1. Tradičně se chápou jako sekundární, na kontextu závislé a v něm aktivované významové komponenty provázející základní, relativně konstantní designační složku lexikálního významu. Určující je pro ně otevřenost a fakultativnost. K. jsou založeny na pocitech a představách, které lexém vyvolává v mysli mluvčího n. posluchače; např. slovo černý může vyvolávat k. ‘noc’, ‘zlo’, ‘smrt’, slovo kaviár k. ‘bohatství’, ‘rozmařilost’, ‘vyšší společnost’ apod. K. odrážejí vztah uživatelů jaz. k mimojazykové realitě (mohou však odrážet i vztah uživatelů jaz. k jaz. jednotkám) a liší se tak od denotace, která je vztahem mezi jaz. jednotkou a mimojazykovou realitou (↗denotátemn. třídou denotátů).

K. se mohou měnit v závislosti na různých faktorech, srov. např. změny k. u slova demokracie v závislosti na politickém systému. Proměnlivost k. souvisí také s časovým vývojem (např. ve stč. byla slova vůl, volek v kontrastu k dnešnímu stavu chápána pozitivně), s rozdíly kulturní a jaz. tradice (např. čínský ekvivalent slova želva je v čínské tradici provázen konotacemi sexuálního obsahu) apod. Lišit se mohou též k. kolektivní (takové, které spouští slovo ve skupině, např. sáně: ‘zima’, ‘sníh’) a individuální (takové, které slovo spouští jen u jedince na základě jeho osobní zkušenosti se světem, např. sáně: ‘požár auta’).

Pojem k. není v lingvistice užíván zcela jednotně. Opřeme‑li se o klasickou ✍Leechovu (1974) typologii významových složek, bývají ke k. vedle sekundárních „obalových“ rysů, které Leech nazývá konotativním významem, řazeny mnohdy i rysy označované v leechovské terminologii jako význam stylistický (pod tímto názvem však Leech reflektuje spíš aspekty komunikační a sociální), afektivní, reflektovaně sdružený, případně i kolokační. Uváděny bývají i rysy další, např. intenzifikační, estetické aj. K. bývají též zcela (např. Filipec v ✍Člex, 1985) n. zčásti ztotožňovány s pragmatickou složkou lexikálního významu.

O jakési „měření“ k. a kvantifikaci diferencí u jednotlivých mluvčích se pokoušela psychologicko-sociologická metoda sémantického diferenciálu (✍Osgood & Suci ad., 1957).

S lingvistickým pojmem k. souvisí psychologický pojem asociace, jíž se na základě výskytu jedné jaz. formy, nejčastěji lexému, vybavuje forma jiná. Jaz. manifestovaná asociace má povahu paradigmatickou (pes – kočka) n. syntagmatickou (pes štěká).

Teorie sémantických k. se snažila překonat strukturalistické pojetí zužující lexikální význam na virtuální kombinaci diagnostických distinktivních rysů nutných či dostačujících k odlišení jedné lexikální jednotky od druhé. Konotační sémantika naproti tomu vychází z předpokladu, že kromě rysů tvořících relativně neměnný základ lexikálního významu může lexikální jednotka v  kontextech aktualizovat sekundární, fakultativní pojmové rysy různého stupně ustálenosti. Struktura pojmového významu je tak chápána jako otevřená, bez výrazně určených hranic. Kolem významového centra vzniká pásmo k. ustálených v běžném jazyce (systémové konotace), ve větší vzdálenosti od centra se objevují méně ustálené až okazionální k. vystupující v individuálních, velmi subjektivních interpretacích, např. v rámci interpretace uměleckých textů (textové konotace; k dvojici termínů viz ✍Tokarski (2007)). Rozšiřování významové definice o rysy stále příležitostnější a individualizovanější se neděje náhodně, v této souvislosti se mluví např. o „připustitelné transformaci jádra“ (✍Trzebiński, 1981), o zásadě „vnitřní motivace, předvídatelnosti konotačních rysů“ (✍Tokarski, 2007). Koncept vrstevnatosti a otevřenosti lexikálního významu i respektování faktoru typičnosti má blízko k prototypové sémantice (viz ↗prototyp).

Konotativní rysy mající charakter opakovatelnosti a typičnosti zajímají i současnou ↗lexikografii. Ta v souvislosti s „pragmatizací“ sémantiky a narušováním striktně dualistického chápání langue × parole také směřuje při výkladu významů k překonávání tradiční (aristotelovské) akcentace obligatorních rysů a stále výrazněji reflektuje i významové složky konotační, jejichž zachycení tak zčásti přesouvá z oblasti kontextových exemplifikací do popisu lexikálního významu. Tak např. ✍Buzássyová & Jarošová (eds.) (2006), podobně lexikografická sonda mapující č. mladých lidí od ✍Hladké & Martincové (2012); srov. též ✍Dolník (2012).

2. V kognitivní ↗etnolingvistice nejsou k. chápány pouze jako sekundární, pragmatické (tj. nesystémové a „nekognitivní“), ne-nocionální významové rysy, jak je tomu v některých (v č. lingvistice tradičních) strukturních přístupech (srov. ✍Čermák, 2010); takové jsou jen některé jejich typy (k. vyjadřující expresivitu, emocionalitu, postoj, intenzifikaci aj., srov. ✍Blatná, 1995). Většina k. představuje sémantickou (tj. systémovou) a kognitivně podstatnou součást významu, zohledňující jednak tělesně-smyslovou, jednak sociálně-kulturní zkušenost rodilých mluvčích (✍Bartmiński (ed.), 1988, ✍Tokarski, 2013). Vzhledem k denotaci tedy jde o vedlejší součásti významu či „spoluvýznamy“, tj. systémově ukotvené vlastnosti denotátu, jež příslušné vyjádření implikuje pro uživatele jazyka. Významovou definici, soustředěnou na denotaci (např. želva ‘plaz s krunýřemʼ), doplňují k. jako rysy, jež jsou daným společenstvím sdílené a v souvislosti s výrazem potenciálně evokované (u výrazu želva pomalost, klid, smutek aj.). K. tak doplňují sémantické jádro – dané rysy, jež jsou se zřetelem k denotaci daného jevu nutné a postačující (srov. ✍Jordanskaja & Meľčuk, 1980), tj. např. hlemýžď ‘suchozemský plž s ulitou’; klečet ‘spočívat na kolenouʼ, chléb ‘pečivo vyrobené z mouky, vody a kvasuʼ, samet ‘látka s nízkým a hustým vlasem po líciʼ – o jeho prototypové, resp. stereotypové významové rysy (hlemýžď – pomalost; klečet – výraz pokory, zejm. v souvislosti s kultem, při modlitbě apod.; chléb – nejobvyklejší potravina, základní obživa, samet – hebkost, jemnost). Fixovanost konotací v systému lze verifikovat kvantitativními i kvalitativními metodami – statisticky, pomocí významových testů, v empirických výzkumech aj. (✍Bartmiński (ed.), 2006; ✍Bartmiński, 2016, ✍Vaňková & Nebeská ad., 2005:88). Základní metodou je však studium k. na základě jazykových dat. V tomto směru se rozlišují konotace systémové (jazykové, silné) a textové (slabé) (✍Puzynina, 1990; ✍Tokarski, 2007; ✍Tokarski, 2013); viz výše. Systémovou ukotvenost k. může potvrdit etymologie (✍Brzozowska, 2009), resp. vnitřní forma slova (např. k. rostlinnosti, poukazující k prototypu zelené barvy, dokládá kořen zel‑, dýchání je ve slovanských jazycích etymologicky i konotačně spojeno s duší a duchem, k. spjatá s mentálním slovesem chápat prozrazuje fyzický základ dané konceptualizace). Fixovanost k. potvrzuje též existence určitých sémantických a slovotvorných derivátů (dokladem k. spojených s krysou n. papouškem je v prvním případě sekundární význam lexému krysa ‘zrádce’, ve druhém existence slovesa papouškovat s významem ‘bezduše napodobovat’; adj. sametový odkazuje ve spojení sametová pleť k hebkosti, jemnosti sametu, na rozdíl od čistě denotačního významu, aktivizovaného např. v kolokaci sametová stužka, srov. i metaforickou extenzi sametová revoluce). Bohatým zdrojem pro studium k. – a potažmo ↗stereotypů – je frazeologie (mít hlad jako vlk – s vlkem je spjata konotace hladovosti, zima jako v Rusku – s Ruskem se konotačně spojuje zima) a folklor (vč. popkultury), srov. např. vtipy s postavami, jejichž názvy jsou obdařeny výraznými k., strukturujícími bohaté stereotypy (blondýna, policista, tchyně, Skot, cikán). Naopak textové k. potvrzení v jazyce nemají, mohou být doloženy pouze na základě textů; jejich sdílenost je však evidentní (srov. k. dálky a emocionální distance nebo k. melancholie ve spojení s modrou barvou aj., srov. ✍Puzynina, 1990; ✍Tokarski, 1995; ✍Tokarski, 2013, ✍Vaňková & Nebeská ad., 2005:90); cenným zdrojem studia textových k. jsou umělecké, resp. kreativní texty (✍Pajdzińska & Tokarski, 2010). Ve svém úhrnu tvoří k. stereotyp předmětu; na jejich základě je vystavěna kognitivní definice (explikace), ta stereotyp strukturovaně popisuje. K. je nutné odlišovat od ↗asociací a ↗inferencí (které nejsou ukotveny v jazykovém systému a někdy ani interindividuálně sdíleny); ty patří do oblasti zájmu pragmalingvistiky a ↗psycholingvistiky, zatímco k. spadají primárně do okruhu zkoumání lexikální sémantiky (kognitivně a kulturně orientované). Hranice mezi k. na jedné a asociacemi a inferencemi na druhé straně jsou však z povahy věci rozmlžené (✍Nebeská, 2001).