Pojem užívaný v ↗konverzační analýze a ↗interakční lingvistice, kterým se označuje skutečnost, že účastníci rozhovoru ve svých replikách zohledňují, ke komu právě mluví; angl. recipient design. To významně ovlivňuje výslednou podobu jednotlivých replik a jejich sekvenční uspořádání, ať již se to děje výběrem slov, témat, prozodických, gramatických, syntaktických i stylových prostředků, různým způsobem zahajování i ukončování rozhovorů či oslovováním adresátů i referováním k osobám. Nejde přitom jen o různé úrovně vyjadřované zdvořilosti, jelikož mluvčí konstruují své repliky nejen vzhledem k vzájemnému vztahu s komunikačním partnerem, aktuálním příjemcem, ale i vzhledem k předpokládaným sdíleným znalostem, zájmům i vzhledem k bezprostředně předcházejícím replikám. Jedná se o obecný princip přítomný v jakémkoli rozhovoru a mající zásadní vliv na jeho výslednou podobu i jeho sekvenční uspořádání. Konstruováním replik s ohledem na příjemce můžeme vysvětlit i specifické způsoby mluvy, jakými jsou mluvení s cizinci, resp. na cizince (tzv. ↗foreigner talk) či s dětmi (tzv. ↗baby talk), jež jsou charakterizovány pomalým tempem, zřetelnou výslovností, jednodušší syntaxí i jednodušším lexikem aj.

Jako příklad tohoto obecného principu můžeme uvést problematiku označování osob, o nichž se v rozhovoru mluví. Ty lze označit rozmanitým způsobem, nelze je však vůbec neoznačit. Pro označení osoby lze užít její křestní jméno, příjmení, titul, lze ji označit věkem, pohlavím, povoláním, rodinnou příslušností aj. Označením osoby jejím křestním (rodným) jménem dává mluvčí najevo svůj vztah k dané osobě a zároveň předpokládá, že i příjemce jeho repliky danou osobu zná. Tato obeznámenost přitom nemusí znamenat, že se s referovanou osobu rozmlouvající znají osobně, neboť spolu mohou rozprávět o obecně známých osobách a označovat je jen křestním jménem, např. Už zase vyhrál Karel s Luckou? (o soutěži zpěváků pop‑music), Včera se zase sešel Miloš s Andrejem (o setkání prezidenta státu s ministrem financí) apod. Mluvčí má i možnost identitu osoby, o níž mluví, utajit. Může třeba mluvit o tom, že se včera sešel se svou kamarádkou, aniž by ji dále identifikoval, přičemž toto označení vůbec nemusí znamenat, že recipient zmíněnou ženu osobně nezná. Různým označením osob tak dává mluvčí najevo svůj vztah, případně postoj k nim a zároveň bere v potaz předpokládaný poměr recipienta k těmto osobám. Vybraným označením osob mluvčí také může poskytnout i základní, v daném rozhovoru relevantní charakteristiky dané osoby, např. moje sousedka, jedna důchodkyně, paní inženýrka, majitelka domu, jedna Ruska aj. Zásadní přitom je, že všechna zde uvedená označení mohou odkazovat k téže ženě, přičemž mluvčí obvykle použijí jen jedno, případně jen některá z nich. Označováním osob v rozhovoru a komunikační prací s užitými členskými kategoriemi se podrobně zabývá ↗členská kategorizační analýza, jejímž zakladatelem je stejně jako v případě sekvenčně orientované konverzační analýzy H. Sacks (z jeho prací věnovaných členské kategorizační analýze viz zejm. ✍Sacks, 1972a; ✍Sacks, 1972b; ✍Sacks, 1979; ✍Sacks, 1992).

Právě Sacks se několikrát ve svých přednáškách zmínil o konstruování replik s ohledem na příjemce. Sám pojem recipient design však v obecnější známost vešel patrně až článkem o mechanismu střídání replik mluvčích v neformálních rozhovorech, kde je uvedena jeho definice (viz ✍Sacks & Schegloff ad., 1974:727). Přestože se jedná o jeden z klíčových konceptů jak konverzační analýzy, tak i interakční lingvistiky, nebyl dosud systematicky a detailně propracován. Rozmanitost konstruování replik s ohledem na příjemce a jeho význam při utváření rozhovoru byla demonstrována jen v několika dílčích studiích, zvl. ✍Sacks & Schegloff (1979), ✍Schegloff (1979), ✍Goodwin (1981), 5. kap. či ✍Drew (2013).