Výsledek ↗míšení jazyků v podobě ↗pidžinu nebo ↗kreolu, který se může, ale nemusí stát také ↗linguou francou. Méně často též označení pro jazyk v ↗jazykovém kontaktu obecně.

První skupině jazyků věnuje pozornost např. atlas pidžinů a kreolů z pera ✍Michaelis(ové) & Maurera ad. (eds.) (2013) a ve vztahu k angl. také ✍Viereck & Viereck(ová) ad. (2004). ✍Matras (2009:277), který pro k.j. odmítá druhý z významů, zdůrazňuje, že k.j. není přímým pokračováním výchozí variety.

O druhé skupině jazyků ve vztahu k č. v současné ↗jazykové situaci v České republice podávají dobrý přehled ✍Nekvapil & Sloboda ad. (2009), kteří se zdaleka neomezují jen na menšinové jazyky, přičemž odkazy na starší literaturu lze nalézt např. v ✍Nekvapilovi (1997). K ↗menšinovým jazykům v ČR dnes patří bulharština, chorvatština, maďarština, němčina, polština, romština, rusínština, ruština, řečtina, slovenština, slovinština, srbština, ukrajinština a nově vietnamština, přičemž vazba těchto jazyků k č. prostředí vznikla různým způsobem, tj. v rámci soužití národů a národností v habsburské říši n. Československu, resp. v souvislosti s podporovanou migrací, což platí např. pro vietnamštinu. K nim zvláště v urbánních, průmyslových a rekreačních centrech přistupují jazyky jako angličtina, francouzština, japonština, korejština n. čínština, které jsou součástí jazykového kontaktu v různých funkcích, a to jako jazyk obchodníků, restauratérů, manažerů, studentů, sezonních pracovníků či turistů, což platí i pro němčinu, polštinu, ruštinu, slovenštinu n. ukrajinštinu, které tak v ČR nejsou jen jazykem tradičních menšin. Je-li při komunikaci v kontaktové situaci společným kódem jiný jazyk než č., užívají ho č. mluvčí v podobě různě rozvinuté cizinecké variety. Část zmíněných jazyků bývá přitom osvojována v č. vzdělávacím systému jako první n. druhý cizí jazyk, na druhém stupni je to např. angličtina, němčina, francouzština, španělština nebo ruština. Stručné profily uvedených jazyků v rámci ČR nabízejí ✍Nekvapil & Sloboda ad. (2009).

Význam těchto jazyků v jazykovém kontaktu s češtinou se co do rozsahu a intenzity mění v čase, o čemž vypovídá stáří, rozsah i podoba ↗anglicismů, ↗galicismů, ↗germanismů, ↗hispanismů, ↗italianismů, ↗japanismů, ↗jidišismů, ↗karpatismů, ↗polonismů, ↗romanismů, ↗romismů, ↗rusismů, ↗slovakismů či ↗hungarismů v češtině i ↗česko-vietnamský jazykový kontakt či ↗česko-slovenský jazykový kontakt, resp. ↗vliv polštiny na češtinu. V uvedených heslech se ukazuje, že jazykový kontakt bývá, ale nemusí být vázán na společný teritoriální prostor. Např. v případě ↗latinismů či ↗vlivu latiny na češtinu n. ↗vlivu staroslovenštiny na češtinu je jazykový kontakt vázán na skripturální praxi církevních n. intelektuálních elit, což při obrozeneckém obohacování č. a utváření odborné ↗terminologie platí i pro ↗polonismy a ↗rusismy. Uplatnění k.j. při utváření profesních terminologií v ↗dialektech a ↗slanzích zdaleka není výsadou intelektuálních elit.

V jazykových enklávách, např. v případě ↗češtiny v Americe n. ↗češtiny v Rakousku, je čeština k.j. příslušných většinových jazyků. Výsledkem kontaktu češtiny a romštiny je ↗romský etnolekt češtiny.