Termín, jehož se v souvětné syntaxi a ↗textové lingvistice užívá pro označení prostředku, který zajišťuje propojení dílčích vět v rámci souvětí (zde označení pro spojky či adverbia) a elementárních textových jednotek (vět, výpovědí, textémů) v rámci textu. Na nejobecnější rovině lze tedy k. z pohledu textové lingvistiky charakterizovat jako specifické výrazové prostředky, které umožňují porozumět významovému vztahu mezi elementárními textovými jednotkami nebo částmi textu či návaznosti elementární textové jednotky na předchozí kontext, tj. lze je chápat jako formální prostředky textové ↗koheze (spojitosti), které svou sémantikou umožňují rozpoznat významové vztahy mezi textovými jednotkami, tj. jejich ↗koherenci (soudržnost).

V užším smyslu se jimi rozumí lexikální prostředky spojující výpovědi v text, tj. nesouvětně užitá funkční slova jako spojky a spojovací adverbia (konektiva), v širším smyslu i komplexní výrazy s konektivní funkcí, které formálně propojují elementární textové jednotky nebo části textu a podílejí se tak na utváření jeho významové soudržnosti.

Vycházeje ze sémantiky tzv. jednoduchých konektorů, charakterizuje Štícha v ✍AGSČ (2013:912n.) vztahy vytvořené jimi mezi elementárními textovými jednotkami obdobně ke vztahům ↗parataktickým, tj. jako vztah slučovací, stupňovací, vylučovací, důsledkový či vysvětlovací, srov. př. ze SYN2015: Třetí místo vzadu je tvrdé, úzké a bez jakékoliv boční opory. Chybí i použitelná hlavová opěrka. Takže cestujte raději ve čtyřech. (vztah důsledkový); Už to bude dvacet měsíců, ale o nic pořádného jsem od té doby nezavadil. Tady totiž dobrou práci jako Rom najdete jen těžko. (vztah vysvětlovací) aj. Vycházeje ze sémantiky tzv. složených konektorů, charakterizuje Štícha vztahy vytvořené jimi mezi elementárními textovými jednotkami obdobně ke vztahům ↗hypotaktickým, tj. jako vztah časový, podmínkový, důsledkový nebo přípustkový, srov. př. ze SYN2015: Ta [= Anglie] stála před problémem, jakým způsobem vyřešit vleklou hospodářskou krizi, kterou tato [klimatická] změna vyvolala, a především jak nasytit obyvatelstvo. Za těchto podmínek organizování dálkových plaveb vůbec nepřicházelo v úvahu. (vztah podmínkový); Tullia se za něj provdala navzdory otcovým námitkám a zůstala do něj vášnivě zamilovaná, přestože ji jeho nevěry, výstřelky a rozmařilost nakonec přiměly, aby se s ním nechala rozvést krátce před narozením jejich druhého syna, při jehož porodu zemřela. Přes to všechno zůstal s tchánem v přátelských vztazích. (vztah přípustkový) aj.

Návaznost výpovědi na předchozí kontext se k. vytváří také v rámci ↗dialogu, kde se jimi např. překlenuje předěl při výměně mluvčích, popř. při zavádění nového nebo znovu zavedeného předmětu řeči: [„Při přijímací zkoušce“] Tak Vaše nacionále bychom měli. A proč jste se (vlastně) rozhodl studovat jadernou fyziku?; A: Chtěl bych se teď s vámi zastavit ještě u jedné pamětihodnosti spojené s Kafkovou biografií. B: Ale tady Kafka s naprostou jistotou nikdy nebyl. aj. V této specifické funkci se k., tedy nesouvětně užité spojky, označují také jako navazovací částice. Nadměrné užívání k. v řeči (např. teda, tak, jo a...) se pociťuje negativně mj. jako projev neujasněnosti, co a jak chce mluvčí říci, a to především tam, kde frekvence jejich užití nabývá patologických forem.

Konektivní funkce mají ovšem i adverbia, resp. ↗modifikační částice a ↗vytýkací částice (k rozlišení srov. mj. ✍PMČ, 1996; ✍Nekula, 1996, též ✍Pasch(ová) & Brauße(ová) ad., 2003), pro které ✍AGSČ (2013:913n.) razí označení kontextualizátory. Vytýkací částice rozšiřující (aditivní) fungují v této funkci podobně jako nesouvětně užité spojky s parataktickým významem slučovacím, srov. Zvíře zůstalo stát a očichávalo Margheritě nohy. Také ona se zastavila, natáhla ruku a pohladila psa po hlavě. (SYN2015). ↗Modifikační částice i jejich adverbiální protějšky výpověď zapojují do textu či širšího kontextu a v kombinaci s dalšími výrazovými prostředky (větným důrazem, intonací, slovosledem, větným modem) modifikují význam či funkci výpovědi: Ona tam přece přišla. (nepřízvučné přece ve funkci syntakticky nezapojené ↗modifikační částice funkci výpovědi indikovanou oznamovací větou spolu s dalšími výrazovými prostředky posouvá v „námitku“) vs. Ona tam přece (jen) přišla. (přízvučné přece ve funkci syntakticky zapojeného ↗adverbia implikuje, že význam výpovědi, resp. její propoziční obsah, je navzdory očekávání platný). Modifikační částice, resp. ↗enklitické částice s obdobnou funkcí jako modifikační částice, jakož i jejich kombinace, výpověď v dialogu napojují na kontext s různým významovým efektem: (A) jak se vlastně jmenujete? – Jakže se (vlastně) jmenuje? – Jakpak se (vlastně) jmenujete?

Modifikační částice již přitom jsou na přechodu ke k. v širším smyslu. K nim lze počítat k., které ✍AGSČ (2013:914n.) označuje jako orientátory. Ty výpovědi nejen začleňují do textu a napojují na ko(n)text, ale text také člení. Jde jednak o časové orientátory, které signalizují časovou posloupnost obsahu výpovědí a spolu s tím i výpovědí, tedy např. napřed, potom, pak aj. (detailněji srov. též ✍Hoffmannová & Kolářová, 2011), jednak o prostorové orientátory, které se vztahují k prostorovému uspořádání textu, tj. např. adverbia zde, tady aj. ve spojeních jako tady bych navázal... („v souvislosti s tímto tématem...“), rád bych zde zdůraznil..., resp. frázová spojení jako na tomto místě, na závěr, výše uvedený aj. Rovněž tyto k. se mohou kombinovat, srov. např. Není to sice náš výběr, přesto však není nahodilý, a tedy předpokládá nějaké „lepší“ a „horší“, jakési hodnocení. [...] Nejpozději na tomto místě musíme tedy náš seznam šesti základních charakteristik života doplnit o sedmou, totiž o fylogenetický vývoj nebo stručně evoluci. (SYN2015) Jako orientátory lze chápat i tzv. (metajazykové) autorské komentáře, jež umožňují porozumět návaznosti elementární textové jednotky na předchozí kontext, tj. jak bylo řečeno..., jak je vidět..., jak jsme uvedli..., vraťme se ještě..., zůstaneme-li pouze u..., přesněji / zjednodušeně / stručně řečeno... (ke konstrukcím s adverbii srov. ✍Niehüser, 1987).

Analýzu diskursních (textových) konektorů zpřesňuje ✍Rysová (2015), která rozlišuje jednak diskursní (textové) konektory primární, tj. jednoduchá konektivní synsémantika typu však, nebo, a, ale aj., jednak diskursní (textové) konektory sekundární, tj. víceslovné konektivní struktury typu to je důvod, proč..., kvůli těmto skutečnostem..., z těchto důvodů... atd. Ty v návaznosti na ✍Prasad(ovou) & Joshiho (2010) chápe jako lexikální vyjádření alternativní k lexikalizovaným diskursním k. (proto zkráceně „altlexy“). Při analýze altlexů si ✍Rysová (2015) klade otázku, zda jsou altlexy zapojeny do struktury věty ve funkci ↗větného členu (např. I přes tato fakta..., Důsledkem tohoto kroku…, Kvůli tomu... aj.), n. zda jde o ↗disjunkty či tzv. větné modifikátory (např. přeloženo, jednoduše řečeno, pravda aj.). Provádí také analýzu syntaktické struktury altlexů a rozlišuje u nich na základě empirického výzkumu tyto typy: (a) altlexy nesené sekundární předložkou a spojené s výrazem anaforické ↗reference (na rozdíl od toho / této skutečnosti / předchozího ..., v rozporu s tím / tímto tvrzením / přechozím výkladem... aj.); (b) altlexy nesené podstatným jménem pojmenovávajícím diskursní vztah (tohoto důvodu aj.); (c) altlexy nesené ↗klauzemi, a to jednak s významově vyprázdněným slovesem (důvodem je..., výjimku tvoří..., jako příklad slouží... aj.), jednak s polovětnými konstrukcemi (jednoduše řečeno, dlužno dodat aj.), (d) verbální fráze se slovesem signalizujícím diskursní vztahy (Zdůvodnil to tím, že…). Poukazuje přitom na to, že otázku jejich lexikalizace je třeba vidět skalárně.