráv). Celkový smysl výpovědi se skládá ze dvou složek: z propozičního obsahu (= co se říká) a z aktuální KF (= s jakým cílem (úmyslem, záměrem) se to říká): symbolicky KF(o). O existenci KF výpovědi svědčí: (a) pojmenování typu oznámení, otázka, výzva, vydírání, vyhrožování, omluva, výtka aj.; (b) způsoby ↗reprodukce prvotních výpovědí adresátem n. jinou osobou v jiné komunikační situaci (Tos mi to nemohl říct včas? ‒ Pavel mi vyčítal, že jsem mu to neřekl včas); (c) ilokuční slovesa ve větách uvozujících tzv. přímou řeč nebo přímou řeč komentující: „Máte přece sestru,“ namítl Mason. V úspěšné komunikaci adresát interpretuje propoziční obsah výpovědi i její aktuální KF v souladu se záměrem produktora (už ✍Skalička, 1965), a reaguje adekvátním způsobem (↗akt perlokuční).

Signalizace KF je často determinována jen komunikační situací (S): tak např. věta Povím to našemu řediteli může být v S₁ pronesena (míněna) jako „oznámení“, „sdělení“, v S₂ však jako „návrh“ vůči adresátovi, v S₃ ale třeba jako „výhrůžka“ aj.  Ve světové lingvistické literatuře užívaný termín ilokuční funkce (síla), viz ↗ilokuce, je odvozen od latinského illoquor ‒ illoqui ‒ illocutus sum, (‘nevyjádřenýʼ). Výpověď Ticho léčí! napsaná na chodbě v nemocnici má formu věty oznamovací, ale není interpretována jako „oznámení“, nýbrž jako „výzva“. Jednotlivé jaz. však mají repertoár prostředků, některé explicitní (zejm. tzv. ilokuční a performativně použitelná slovesa), jiné konvencializované, jimiž jednotlivé KF signalizují/indikují. Zatímco existence KF je jevem univerzálním, prostředky indikace KF jsou jazykově specifické. Explicitním indikátorem KF/ilokuční funkce jsou performativně užité tzv. ↗explicitní performativní formule (viz i dále): Žádám tě, abys…; Slibuji, že…; Nařizuji vám, abyste… Značnou míru explicitnosti mají (v češtině) konvencializované žádosti a prosby s formou otázky po schopnosti adresáta uskutečnit propoziční obsah p (Mohl byste mi podat ten kufr? = podejte mi ten kufr) n. po jeho znalosti propozičního obsahu (Víš/Nevíš, kde je tady bankomat? = řekni mi, kde je tady bankomat), případně frazeologizované výpovědí formule uvozené Co abychom…?; Co kdybych…?; Co kdybys…?; Že bys / Že bychom…? (návrhy, nabídky); viz dále a ↗komunikační výpovědní forma; srov. ✍SČ (1998).

1 Charakteristika komunikačních funkcí

V návaznosti na ✍Searla (1969) se zakládá na stanovení souboru nutných a dostačujících situačních podmínek relevantních pro úspěšnou realizaci KF; např. KF „výtka“ je definovatelná těmito situačními parametry: (i) mluvčí ví (je přesvědčen), že adresát (ne)vykonal to, co (ne)vykonat měl; (ii) mluvčí je v nadřazeném, n. aspoň rovnocenném postavení vůči adresátovi; (iii) mluvčí hodnotí jednání partnera (adresáta) negativně; (iv) mluvčí se při tom opírá o platné společenské, morální normy (konvence…) n. o osobní zájmy, popř. sliby partnera; (v) mluvčí svou výpovědí dává najevo svůj nesouhlas s jednáním adresáta. Za těchto situačních podmínek může být výpověď A mně jste to neřekl mluvčím míněna a adresátem vnímána jako „výtka“. V uvedené realizaci není „vytýkací“ KF nijak příznakově indikována. Může ovšem být signalizována jaz. prostředky, tj. ↗explicitní performativní formulí (Vytýkám vám, že jste mi to neřekl), n. ↗komunikačními výpovědními formami: Co jste mi to neřekl!; Taky jste mi to mohl říct!; Škoda že jste mi to neřekl aj.

Nutné a dostačující podmínky pro úspěšnou realizaci nějakého druhu KF rozdělil ✍Searle (1969) do tří kategorií: (a) podmínky přípravné, vstupní (preparatory conditions); (b) podmínky upřímnosti (sincerity conditions); (c) podmínky podstatné (essential conditions), tj. vlastní komunikační cíl (záměr), s jakým mluvčí svou výpověď v dané komunikační situaci realizuje. Např. pro KF „dovolení“ platí tyto podmínky: (a) mluvčí vychází z předpokladu, že adresát chce vykonat něco, v čem mu brání nějaké překážky (např. normy, nařízení, společenské konvence apod.); (a₁) mluvčí ví (nebo si myslí), že je kompetentní v dané situaci tyto překážky zrušit; (b) mluvčí je ochoten překážky bránící adresátovi vykonat to, co si vykonat přeje, zrušit; (b₁) mluvčí je si vědom toho, že zrušením překážek bránících adresátovi vykonat to, co si vykonat přeje (chce), přebírá zodpovědnost za dovolené jednání; (c) mluvčí vyslovením těmto podmínkám přiměřené výpovědi (např. Dovoluji vám kouřit; Klidně si zapalte; Smíte kouřit; Jen kuřte aj.) ruší překážky bránící adresátovi kouřit, a tím se zároveň zavazuje k tomu, že adresát nebude za své budoucí jednání potrestán (postižen nějakými sankcemi). Podmínky typu (a) patří k podmínkám přípravným, podmínky typu (b) patří k podmínkám upřímnosti (k psychickým stavům a postojům mluvčího) a podmínky typu (c) představují podmínku podstatnou. U různých autorů bývají tyto kategorie podmínek formulovány s různou mírou explicitnosti: stručněji n. detailněji.

2 Klasifikace komunikačních funkcí // ilokučních funkcí

Velké množství a různost KF vede k pokusům o jejich zobecnění (typologizaci); pro dílčí druhy KF výpovědi se hledají společné (sjednocující) rysy (vlastnosti, kritéria). V klasickém období teorie mluvních aktů (60.–70. léta 20. stol.) se relevantní diskuse vedly o třech základních pracích: (a) ✍Austin (1962), (b) ✍Searle (1976), (c) ✍Bach & Harnisch (1979). Autorem zřejmě teoreticky nejzávažnějšího pokusu o klasifikaci ilokučních aktů (nazíráno z hlediska produktora), a tedy o klasifikaci komunikačních funkcí výpovědi (nazíráno z hlediska receptora) je ✍Searle (1976). Rozlišuje 12 kritérií: většinou odpovídají tzv. „nutným a dostačujícím“ situačně relevantním podmínkám úspěšnosti realizace KF: (1) rozdíly v cíli (záměru, účelu) komunikačního (ilokučního) aktu; (2) rozdíly ve směru přizpůsobení (vztahu) mezi slovy a světem; (3) rozdíly ve vyjadřování psychických stavů (postojů); (4) rozdíly v síle (kategoričnosti) n. rozhodnosti (naléhavosti), s jakou je ilokuční záměr (cíl) prezentován; (5) rozdíly v pozici (postavení) mezi mluvčím a adresátem; (6) rozdíly ve vztahu komunikační funkce výpovědi k zájmům mluvčího a adresáta; (7) rozdíly ve vztahu ke zbytku diskursu (ke kontextu); (8) rozdíly v propozičním obsahu vnímatelné (charakterizovatelné) jako indikátory dané KF; (9) rozdíly mezi takovými komunikačními (ilokučními) akty, které musejí být realizovány jen jazykově (řečově), a takovými, které jen řečově realizovány být nemusejí; (10) rozdíly mezi takovými akty, které jsou institucionálně vázané, a těmi, které institucionální zakotvení nevyžadují; (11) rozdíly mezi takovými akty, které mohou být realizovány performativním užitím příslušného ↗ilokučního slovesa, a těmi, které takto realizovány být nemusejí (viz ↗explicitní performativní formule); (12) rozdíly ve stylu (způsobu) realizace daného ilokučního aktu. Searlův klasifikační koncept je spojen s kritikou prvního klasifikačního pokusu ✍Austina (1962). (Ten rozlišuje pět typů řečových aktů: verdictives (type assertion), exercitives (type I urge you to do something), commissives (type I promise to do something), behabitives (all other social agreements), expositives (expressing emotion).

Podle Searla jsou pro základní roztřídění ilokučních aktů, a tedy pro klasifikaci komunikačních funkcí výpovědi rozhodující první tři kritéria (1)–(3). Ostatní mají v jeho klasifikaci spíše charakter podpůrný, doprovodný, doplňkový, ale nikoli zanedbatelný: často slouží k jemnější vnitřní diferenciaci KF zahrnutých v daném typu; tak např. „příkaz“ a „prosba“ patří k témuž typu, obecně řečeno k „výzvě“: v obou případech je cílem mluvčího způsobit (dosáhnout toho), aby adresát něco vykonal / nevykonal ‒ kritérium (1); v obou případech jde o intenci mluvčího „přizpůsobit svět slovům“ - kritérium (2); v obou případech jde o projev téhož psychického stavu, tj. vůle (přání, chtění…) mluvčího ‒ kritérium (3); výrazně se však „příkaz“ od „prosby“ liší v kritériu (4), (5) a (12): „příkaz“ je (může být) kategorický, kdežto „prosba“ nikoli - kritérium (4); „příkaz“ předpokládá nadřazené postavení mluvčího vůči adresátovi, kdežto „prosba“ postavení podřízené (závislé) ‒ kritérium (5); „příkaz“ je realizovatelný výpovědí s formou imperativu (Přepište to!; Počkejte na mne!), kdežto „prosba“ (zpravidla) výpovědními útvary formulovanými jinak (např. (Ne)Přepsal bys to?; Počkal byste na mne? ‒ kritérium (12); ovšem i „příkaz“ (např. sekretářce) může být formulován v podobě kondicionálu (Přepsala byste to?), popř. připojením zdvořilostních výrazů prosím, laskavě… k imperativu: Nepřepsala byste to laskavě aj.; pak však jde nikoli o různé KF, nýbrž o projev ↗zdvořilosti. Kritérium (7) se výrazně promítá v rozdílu mezi KF „výzvy“, např. „rady“, „doporučení“, a KF „dovolení“: akt „dovolení“ je vždy reaktivní, stimulovaný předcházejícím kontextem, kdežto „výzvy“ kontextově stimulované (reaktivní) být nemusejí; kritéria (10) a (11) jsou relevantní pro komunikační akty ceremoniální povahy: Prohlašuji (tímto) XV. zimní olympijské hry za zahájené; Končím diskusi; kritérium (6) se uplatňuje jako distinkce např. mezi KF „prosby“ (zájem mluvčího) a KF „rady“ (zájem adresáta); kritérium (8) je nutno brát v úvahu třeba při hledání rozdílů mezi KF typu „slibu“ a KF „oznámení“: ve výpovědích s funkcí „slibu“ musejí mít predikáty formu futura atd.

Nejrozšířenější klasifikace ilokučních aktů (✍Searle, 1976) uvádí podle uvedených kritérií pět typů/tříd: reprezentativy (representatives), tj. v podstatě výpovědi s funkcí „oznamovací“, „sdělovací“; direktivy (directives), tj. v podstatě výpovědi s funkcí „výzvovou“, včetně „tázací“; komisivy (commissives), tj. výpovědi míněné jako „závazek (slib) mluvčího (vy)konat něco“; expresivy (expressives), tj. výpovědi míněné jako projev (výraz) kladného n. záporného stanoviska (postoje) mluvčího k jednání (chování) adresáta; např. „výtka“ (Škoda že jste to neřekl včas) × „pochvala“ (Dobře / Díky že jste to řekl včas); deklarativy (declarations), tj. výpovědi míněné jako řečové akty měnící „stav věcí (světa)“; např. Končím tímto diskusi k tomuto tématu; Jmenuji Vás předsedou zkušební komise; Hlásím / Dávám flek na sedmu.

Na Searlovu klasifikaci navazují ‒ ať pozitivně, n. kriticky ‒ mnohé pokusy další s cílem buď relativizovat jeho klasifikační kritéria, popř. zpochybnit jejich hierarchickou aplikaci při klasifikační proceduře, n. dominovat (kromě cíle) některé z jiných, méně závažných kritérií. Důsledkem toho jsou tendence: (a) rozmnožit počet typů; (b) prohloubit jejich vnitřní diferenciaci; (c) přesunout některé dílčí druhy KF do jiného typu; (d) osamostatnit některé druhy KF jako specifický (samostatný) typ. Patrně nejvlivnější analýzu tohoto typu představuje třetí z trojice klasických prací (viz výše), ✍Bach & Harnisch (1979). Uznávají čtyři hlavní kategorie, z nichž každá obsahuje menší třídy: constatives {Assertives, predictives, retrodictives, descriptives, ascriptives, informatives, comfirmatives, convessives, retractives, assentives, dissentives, disputatives, responsives, suggestives, suppositives}, directives {requestives, questions requirements, prohibitives, permissives, advisories}, commissives {promises, offers}, acknowledgements {apologize, condole, greet, congratulate, thank, bid, accept, reject}. Searlovy deklarativy, které vzbudily původně pozornost Austina, jsou zrušeny a nahrazeny dvěma  kategoriemi bez tříd uvnitř: effectives a verdictives.

Mnohé z těchto „korektur“ klasifikace Searlovy jsou motivovány tím, že pro lingvistiku konkrétních jazyků je potřebné přihlížet nejen ke kritériím povahy mimojazykové (situační), zde zejm. ✍Wierzbicka (1991) v rámci tzv. mezikulturní pragmatiky, dále k podmínkám relevantním pro úspěšnou realizaci daného druhu KF (↗pragmatické presupozice), a také k specifickým jazykovým konvencím (indikátorům) v tom kterém jazyce existujícím pro vyjádření komunikačních funkcí (↗komunikační výpovědní formou); srov. v č. třeba rozdílné konvencializované podoby výpovědních výrazů pro indikaci „rady“: Snad abys mu pomohl; Co abys mu pomohl!; Že bys mu pomohl?; Na tvém místě bych mu pomohl; Měl bys mu pomoci aj., nebo „výhružky“: Ne abys mu pomáhal!; Běda ti mu pomáhat!; Chraň se / tě pánbůh mu pomáhat!; Já ti dám, abys mu pomáhal / pomáhat mu! aj. Přehled a srovnání různých klasifikací uplatněných v českých pracích uvádí ✍Hirschová (2013:161–177).

Prvním uceleným pokusem o klasifikaci KF u nás je ✍Hirschová (1988). Je založena na sémantické analýze performativně užitých ↗sloves dicendi (viz ↗ilokuční slovesa, ↗explicitní performativní formule), ale právě tato jejich funkce ji nutí přihlížet k situačním, komunikačně pragmatickým podmínkám jejich užití, respektovat tyto podmínky jako klasifikační kritéria v podstatě v Searlově smyslu. Zavádí se (pod vlivem ✍Hanchera, 1979) nový kombinovaný (komplexní) funkční typ závazkově direktivní reprezentovaný např. performativně užitými slovesy nabízet (Nabízím ti, že s tím člověkem promluvím; Nabízím vám, abyste bydlel u nás), zvát, objednávat aj. Performativně užitá verba dicendi podle Hirschové indikují pět základních KF: (1) sdělovací (informativní); (2) direktivní; (3) zavazující; (4) závazkově direktivní; (5) vyjadřující emoce (predikátory konvenčních formulí), např. blahopřát, děkovat, omlouvat se, zdravit aj. Searlův typ deklarativů se označuje jako „výpovědi-skutky“ v užším smyslu. Na klasickou Searlovu klasifikaci navázal také Grepl (v ✍SČ, 1998); vyděluje osm základních typů KF: k pěti typům Searlovým přidává navíc jako samostatné: (a) výpovědi s funkcí interogativní (otázkovou); (b) výpovědi s funkcí permisivní a koncesivní (dovolení, souhlasu, koncedování, rezignace); (c) výpovědi s funkcí varování a výhrůžky. Návrh zdůvodňuje i tím, že při klasifikaci komunikační funkcí výpovědi je v konkrétních jaz. třeba brát v úvahu nejen kritéria povahy mimojazykové (situační), nýbrž i konvence jazykové.

Řada autorů se shoduje na tom, že obecně je třeba rozlišovat funkční typy výpovědí povahy iniciační, tj. stimulující nějakou (především řečovou, sekvenční) reakci adresáta (např. „otázka“, „prosba o dovolení“, „nabídka“, „pozvání“ aj.), a výpovědi povahy reaktivní, tj. stimulované nějakým (především řečovým) jednáním adresáta (např. „odpověď“, „slib“, „dovolení“, „souhlas / nesouhlas“ aj.); viz ✍Wunderlich (1976).

Klasifikace KF byla hojně diskutována zejm. v 70. a 80. letech 20. stol.; od té doby se zájem pragmaticky orientované lingvistiky (ve shodě s predikcí ✍Levinsonovou, 1983) přesunul, pokud jde o řečové jednání, ke konverzační analýze, v jejímž rámci se interpretace KF/ilokuční funkce chápe jako věc inferenčních procesů (zejm. partikulární konverzační implikatury) a KF mohou být v rámci komunikačních strategií záměrně mylně interpretovány n. opakovaně reinterpretovány.

Pokud jde o koncept performativnosti (výchozí bod úvah Austinových), objevuje se ve 30. letech u polského lingvisty E. Koschmiedera v práci zkoumající slovesný vid v polštině, v níž autor vyděluje tzv. koincidenční typ nedokonavosti, který je totožný s možností užít sloveso performativně, což se ukazuje na slovese prosit – nedokonavý tvar prosím je totožný s uskutečněním „prosby“ (✍Koschmieder, 1934:109); viz ↗koincidence. Koincidenčnost významu slovesa a denotovaného jednání jako předpoklad možnosti performativního užití výpovědi se později zkoumala jak v rámci kognitivní lingvistiky (✍Dickey, 2000), tak z hlediska časových a vidových vlastností slovesa (jakožto koincidence ↗lokuce a ↗ilokuce) (✍Hirschová, 2012).

3 Indikátory komunikačních funkcí // indikátory ilokučních funkcí // indikátory ilokuční síly

V přirozených jaz. existují prostředky, jimiž může mluvčí víceméně jednoznačně signalizovat, s jakým komunikačním cílem (záměrem) svou výpověď realizuje, a které adresátovi umožňují její KF v dané ↗komunikační situaci správně (úspěšně) porozumět.

(a) Univerzálním jaz. prostředkem (způsobem) realizace a indikace KF je performativní užití tzv. ↗ilokučních sloves: Dovoluji vám kouřit (= akt „dovolení“); Přikazuji ti, aby ses omluvil (= akt „příkazu“); viz ↗explicitní performativní formule. Kromě toho mají jaz. další různé prostředky k signalizaci KF. Ty jsou ovšem už dány systémovými a typologickými vlastnostmi konkrétních jaz., a jednotlivé jaz. se proto v míře a možnostech jejich užívání jakožto indikátorů KF liší. Lze je obecně rozdělit na lexikální, gramatické a prozodické.

(b) Hlavními lexikálními indikátory KF v č. jsou: (i) výrazy mající n. nabývající povahy částic (viz ↗ilokuční částice): Že bys mu zatelefonoval? („návrh“); Běda ti tam zlobit! („varování“); Klidně si zapalte („dovolení“) aj.; (ii) preskriptivní užití ↗modálních sloves: Musíš to odmítnout! („příkaz“); Měl by ses oholit („doporučení“) aj.

(c) Hlavními gramatickými prostředky, které se podílejí na indikaci KF, jsou: (i) ↗slovesný způsob ‒ rámcově platí, že ind. a kond. se užívá ve výpovědích s funkcí „nevýzvovou“, imper. ve výpovědích s funkcí „výzvy“; viz ↗imperativ. Nejde však o striktní pravidlo: imper. se užívá také jako indikátoru „přání“ (Brzy se uzdrav), „pozdravu“ (Buď zdráv), „dovolení“ (Tak si to kup) aj. Nekategorická, nezavazující výzva, třeba „prosba“, může být realizována výpovědním útvarem s kond. (Půjčil/Nepůjčil bys mi sto korun?), výzva kategorická ↗transpozicíind.: Mlčíš?!; Nepokradeš!; (ii) osoba ‒ forma 1. os. je relevantní třeba pro KF „slibu“ (Přijdu), „výhrůžky“ (Řeknu to mamince), „nabídky“ (Uvařím vám čaj); forma 2. os. je víceméně pravidlem ve výpovědích s funkcí „výzvy“, „výtky“ (Takys mi to mohl říct včas!), „poděkování“ (Díky žes přišel); forma 1. os.pl. je příznačná pro „návrh“: Dejme si kávu. Užití různých forem kategorie osoby může diferencovat při téže výpovědní formě různé funkce: Co bych se mu omlouval! („odmítnutí“) × Co by ses mu omlouval! („odrazování“, „přemlouvání“, „navádění“); (iii) ↗slovesný čas ‒ užití forem kategorie času je irelevantní ve výpovědích s funkcí „oznamovací“, „sdělovací“ (asertivní) a s funkcí „tázací“, naopak futurální perspektiva je závazná pro akty „slibu“, „dovolení“, ale i pro akty „výzvy“ a „varování“, „výhrůžky“, ať je tato perspektiva realizována morfologicky jako ↗futurum (Přijdu; Budu se opravdu učit), n. implikována ve formách ↗imperativu (Chovej se tam slušně // A budeš se tam chovat slušně!) anebo tzv. přítomného ↗kondicionálu (Abych ti nenapráskal! // Že ti napráskám!); ve výpovědích s funkcí „výtky“, „výčitky“ a naopak s funkcí „poděkování“, „pochvaly“, tedy v typu výpovědí s funkcí expresivní a satisfaktivní, převládají formy ↗préterita n. ↗prézentu (Cos mi to neřekl včas!; Jak to sedíš!; Díky žes mi pomohl); (iv) ↗vid ‒ uplatňuje se jako indikátor zvláště v opozici adhibitivní × prohibitivní výzva: Zavři × Nezavírej; je relevantní také v jistých výpovědních útvarech s funkcí „odmítnutí“ (Omluv se mu ‒ Co bych se mu omlouval), s funkcí „výhrůžky“ (Abych to na tebe neřekl mamince! ‒ jen vid dok.), s funkcí „výstrahy“ (Nespadni! ‒ jen vid dok.) aj.; (v) ↗negace ‒ v ↗pravých otázkách zjišťovacích dochází k neutralizaci kladu a záporu: Máte tu nějaké obvazy? / Nemáte tu nějaké obvazy?; dále sem patří „výstrahy“ realizované výpovědními formami s ind.: Zlomíš si nohu!; Spadneš // Že spadneš!, které mohou být jen kladné, n. „výhrůžky“ s formou Abych tě neposlal klečet!, které zase mohou být jen záporné.

(d) Prostředky prozodické ‒ v mluvených projevech se na indikaci KF výrazně podílejí:

(i) intonace; např. výpověď Ta lampa se převrátí s klesavou konkluzivní kadencí indikuje zpravidla „konstatování“, s konkluzivní kadencí stoupavě klesavou („zvolací“) může v určité komunikační situaci indikovat „varování“, se stoupavě klesavou polokadencí indikuje „varování“, s antikadencí „otázku“ (viz ↗větná intonace);

(ii) umístění ↗intonačního centra: (α) Zahrál bych si šachy! ‒ intonační centrum je na posledním slově šachy; výpověď má funkci „přání“ × (β) Šachy bych si zahrál! ‒ intonační centrum je rovněž na posledním slově, ale na slovese zahrál. Sloveso však má v nepříznakovém ↗aktuálním členění povahu ↗tranzitu; při rématické funkci slovesa má proto (ii) kadenci stoupavě-klesavou („zvolací“); vzhledem k (α) má (β) tudíž funkci „souhlasu“ (souhlasové odpovědi) s něčím návrhem, a je tak možná jen jako řečová reakce (sekvence) na něčí řečový podnět, často s doprovodnými „souhlasnými“ výrazy typu ano, jo (Ano, šachy bych si zahrál), kdežto (α) je použitelná i iniciačně (stimulativně), jako „návrh“. V (γ) Šachy bych si zahrál! je intonační centrum na první slabice prvního slova šachy; z hlediska ↗AČ jde o výpověď s tzv. ↗subjektivním slovosledem. Na pozadí výpovědí (α) a (β) má výpověď (γ) KF „odmítnutí“ něčího „návrhu“, ale zároveň KF „protinávrhu“, tedy smysl ‘Zahrál bych si nikoli karty, ale šachy’; jde proto i zde o výpověď (řečově) stimulovanou (reaktivní, sekvenční). V mluvených projevech dochází často právě v těchto výpovědích se subjektivním slovosledem k předsouvání ↗rématu před výpověď: Tak šachy, ty bych si zahrál!; viz ↗předsouvání.

(iii) Slovosled ‒ i když postavení výrazů ve výpovědi je motivováno různými faktory, v č. pak zejména principem ↗aktuálního členění a pozicí ↗klitik, může se podílet na realizaci a indikaci jistých KF; srov. (α) Mám hlad a (β) Hlad mám; výpověď (α) má funkci „sdělení“, nepřímo pak může mít i funkci „výzvy“, kdežto (β) je realizací „souhlasu“, „souhlasné odpovědi“; je proto vždy reaktivní. V ↗otázkách doplňovacích stojí tázací slovo (zájmeno n. příslovce) zpravidla na začátku výpovědi, třebaže je vždy součástí rématické složky. Je tomu tak proto, že jeho dominantní funkcí je indikovat KF „otázky“; tím se funkčně blíží ↗ilokučním částicím. Jen v případech, je-li vlastním rématem, dostává se (v mluvených projevech) na konec výpovědi: A po té večeři jste šel kam?

Na indikaci KF se prostředky (b)–(d) podílejí zpravidla ve vzájemné kombinaci, nikoli jednotlivě (izolovaně), a vytvářejí tak ustálené (konvencionalizované) ↗komunikační výpovědní formy; tak např. výpovědi typu Tos mi to nemohl říct včera!?; To neumíš / nemůžeš pozdravit!?, silně v č. konvencionalizované pro „výtku“, se skládají z těchto prvků: částice to + možnostní modální sloveso typu moci, umět + forma 2. os.sg. + negace + antikadence.

Pro indikaci téže KF existuje často několik různých ustálených komunikačních výpovědních forem; např. „návrh“ lze realizovat a indikovat např. výpovědními formami typu Víš co dáme si / dejme si kávu n. Že bychom si dali kávu?; Co takhle dát si kávu? aj. Všechny jsou funkčně ekvivalentní s realizací „návrhu“ v podobě ↗explicitní performativní formule: Navrhuji, abychom si dali kávu / dát si kávu.

Viz také ↗indirektní realizace komunikační funkce.