Lingvistika z¨abývající se ↗jazykovým kontaktem, jeho předpoklady, podobami, okolnostmi, projevy a výsledky, a sice z pohledu psycholingvistického, sociolingvistického, typologického nebo areálního. Nově se etabluje lingvistika migrační (s jinou perspektivou též heritage linguistics), která se v souvislosti se zděděným jazykem zabývá přímými i nepřímými výsledky jazykového kontaktu i nedokonalým individuálním osvojením a ochabnutím (attrition) jazyka i ↗atrofií systému a funkcí migračních či zděděných variet. Vedle sociologie (jazyka) a psychologie věnují okolnostem jazykového kontaktu pozornost také antropologie, neurologie i politické vědy a ↗jazykové právo (✍Goebl & Nelde ad. (eds.), 1996; ✍Goebl & Nedle ad. (eds.), 1997), resp. ↗jazykové plánování a teorie ↗jazykového managementu (✍Nekvapil & Sherman(ová), 2009).

K.l. je tak možno chápat jako lingvistickou subdisciplínu v rámci ↗sociolingvistiky n. ↗psycholingvistiky, jejímž předmětem je jazykový kontakt a jeho výsledky, n. jako interdisciplinární obor, který při zkoumání jazykového kontaktu integruje poznatky a metody zmíněných i jiných disciplín. Konkrétní studie zpravidla vycházejí z metod jedné z uvedených disciplín, přičemž studie zaměřené na jazykový kontakt a jeho výsledky vznikají i v rámci etymologie, dialektologie i v rámci jazykové kultury, lexikologie a lexikografie.

Zájem o jazykový kontakt sahá v lingvistickém kontextu až do 19. stol., kdy v rámci klasické filologie, indogermanistiky, romanistiky, anglistiky i slavistiky a bohemistiky vznikaly nejen studie ke vzniku románských jazyků, formování angličtiny či utvoření a formování staroslověnštiny, ale kdy byl zformován i termín ↗substrát, k němuž byly později dotvořeny termíny ↗superstrát a ↗adstrát. Základy kreolistiky a studia ↗pidžinů a ↗kreolů jako ↗kontaktních jazyků, které jsou výsledkem ↗míšení jazyků, položili na konci 19. stol. a začátku 20. stol. H. Schuchardt, D. Ch. Hesseling a F. A. Coelho. Už v rámci klasické historické lingvistiky byly zformulovány podnětné teze např. k možným „vlivům“ jiných jazyků při provedení hláskových změn v č. (J. Gebauer, A. Beer), ↗výpůjčkám v oblasti gramatiky, zformování tzv. členu (J. Zubatý), pevného dynamického přízvuku v č. apod. (srov. shrnutí literatury v ✍Bergerovi, 2008). V kontextu ↗jazykového konfliktu národních hnutí v 19. stol. a snah o revitalizaci malých jazyků se pak zrodil ↗purismus namířený proti ↗germanismům, přičemž zájem o ↗jazykovou kulturu dal vzniknout nejen tzv. Brusům, ale určil i agendu lingvistického časopisu ↗Naše řeč. Jiný pohled na problematiku jazykového kontaktu přišel se strukturalismem. Pražský lingvistický kroužek v Tezích z roku 1929 nabídl představu ↗jazykových svazů jako koncept alternativní vůči konceptu ↗jazykových rodin, z něhož vycházela historicko-srovnávací jazykověda. Ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) přišel Kroužek mj. s novou představou postavení ↗výpůjček v rámci národního jazyka, jež odvodil z funkčnosti jazykových prostředků, čímž se v případě výpůjček vymezil proti představě čistoty národního jazyka zastávané i na stránkách Naší řeči. Představou imanentnosti vývoje jazykového systému, jehož hnací silou je odstraňování přílišné komplikovanosti n. asymetrií v jazykovém systému, Kroužek na druhé straně nabídl nástroje výkladu jazykového vývoje, jimiž zdůraznil vnitřní a zatlačil do pozadí vnější faktory jazykového vývoje, a tedy i jazykový kontakt. Odtud v následujících letech čerpala argumenty debata věnovaná jazykovému kontaktu mezi češtinou a němčinou v oblasti hláskosloví a gramatiky, vedená mj. v pracích ✍Vachka (1962), ✍Havránka & Fischera (eds.) (1965), ✍Havránka & Fischera (eds.) (1968), ✍HMČ (1986), ✍Trosta (1978), ✍Trosta (1985), ✍Trosta (1995) aj., zatímco předválečné, válečné i poválečné studie k lexikálním výpůjčkám se pohybovaly v tradici kulturní historie, takže je na ně dnes možno navazovat z pohledu věd o kultuře. Pozornost ovšem platila i ↗vlivu latiny na češtinu n. ↗vlivu staroslověnštiny na češtinu. Jinými slovy, k.l. měla v době svého vzniku jako oboru z čeho věcně i metodicky vycházet.

Vznik k.l. jako lingvistické disciplíny lze spojit se studií ✍Weinreicha (1953), který v ní ukázal jak směrem psycholingvistickým, tak sociolingvistickým a obrátil pozornost k vědeckému studiu individuálního ↗bilingvismu i společenského ↗ multilingvismu a spolu s tím i k předpokladům, projevům a výsledkům ↗jazykového kontaktu. Interference se tak začaly nazírat ve vazbě na studie k ↗osvojování druhého jazyka (srov. mj. i ✍Bordag(ová), 2006) a pozornost se z tohoto pohledu obrátila i k nedokonalému osvojení, ochabnutí (attrition) a individuální ztrátě zděděného jazyka. Ve vazbě na sociologii jazyka se pozornost obrátila k vztahu ↗diglosie a ↗bilingvismu (✍Fishman, 1967), jazykové loajalitě, stabilitě i ↗jazykovému posunu (✍Fishman, 1966; ✍Fishman, 1989, ✍Nekula, 2016, ✍Nekula & Rychnovská, 2016), v rámci interakční sociolingvistiky ke střídání kódů. Sociolingvistika vrátila do hry také vnější faktory v souhře s faktory vnitřními (✍Vachek, 1975), resp. jazykový kontakt přijala jako zdroj jazykové změny a typologické přestavby jazykového systému (✍Thomason(ová) & Kaufman, 1988), resp. iniciační moment jazykových změn připravených v systému (✍Heine & Kuteva, 2003). Na studie ✍Thomason(ové) & Kaufmana (1988) v bohemistice navazoval např. ✍Berger, 2003), na ✍Heineho & Kutevovou (2003) např. ✍Nekula (2010) n. ✍Giger (2012). ✍Thomason(ová) & Kaufman (1988) posílili i zájem o ↗hierarchii výpůjček, který byl v typologii přítomný i před nimi (✍Moravcsik(ová), 1978). Zmíněná témata a různé pohledy i proměny v jejich chápání se detailněji probírají v příslušných odkazových heslech, kde se odkazuje také na příslušnou literaturu.

V 90. letech se bohemistika nově vrátila také k diskuzi o středoevropském ↗jazykovém svazu, ↗jazykovému kontaktu česko-slovenskému i ↗vlivu češtiny na polštinu a ↗vlivu polštiny na češtinu, významné pro č. kontaktovou lingvistiku byly také komentovaný slovník ↗germanismů, studie k ↗výpůjčkám v dialektech, ↗bohemismům v pražské němčině, vídeňské češtině, resp. ↗češtině v Rakousku a jazykům ↗českých jazykových enkláv, ↗romskému etnolektu češtinyn. k ↗jazykovému kontaktu v hospodářské sféře, resp. ↗jazyku a ekonomice; příslušnou literaturu lze nalézt v těchto heslech. Vznikl také přehled jazyků vstupujících v současné ČR do kontaktu s češtinou (viz ✍Nekvapil & Sloboda ad., 2009) a vyšla i řada dílčích studií k specifickým jazykovým fenoménům shrnutým ve výběru mj. v hesle ↗výpůjčky.