Gramatický rys spojený s gramatickou kategorií ↗slovesného způsobu. Podle standardní analýzy rys kondicionálu vyjadřuje verbální komplex: kondicionálový komplex (kondicionálová konstrukce) tvořený ↗‑l‑ovým participiem a speciálními tvary slovesa být, tvořenými z kořenu √by a analyzovanými jako ↗gramatický auxiliár, tj. kondicionálový auxiliár:

Protože angl. termín conditional označuje struktury „jestliže / kdyby p, q“, které mohou k. obsahovat, pro rozlišení se v č. literatuře – používající č. termín kondicionál jako významový ekvivalent angl. termínu conditional – pro č. (a slovanský) k. někdy užívá termín subjunktiv.

K. má dvě sady tvarů: (i) komplex [‑l‑ové participium + gramatický auxiliár by‑], označovaný termínem kondicionál přítomný (KP), (ii) komplex [‑l‑ové participium + ‑l‑ové participium slovesa být + gramatický auxiliár by‑], označovaný termínem kondicionál minulý (KM). KM má formální varianty obsahující ‑l‑ové participium slovesa bý‑va‑t, a to (iii) a (iv):

Participium býval‑ v (iii) a sufix ‑va‑ ve (iv) se dají analyzovat jako stylistický materiál, a tedy bez změny významu vypustitelný, protože sufix ‑va‑ zde nenese rys iterativnost (jako je tomu např. u lexikálního slovesa být (srov. kontrast býval bych četl × bývám poslední, býval jsem poslední)) ani nevyjadřuje „předminulost“. Sémanticky prázdný sufix je nutný v kontextu, v němž by se jinak v KM objevila dvě „krátká“ participia byl‑, tj. v KM slovesa být (byl bych *byl / býval spokojený / kritizován). Podporu pro tuto analýzu poskytují data ukazující, že pokud se na jednom participiu objeví negace ne‑, participia jsou formálně rozlišena, a mohou kookurovat: byl bych *byl / býval četl × byl bych nebyl / nebýval četl.

Ačkoli je forma k. tvořena dvěma, resp. třemi/čtyřmi slovy, tradičně se pokládá za člen slovesné morfologické kategorie slovesného způsobu, viz ↗slovesný způsob. Pro tuto analýzu lze mít argumenty, že kondicionálový komplex má stejné syntaktické a sémantické vlastnosti jako indikativní forma slovesa, a to ty, které jsou projevem sémantické struktury příslušného slovesa, srov. např. ↗valence a ↗adjunkty (Já [čtu / bych četl] každý večer dlouho při baterce romány), ↗vid a ↗způsob slovesného děje (Já píšu / bych psal // napíšu / bych napsal // psávám / bych psával román) atd. (viz dále), že je k dispozici u všech sloves a že kondicionálový auxiliár je ↗klitika (četl bych × *bych četl; byl bych četl × *bych byl četl). Problematická je tato analýza naopak jednak proto, že kondicionálový komplex ukazuje vlastnosti, které pro morfologické kategorie dovolují jen značně liberální koncepce, srov. strukturní autonomnost auxiliáru, projevující se v přemístitelnosti (Já bych přišel × Přišel bych) a v možném distantním postavení (Já [[bych] včera večer [četl]]), jednak proto, že tvary bych, bys … jsou bimorfémové: obsahují kořen √by a sufix hostící rysy osoba a číslo, a taky proto, že komplexy (ii)–(iv) obsahují dva, resp. tři, neklitické slovesné tvary. (Stejné vlastnosti jako kondicionálový komplex má préteritový komplex (četl jsem …), a i tato forma se pokládá za člen morfologické kategorie, a to času; viz ↗préteritum.) Významově je k. v č. gramatologii charakterizován (obecně) tak, že událost (děj n. stav označovaný kondicionálovým komplexem a jeho doplněními) je nereálná; k. je modus non realis.

1 Forma kondicionálu

‑l‑ové participium tvořící součást kondicionálového komplexu má výrazně omezenou distribuci, objevuje se totiž právě jen v kondicionálovém komplexu (čet‑l bych, byl bych čet‑l) a v ↗préteritovém komplexu (čet‑l jsem), event. v komplexu ↗plusqamperfektovém (byl jsem čet‑l). Je to zato plně paradigmatický tvar: tvoří se od všech sloves připojením sufixu ‑l‑ ke kmenu, přesněji řečeno: k té jeho podobě, která se tradičně označuje jako kmen minulý: hr‑á‑l‑, kup‑o‑va‑l‑, pros‑i‑l; k alternacím kvantity u ‑l‑ového participia a infinitivu (např. bra‑l × brá‑t//‑ti) viz ↗templát a ↗infinitiv; k alternacím tisk‑l / tisk‑n‑u‑l viz ↗‑l‑ové participium. ‑l‑ové participium vyjadřuje sufixem‑koncovkou nominální rysy rodu a čísla subjektu a má rys nominativu subjektové pozice, který subjekt získává od finitní morfologie auxiliáru: Eva [by‑Ø četl‑a]. U struktur bez nominálního podmětu získává ‑l‑ové participium koncovku vyjadřující rysy sg. a neutrum: Pršel‑o by; Mrzel‑o by mě, že lže. Dá se vysvětlit buď jako shoda s nevyjádřeným ↗expletivem ono: (Ono) by pršel‑o, n. jako defaultní forma (na základě toho, že je nositelem nepříznakových rysů [rod: neutrum], [číslo: sg.]), která je aktivní tehdy, když není shodou vyžadována forma plynoucí z rysů subjektu: Pršelo by × Otázky by jen pršely; Mrzelo by mě, že lže × Jeho lež by mě mrzela. ‑l‑ové participium ponechává všechny verbální rysy (např. vid, (a)telicitu, událostní strukturu), které má verbální část jeho vnitřní struktury, a tedy i sémantické valence a možné adjunkty (Dám / Dal bych Pavlovi ráno knihu k narozeninám) + adjunkty větné: Možná [čtu / bych četl zbytečně]. Taky syntaktické pozice, v nichž jsou valence/argumenty vyjádřeny, jsou stejné jako u finitních verbálních tvarů [píšu / psal bych] (dopis) × [napíšu / napsal bych] *(dopis), jen subjektová pozice věty nezískává nominativ od rysů finitnosti participia, protože to je nemá, ale od rysů finitnosti auxiliáru. V klasických č. mluvnicích se verbální ‑l‑ová participia označují často (domnělou jejich funkcí motivovaným) termínem ↗participium minulé (činné) n. ↗příčestí minulé (činné), k tomu viz ↗préteritum.

Kondicionálový auxiliár má unikátní verbální morfologii: obsahuje kořen √by, který je jednou ze supletivních forem {√js, √bud, √by} slovesa být, a pro realizaci gramatických rysů osoba a číslo má aglutinační strukturu, přičemž žádné sloveso nemá pro vyjádření souboru rysů 1.os.sg. sufix ‑ch‑ (srov.: 1.os. by‑ch: sg. by‑ch‑Ø, pl. bych‑ch‑om) a pro vyjádření souboru rysů 2.os.sg. sufix ‑s‑ (srov.: 2.os. by‑s: sg. by‑s‑Ø, pl. by‑s‑te); (Ø‑ový sufix pro 3.os. je naopak u sloves pravidlem, zato unikátní je Ø‑ový sufix pro soubor rysů 3.os.pl. (3.os. by‑Ø: sg. by‑Ø‑Ø, pl. by‑Ø‑Ø)). V substandardních varietách č. kondicionálový auxiliár nemá flexi a rysy osoby a čísla se vyjadřují – stejně jako v préteritu ve spisovné č. – flexí auxiliáru s kořenem √js: Já by (j)sem přišel – Já jsem přišel, Ty by jsi přišel – Ty jsi přišel, On by Ø přišel – On Ø přišel … (viz dále; k tomu např. ✍MSoČ 1, 2010:242). Kondicionálový auxiliár má vlastnosti gramatického auxiliáru a v literatuře bývají zpravidla ukazovány morfosyntaktické vlastnosti, které sdílí s gramatickým auxiliárem préteritovým; viz ↗auxiliár, ↗préteritum, včetně literatury:

(a) Nemožnost přijetí ↗negace: *Já nebych chválil × Já bych nechválil. V KM může být negace na lexikálním participiu n. na auxiliárním participiu: Já bych byl nechválil – Já bych nebyl chválil; Já bych byl býval nečetl – Já bych nebyl býval četl – Já bych byl nebýval četl.

(b) Klitičnost (viz ↗klitika): Já bych chválil × *Já chválil bych; *Bych chválil já atd. Uvnitř ↗klitického trsu je kondicionálový auxiliár na první pozici: Včera [bych se mu] omluvil× Včera *[se bych mu] omluvil. Je‑li ve struktuře přítomno klitické reflexivum se, si, auxiliár pro rysy 2.os.sg. nemá „normální“ formu by‑s, ale deflexivní formu by, neboť sufix‑koncovka ‑s se ve spisovné č. chová jako kukačka a klitizuje k reflexivní klitice, takže kořen √by zůstává v syntaxi nahý (!): Koho bys pochválila × Koho *bys se bála // Koho by ses bála?; Chodil by sis pěkně bosky. (V substandarních varietách č. s kondicionálovým auxiliárem bez flexe (viz výše) má kondicionálový komplex stejnou strukturu jako komplex préteritový v spisovné č., v němž je substandardní jen 2.os.os.: Já by (j)sem se bála – Já jsem se bála, Ty by jsi se bála – _substandTy jsi se bála // Ty ses bála, Ona by Ø se bála – Ona Ø se bála …). Unikátní vlastností kondicionálového auxiliáru √by je, že ve větě klitizuje k a a kdy a vytváří tak ↗komplementizéry (podřadicí spojky), které ukazují shodu v rodě a čísle se subjektem: Řekl, abych (já) přišel; Mrzelo by mě, kdybych (já) na to doplatil. Umožněno je to tím, že v klitickém trsu je auxiliár √by na jeho levé periferii (viz výše).

(c) Pozice ↗iterativního sufixu ‑va‑: gramatické auxiliáry nemohou hostit iterativní sufix ‑va‑, ve verbálním komplexu je ‑va‑ tedy v ‑l‑ovém participiu: chválil jsem – chválíval jsem; chválil bych – chválíval bych. Lexikální auxiliár (↗spona) tento sufix přijmout může, ale jeho hostitelem nemůže být kořen √js, nýbrž √by, a to bez rysu kondicionálu: jsem smutný – bývám smutný. V KM může být tedy hostitelem sufixu ‑va‑ nejen ‑l‑ové participium lexikálního slovesa, ale taky ‑l‑ové participium auxiliární, tedy ‑va‑ má stejnou distribuci negace ne‑: byl bych chválíval // býval bych chválil // býval bych chválíval.

(d) Odpovědi na ↗ano/ne‑otázku: kondicionálový auxiliár (ani préteritový) nemůže být odpovědí na otázku: Chválila bys Petra často? – *Bych / Chválila. KM ukazuje stejné vlastnosti jako při negaci a iteraci: Byl bys chválila Petra často? – Byla bych.

2 Význam kondicionálu

Podle tradiční analýzy nese kondicionálový komplex rys [nereálnost události] vyjadřované slovesem a jeho doplněními; nositelem tohoto rysu je kořen √by, a tento rys sdílí s ↗imperativem a stojí tak proti indikativu jako modu realis (tak Gebauer v ✍Ertlovi (1926:232–238) a po něm všechny klasické analýzy). Podpora pro takovou analýzu k. přichází také z významu frazému Pozdě bycha honit a z významu adverbia jakoby, např. ve větě Začal jakoby znuděně odpovídat s interpretací ‘zdánlivě’. Nereálnost je v různých koncepcích definována různě, vždy nicméně vágně, vypočítáváním různých „nereálností“ (potenciálnost, hypotetičnost, fiktivnost, možnost, podmíněnost, …).

Společným rysem mnohých koncepcí (funkčně) strukturalistických popisů je intuice, že indikativ a kondicionál jsou mody „propoziční“, které se vztahují k pravdivosti obsahu věty, zatímco imperativ je modus „ilokuční“, který se vztahuje k intenci, aby obsah věty byl pravda (viz v jiné terminologii už ✍Dokulil, 1967), nicméně vágní analýza k. jako modu non realis zůstává. Viz ↗slovesný způsob.

Kompozicionální analýza českého k. zatím není, cestu k ní ukázal Komárek v ✍PČM (1978). Zcela neformálně vyjádřeno, kondicionálový auxiliár by‑ svým kořenem vyjadřuje, že pravdivost věty je otevřená, tj. nese modální rys [nefakt]. Tento rys nemá nic společného s rysem [fakt] konstitujícím třídu ↗faktových sloves, a proto se místo označení nefakt objevuje pro daný rys označení nefaktovost // nefaktuálnost. Tento rys je interpretovatelný v různých kontextech různě, obecně jako [[nefakt]+[x]]: v kookurenci s výrazem jako [[nefakt]+[srovnání s faktem] (Jako by někdo zvonil; Zdá se, jako by někdo zvonil), v spojení s a‑ (tj. aby‑) [[nefakt]+[preferenci, aby nefakt byl fakt]] (Už aby byly prázdniny; Radil, abychom chalupu neprodávali), ve spojení s kdy‑ (tj. kdyby‑) [[nefakt]+[představa, že nefakt je fakt]] (Kbyby tak pršelo; Kdyby pršelo, zůstanu doma). Pokud je kondicionálový komplex holý, tj. bez vyjádření [x], [x] získává defaultní interpretaci: [nefakt] je interpretován tak, že jeho pravdivost je podmíněna pravdivostí nějaké jiné události. Tato pravdivostně podmiňující událost je buď vyjádřena (podmínkovou větou, podmínkovým příslovečným určením apod.), n. je jako podmiňující událost interpretován nějaký argument n. adjunkt označený jako ↗diatéma, n. je podmiňují událost rekonstruovatelná (ale nikoli nutně každým adresátem rekonstruována n. rekonstruována stejně) na základě encyklopedických znalostí:

KP nevyjadřuje žádným elementem své struktury rys [čas], tj. neříká nic o tom, v jakém časovém vztahu k momentu promluvy je větou vyjadřovaná událost s rysem [nefakt], srov. Zdá se, jako by někdo zvonil (právě teď někdo zvoní, n. v minulosti někdo zvonil) × Zdá se, že někdo zvoní (= teď někdo zvoní), Zdá se, že někdo zvonil (= v minulosti někdo zvonil). Srov. i kombinatoriku KP s časovými adverbii (indexy), které označují časový úsek (den) před okamžikem promluvy i po okamžiku promluvy: Včera / Dnes / Zítra bych zůstal doma.

Analýza toho, jaký je význam KM, se liší: tradiční gramatika ho analyzovala dvěma rysy [minulost], [nefakt], tj. jako vyjádření toho, že děj/stav se v minulosti neuskutečnil: Jako by byl někdo zazvonil (nefakt v minulosti); Kdybys byl mlčel, byl bys zůstal filozofem (nefakt v minulosti interpretovaný jako opak faktu); (fakt = nemlčels, nezůstals filozofem). Novější gramatika KM pokládá za nositele jednoho rysu kontrafaktovost // kontrafaktuálnost, a to pod vlivem anglosaské lingvistiky, jejíž analýza angl. struktur jako If Calvin were at the party, Miriam would have left early odpovídá č. intuici o významu struktur s KM. Tato analýza je empiricky adekvátní pro struktury typu Zítra bych mu byl zatelefonoval, protože kontrafakt je adverbiem zítra charakterizován jako následující po okamžiku promluvy, tedy neminulý, i pro struktury Kdybys byl mlčel, byl bys zůstal filozofem, vyjadřující kontrafakt v minulosti, neadekvátní je ale pro struktury typu Jako by byl někdo zazvonil, protože nepresuponují jako fakt opak ‘Nikdo nezazvonil’.

Z literatury plyne, že KM vyjadřuje soubor rysů [[nefakt]+[x]+[y]], přičemž rysy [[nefakt]+[x]] sdílí s KP (struktura by‑ ‑l‑ové participium) a rys [y], tj. rys, který KM vyjadřuje gramatickým auxiliárem byl‑ // býval‑, má proti KP navíc; je to rys [–prézens]; viz ↗préteritum. Tento komplex rysů poskytuje defaultní interpretaci KM s ↗presupozicí [fakt = opak] (KM je tedy modus kontrafaktový // modus kontrafaktuální) a rys [–prézens] je defaultně interpretován jako [minulost]. Interpretace pro budoucnost je vynutitelná časovými adverbii (Zítra bych ti bych (stejně) zavolal). Tato analýza navrhuje, že v komplexu rysů KP není rys, který by vybavoval tuto strukturu k interpretaci kontrafaktové kompozicionálně, díky rysu [nefakt] ovšem může získat interpretaci kontrafaktovou „zvenčí“, tj. např. na základě encyklopedických znalostí (Kdybych byl Klaus (nefakt > opak faktu), zákon o amnestii bych byl nepodepsal (nefakt)), n. vyjádřené kontrafaktové podmiňující události (Kdybys byl mlčel (opak faktu), zůstal bys filozofem (nefakt > opak faktu) apod. V moderní č. se nicméně pozoruje „ústup“ KM (✍Macháčková, 1980); podle ✍MSoČ 1 (2010:242) z celkového počtu v korpusu doložených k. jsou jen necelá 2 % KM. Viz také ↗kondicionál ve starší češtině, ↗slovesný způsob, ↗auxiliár.

Generativní analýzy k. se pokoušejí reflektovat strukturní shody a sémantické rozdíly mezi kondicionálovým komplexem a préteritovým komplexem tak, že kondicionálový auxiliár je generován v hierarchii funkčních projekcí nad vP v hlavě Mod (proto: _substandTo by (j)sem nečekal), kdežto préteritový auxiliár je generován v hlavě T (viz ↗préteritum). To může vysvětlit, proč k. nemá rys čas a proč komplex typu přišel jsem může získat interpretaci préterita.