Ve stylistice konkurence mezi syntaktickým schématem kondenzovaným (zhuštěným) a nekondenzovaným (s určitým tvarem slovesným); patří k základním typům ↗výrazové konkurence, které rozhodují o stylistickém charakteru promluvy. Zhruba stejného komunikačního cíle lze dosáhnout strukturou souvětnou a kondenzací věty (obyčejně vedlejší) ve větný člen, tj. strukturou kondenzovanou: jak rozhodli členové // podle rozhodnutí členů; až přijedete do hor // po příjezdu do hor; člověk, který chodí pozdě // člověk chodící pozdě; hlouček, který se shromáždil před domem // hlouček shromáždivší se před domem // shromážděný před domem atd. Ve všech případech je věta nahrazena větným členem jmenným (nominálním), a to subst.n. adj. K. může sloužit i člen vyjádřený adv.: přišel, a nikdo to nečekal // přišel nečekaně. Přihlédne-li se k tomu, že věty jsou kondenzovány prostředky nominálními (k nimž můžeme přičíst i adv.), lze k. tohoto druhu nazvat ↗nominalizací. Termín k. vyhovuje lépe z hlediska stylistické funkce, termín nominalizace z hlediska syntaktického (viz níže). Vedle nominálních kondenzátorů slouží syntaktickému zhušťování jako kondenzátory verbální ↗neurčité tvary, a to přechodníky, participia a infinitivy. Např.: Ležel na zemi, aniž se hýbal // nehýbaje se; Obecenstvo mizelo, protože je pohltila tma // pohlceno tmou. Jak přechodníkové, tak i participiální kondenzátory mají knižní ↗příznak (silný u přechodníků minulých). Naproti tomu kondenzátory infinitivní patří většinou k prostředkům stylově neutrálním: Byl jsem odhodlán k tomu, že mu všechno povím // všechno mu povědět; Běžel do pokoje, aby dopsal dopis // dopsat dopis. V části č. gramatologie se i tyto kondenzáty analyzují v rámci ↗nominalizace.

Transformace věty ve větný člen se označuje jako k., její výsledek jako kondenzát. Pro větněčlenské schéma, podle něhož se k. uskutečňuje, hodí se termín kondenzátor. Obrácený slohotvorný proces, při němž se kondenzát rozpouští ve větu, se nazývá dekondenzace. Při k. dochází k jistému ochuzení vyjadřované informace: některé její složky zůstanou nevyjádřeny, jsou v kondenzátu jen implikovány. Např. nápis Nemluvte za jízdy s řidičem, který lze dekondenzovat souvětím Nemluvte s řidičem, když // jestliže tramvaj (autobus, trolejbus) jede, implikuje tři informační hodnoty: subjekt vedlejší věty tramvaj, vztah mezi implikovaným subjektem a slovesem jede a konečně časové a frekvenční určení (v době, kdy tramvaj jede n. kdykoliv tramvaj jede). Vzhledem k tomu, že v kondenzátech je nutné informace doplňovat z kontextu n. komunikační situace, mohli bychom kondenzační konkurenci považovat za jistý druh ↗konkurence výrazové, a to konkurenci explicitně-implicitní; to by však nevystihovalo pravý účel k.: umístit větší množství informačních hodnot do rámce věty, kde se se zhuštěnými informacemi operuje lépe než v souvětí. Kromě toho se k. souvětné schéma uvolňuje pro vyjadřování dalších vztahů, které by bylo jinak třeba podávat formou útvarů nadvětných. Kondenzační konkurenty lze chápat i jako jistý typ konkurentů koherenčních, neboť zvyšují ↗koherenci textu. Kondenzované větné členy jsou vsazeny do větných schémat těsněji než vedlejší věty do schémat souvětných. Ale i v tomto případě je zvýšení koherence textu jev průvodní: základní funkcí k. zůstává zhušťování vztahu mezi informačními hodnotami.

Ve všech kondenzátorech je implikována ↗predikace, která právě umožňuje rozvést kondenzovaný větný člen do schématu větného. Přitom predikace nemusí být signalizována nějakou odvozeninou deverbativní, může jen z nominálního prvku vyplývat, např. Za deště // Prší-li // Když prší, jezděte opatrně. Predikační potence jsou u jednotlivých typů kondenzátorů různé: větší je u kondenzátorů s neurčitými tvary slovesnými, menší u dějových adverbií. Při širším pojetí k. lze mezi kondenzační konstrukce zahrnout i větné členy tvořené nominálními prostředky nedějovými s abstraktním významem, ale v těchto případech slouží k dekondenzaci slovesné predikáty s významem značně formálním. Příklady: propustit někoho pro neschopnost // protože je neschopný; vzdát se naděje v možnost obratu // že nastane obrat // že dojde k obratu atd.

V syntaxi se termín k. většinou neužívá, protože dvojice analyzované ve stylistice jako nekondenzovaná struktura (1) a kondenzovaná struktura (2) jsou syntakticky i sémanticky různé struktury, a tedy jsou analyzovány nezávisle. Syntaktickou různost ukazuje např. možnost / nemožnost stoupání ↗klitiky z nekondenzované a kondenzované struktury: (1) Petr slíbil mamince, že se umyje – *Petr se slíbil mamince, že umyje × (2) Petr slíbil mamince umýt se – Petr se slíbil mamince umýt. Sémantickou různost obou struktur ukazuje různá možná interpretace nevyjádřeného, ale vyrozumívaného subjektu slovesa přijít: (1) Pavel_i je nemocný. Petr_j slíbil mamince, že _—i/j přesto přijde × (2) Pavel_i je nemocný. Petr_j slíbil mamince přesto _—*i/j přijít. K tomu z hlediska stylistiky viz ✍Karlík (2006).